Plav
archiv


Prudký zásah poetického miniobrazu

Rozhovor s Josefem Forbelským

Jak jsme slíbili v tištěném Plavu, publikujeme krátký rozhovor s hispanistou, překladatelem, publicistou a vysokoškolským pedagogem Josefem Forbelským. Odehrál se v srpnu loňského roku a hovořilo se především o překládání gregerií Ramóna Gómeze de la Serny.
 

Marcela Vrzalová Hejsková: Pane docente, odkud vzešel impuls k prvnímu českému překladu gregerií v roce 1969?

Josef Forbelský: Na konci šedesátých let nastalo uvolnění: překládali se západní spisovatelé, a nejen ti ideologicky bezvýhradně přijatelní. Zároveň zde sílil zájem o evropskou avantgardu. S nápadem přeložit gregerie jako příklad španělské avantgardy přišel dr. Josef Čermák z Odeonu. Ředitel Jan Řezáč, který avantgardu miloval, byl Sernou nadšený a odeonský „špalíček“ gregerií si pochvaloval – jako ostatně vše, co mělo avantgardní ráz.

MVH: Druhé vydání gregerií mohlo vyjít až po šestnácti letech v roce 1985.

JF: Během normalizace v 80. letech opět došlo k jistému uvolnění a knižní produkce se zkvalitňovala. Odeon tehdy hledal edičně zajímavé tituly. Kromě gregerií se mi v té době podařilo prosadit vydání alegoricko-filosofického románu Kritikon od barokního autora Baltasara Graciána, což nebylo úplně jednoduché.

MVH: Poslední česká vydání gregerií jsou z let 2005 a 2011. Obě knihy doprovázejí ilustrace: v prvním případě je autorem mladý český výtvarník Zdeněk Paták, poslední vydání převzalo nakladatelství Baobab s původními kresbami Venezuelce Césara Fernándeze Ariase. Je známo, že Serna nebyl spokojený s ilustracemi těch, kteří se pokoušeli jeho gregerie výtvarně interpretovat. Třebaže nebyl nijak zvlášť talentovaný kreslíř, nakonec se rozhodl ilustrovat si své texty sám. Výstava jím ilustrovaných gregerií, na níž jste se také překladatelsky podílel, se uskutečnila v létě minulého roku v pražském Institutu Cervantes.

JF: Sám jsem do jisté míry na rozpacích, zda lze gregerie transponovat do ilustrace. Sernova revoluce spočívala v tom, že šel vstříc vizualizaci, a tím i nové „filmové“ epoše. Dá se říci, že verbálně „kreslil“. Měl obrazové vidění skutečnosti a posunoval verbální vyjádření směrem k vizuálnímu, sbližoval je.

MVH: S jakými problémy jste se při překládání gregerií potýkal?

JF: Zajímavá byla především teorie, která gregerie doprovázela. Musel jsem některé formulace ověřovat, byly tam kupříkladu narážky na orientální literaturu a kulturu. Posuzovali jsme je tenkrát s „vševědem“ panem doktorem Žilinou. Sernova teorie mě velice zaujala. Pokud jde o vlastní práci na gregeriích, problém spočíval v tom, že se musela hledat ekvivalence Sernovy subtilní poezie. Plocha textu je obvykle malá, stručná. Některé gregerie jsou spíš žerty: „Victora Huga oslovovala jeho manželka Viktore, jeho milenka Hugo.“ Ale gregerie typu „Mosty jsou obočí řek“ jsem musel přetvářet velice opatrně, aby se z nich nevytratila poezie. Je v nich hodně impresionismu, a jindy kubismu. Serna tvořil poezii z tvarů věcí, nejen z dojmů nad nimi. Většinou to při překládání bylo tak, že když jsem si gregerii přečetl, musel mi „naskočit“ obrys české možnosti. Gregerie mě musela zasáhnout svým hlavním obrazem, musela se mi takto vyjevit. Bylo to „chytání obrazu“, jako když se pracuje s fotografickým aparátem: překladatel odstraní clonu a pustí tam realitu-gregerii. Ta se musela na materiálu češtiny nějak zaznamenat, zazářit jako základní obraz. Takový postup byl při překládání nejúspěšnější, prudký zásah poetického miniobrazu. Nešlo ho „skládat špachtlí“ dohromady. Některé gregerie jsem dobýval obtížněji, prodíral se k nim, protože byly zastřené, jazykově se hned neotevíraly.

MVH: Gregerie, z nichž některé vznikly již před sto lety, přitahují pozornost čtenářů i v 21. století. V čem podle vás spočívá jejich originalita?

JF: Serna sám definoval gregerii jako metaforu, vtip, nadsázku. Je to svébytná poezie, ať už navozuje pozitivní, nebo nelibé pocity. Poetizuje všední věci, které do té doby stály většinou mimo pozornost umělců. Závažné je, že Serna začíná relativizovat literární antropocentrismus, vytěsňuje člověka jako výlučné literární téma, jako ústřední prvek uměleckého díla. Psaní byl pro autora způsob, jak odkrývat atomovou skladbu reality. Jazyk má pronikat dovnitř věcí a má je zrovnomocnit s lidským světem. To je u Serny zajímavé: že připustil a přijal věci jako rovnomocné téma. Mě velmi zaujala tato spisovatelova myšlenka: „Člověk si nechce přiznat, že žije pouze na okraji stvoření.“

Ukázky některých knižně nepublikovaných gregerií v překladu Josefa Forbelského:

Hay unos perros que no ven apenas porque les han dejado crecer el pelo sobre los ojos. Viven resignados con ese descuido de sus dueños, y atisban la vida por entre la maraña de sus pelos. Así se vuelven unos redomados hipócritas.
Někteří psi sotva vidí, protože jim nechali přerůst srst přes oči. Žijí usmířeni s touto nedbalostí svých pánů a obzírají život skrz houštinu svých chlupů. Takto se z nich stávají obezřetní pokrytci.

Se quiere hacer creer que el parachutismo es un buen esport, pero hay que desconfiar. El parachutista se lanza suspendido de uno de esos papeles rizados que envuelven los dulces, y todo marchará bien si se despliega y tiene suerte al tropezar; en una palabra: si cae con buen pie. Yo no dedicaría a un hijo mío a parachutista. Chce se nám namluvit, že parašutismus je dobrý sport, ale nesmíme tomu věřit. Parašutista se vrhá dolů zavěšený na jednom z těch krepových papírů, do kterých se balí sladkosti, a všechno dopadne dobře, jestliže se mu rozvine a má štěstí při dopadu; jedním slovem: jestliže šlápne na tu správnou nohu. Já bych však parašutismu vlastního syna nezasvětil.

Contra los habladores impenitentes del Congreso debía de haber unos chupones especiales que les hiciesen callar. El secretario primero, después de consultar el caso con el presidente, subiría al escaño del recalcitrante y le pondría en la boca el acallador tapón de goma. En el primer momento, el diputado intentaría volver a hablar, pero después entraría en la conformidad de los niños, que fueron los precursores del chicle.
Proti nenapravitelným mluvkům v poslanecké sněmovně by se mělo použít zvláštních dudlíků, které by je přiměly zmlknout. Tajemník by nejprve věc prokonzultoval s předsedou a na to by zašel k lavici tvrdohlavce a vložil by mu do úst umlčující gumový tampón. V prvním okamžiku by se poslanec pokusil znovu řečnit, ale potom by se smířil s odevzdaností dětí, které byly průkopníky žvýkací gumy.






© 2005 občanské sdružení Splav!