Plav
archiv


O Anglosasech a aliteraci

Jan Čermák

Onǣlcere ēa swā wyrse fordes, swā betere fisces, praví hlasem neznámého anglosaského překladatele jedno z Catonových distich: čím horší je na řece brod, tím lepší jsou v ní ryby. Staroanglické písemnictví představuje v mnoha ohledech – a v českém kulturním kontextu až donedávna zvlášť – řeku, kde se dobré brody nehledají snadno.
 

Navzdory jakosti svých ryb zaujímá písemnictví Anglosasů (tradičně rámované léty 700–1100) v kánonu dějin anglické literatury dodnes většinou postavení okrajové a výlučné. Je tomu tak především proto, že čtenářský a odborný zájem o nejstarší anglickou literaturu i nadále naráží na bariéry nesnadno srozumitelného jazyka, a musí se proto vyrovnávat s rozsáhlým filologickým aparátem nebo problematicky spoléhat na překlady do moderní angličtiny. Stará angličtina se podobala dnešní němčině – a to jak flektivní gramatickou stavbou, tak i jednolitou slovní zásobou germánského původu, do níž dosud nestačila proniknout slova francouzská ani latinská, tolik příznačná pro angličtinu moderní. K tomu došlo ve velké míře až poté, co se pány Anglie po vítězství v bitvě u Hastings roku 1066 stali Normané. Písemnictví anglosaské doby, vyrůstající z všegermánského podhoubí, pak plně sdílelo osudy jazyka. Přerušení jazykového vývoje a domácí literární tradice, vzniklé symbiózou germánského slovesného dědictví s latinskými kulturními vlivy, vyústilo v tematický a estetický příklon k románskému literárnímu okruhu a naopak odklon od starobylé germánské poetiky a estetiky. Stará angličtina se pak rychle stala nesrozumitelnou a anglosaská slovesná tradice záhy upadla v zapomenutí. Znovu objevovat ji začal teprve náboženský zájem a starožitnické sklony šestnáctého a sedmnáctého století.

Kontexty četby

Už jen tento kulturně-historický a jazykový přeryv bohatě postačuje k tomu, aby staroanglickou literaturu pasoval v očích čtenářů na málo srozumitelnou, a proto i nepříliš žádoucí. Získala pověst literární končiny, jíž je radno se vyhnout. V dějinách anglické literatury sice staroanglické písemnictví představuje její kořen nepochybný a sám o sobě těžko pominutelný, avšak není jednoduché je uvést v nepřetržitou souvislost s kmenem anglické literatury pozdějších století, který z tohoto kořene vyrašil. Samo o sobě tvoří v dějinách anglické literatury dobu zdánlivě homogenní a z hlediska svého vnitřního vývoje pro čtenáře stejně jako překladatele nedobře čitelnou, a to ve všech myslitelných kontextech – nejen ve zřejmém kontextu jazykovém, ale také autorském, literárně-historickém, žánrovém a rukopisném.
Doložme to na výmluvném příkladu nedlouhé, enigmatické a proslulé staroanglické básně elegické ražby, novodobými editory tradičně nazývané Wulf a Eadwacer. Uvedeme ji spolu se staroanglickým originálem ve dvou z existujících českých překladů – v převodu Mariany Houskové a Martina Pokorného (který svůj text nazval lakonicky Wulf) –, aby plastičtěji vyvstala jak základní významová situace básně, tak rozmanitost možných dílčích interpretačních a jazykových řešení při jejím výkladu a překladu.

Wulf and Eadwacer
Lēodum is mīnum     swylce him mon lāc gife;
willað hȳ hine āþecgan     gif hē on þrēat cymeð.
Ungelīc is ūs.
Wulf is on īege,     ic on ōþerre.
Fæst is þæt ēglond,     fenne biworpen.          5
Sindon wælrēowe     weras þǣr on īge;
willað hȳ hine āþecgan     gif hē on þrēat cymeð.
Ungelīce is ūs.
Wulfes ic mīnes wīdlāstum     wēnum hogode,
þonne hit wæs rēnig weder     ond ic rēotugu sæt,          10
þonne mec se beaducāfa     bōgum bilegde,
wæs mē wyn tō þon,     wæs mē hwæþre ēac lāð.
Wulf, mīn Wulf!     wēna mē þīne
sēoce gedydon,     þīne seldcymas,
murnende mōd,     nales metelīste.          15
Gehȳrest þū, Ēadwacer?     Uncerne eargne hwelp
bireð wulf tō wuda.
Þæt mon ēaþe tōslīteð     þætte nǣfre gesomnad wæs,
uncer giedd geador.

Wulf a Eadwacer
překlad Mariana Housková

Mí lidé jako by     dostali dar.
Postarají se o něj,     přijde-li k nim.
Nestejně je nám.
Wulf je na ostrově,     já na jiném.
Je pevný ten ostrov,     pohroužen v blatech,          5
muži v tom kraji     jsou lačni krve.
Postarají se o něj,     přijde-li k nim.
Nestejně je nám.
Wulf v dáli putoval,     vyhlížela jsem ho,
když padal déšť     a já plačíc seděla,          10
když mě bojovník     pažemi spoutal,
přinesl potěšení,     však přinesl i žal.
Wulfe, můj Wulfe,     touhy po tobě
sužují mě,     skrovné tvé návštěvy,
tesknící duše,     ne trýzeň hladu.          15
Slyšíš, Eadwacere?     Naše nešťastné štěně
vezme vlk do lesa.
Snadné je rozloučit,     co není spojeno,
příběh nás dvou. [1]

Wulf
překlad Martin Pokorný

Jako by kdosi mým lidem dal dar…
Chtějí jej zabít, vrazí-li silou.
Každý jsme jiný.
Wulf je na ostrově, já jsem na druhém.
První je pevný, obklopen blaty,          5
dlí tam muži s krutou myslí,
chtějí jej zabít, až srazí se silou.
Každý jsme jiný.
Wulf byl v dáli, já v něj doufala,
vzlykala schoulená, zkrápěná deštěm,          10
svíraná pouty pevných paží,
radujíc se v mukách.
Wulfe! – Wulfe… naděje v tebe
mi přinesla mdloby, chmury a stesk,
hlad v srdci, nikoli v útrobách…          15
Slyšíš, hospodáři? Naše bědné štěně
nese Wulf do lesa.
Lehko se rozpadne, co nikdy nesrostlo:
příběh nás dvou. [2]

Prvním kontextem je nesporně kontext jazyka – staré angličtiny. Ten zprostředkovává povšechnou charakteristiku dramatické situace se třemi protagonisty – bezejmennou ženskou mluvčí, Wulfem jako jejím vzdáleným, odloučeným milencem či manželem a Eadwacerem jako nenáviděným či nanejvýš trpěným manželem a/nebo věznitelem. Paralelismy a antiteze jazykem určené ustavují vnitřní členění, významový a kompoziční rytmus textu. Tím ovšem veškeré překladatelovy jistoty končí. Jazyk mu již nepomůže vyřešit závažné problémy vyplývající např. z polysémie. (Znamená podstatné jméno lāc v 1. verši „boj, svár“, „oběť“, „dar“, „kořist“, či „zpráva“, jakkoli některé z těchto významů jsou pravděpodobnější a jiné naopak méně pravděpodobné? Má si překladatel sloveso āþecgan ve 2. verši vyložit jako „přijmout“, „posloužit“, „nakrmit“, „zajmout“, či „zabít“? Označuje substantivum bōgum ve verši 11 doslovně „paže“, či metaforicky „mříže“, či „děti“?) Jazyk, přesněji jeho podoba v rukopisu, překladateli neumožní ani jednoznačně rozhodnout, zda výrazy označující mužské protagonisty, wulfeadwacer, jsou opravdovými vlastními jmény, či zda druhé z nich není pouhým ironizujícím opisem („strážce štěstí“), glosujícím stav hrdinčina fyzického a citového obležení. Podobné nesnáze je překladateli s to způsobit interpunkce, další z nočních můr editorů středověkých textů. (Je souvětí ve verši 2 konstatováním, nebo otázkou?) Jedinou opravdu hmatatelnou jistotou, kterou tak jazyk básně překladateli skýtá, je skutečnost, že přídavná jména rēotugu (v. 10) a sēoce (v. 14) mají koncovky feminina, a že tedy není třeba pochybovat o tom, že mluvčí je skutečně žena.
Kontext literárněhistorický je v případě nejstarší anglické literatury vždy málo určitý. Staroanglické texty z valné většiny tvoří jednolitou vrstvu pozdních opisů, datovatelnou do blízkosti přelomu prvního a druhého tisíciletí, a to především na základě kritérií filologických. O tom, zda jde vždy o skutečně pozdní opisy, lze – stejně jako o poměru mezi ústní slovesností a písemnictvím – vlastně jen spekulovat.
Stejně neurčitý zůstává pro překladatele kontext autorský. Raně středověký slovesný tvůrce je – až na velmi vzácné výjimky – osobou beze jména, jejíž tvář se hermeneuticky vyjevuje právě jen skrze jeho text v závislosti na míře jeho originality.
Základní dramatická situace, ustavená v textu jazykem, otevírá možný kontext žánrový. Totožnost ženské hrdinky uprostřed bezvýchodné situace a její lakonický, náznakově stavěný stesk upomene překladatele na žánrové souvislosti s rámcově elegickou tradicí (tzv. winileod; Frauenlied; cantiga de amigo; chanson de mal mariée), avšak nezruší důležité dilema mezi originalitou a konvencí: nevíme, zda zde máme co dělat se svébytným a starobylým, jedinečným a osobním básnickým vzryvem, anebo naopak archaizujícím, oduševnělým básnickým výkonem v intencích souvisle se vyvíjejícího, ač nesouvisle dochovaného žánru.
Zbývá ještě kontext rukopisný. Báseň je součástí nejvýznamnějšího básnického kodexu staroanglické literatury, tzv. Exeterské knihy. Ta obsahuje – pomineme-li eposy BéowulfExodus, jež jsou součástí kodexů jiných – nejoriginálnější ze staroanglických poetických textů, poskytuje však pramálo vodítek, pokud jde o jejich výběr, uspořádání a vzájemné vztahy. Báseň Wulf a Eadwacer v tomto kodexu bezprostředně předchází prvnímu oddílu hádanek – znamená to snad, že ji máme, tak jak se o to pokoušeli někteří její vykladači, považovat za jednu z nich? Anebo máme vsadit na intertextový rukopisný spoj mezi naší básní a dalšími dvěma „elegiemi“ Exeterské knihy, básněmi Ženin nářekManželovo poselství, a tvrdit, že také naše neznámá mluvčí je ženou odloučenou od svého manžela Wulfa (a nikoli milence, nebo třeba syna)?
Z dávných básnických příběhů o slavných skutcích králů, o střetech hrdinů s protivníky lidskými i nestvůrnými, o vnitřních svárech mezi hlasem krve a oddaností srdce a bezpochyby i o původu takové poezie samé – tedy takových příběhů a dějů, jaké čtenáři Plavu již znají například z poučených výkladů o písemnictví staroseverském – toho na stránky rukopisných kodexů, pořízených o déle než půltisíciletí později v klášterech anglosaského Wessexu, proniklo nejspíše žalostně málo. Základním důvodem, proč se dochovaná anglosaská poezie jeví moderní době v zásadě jako palimpsest, je přirozeně raný příchod křesťanství do anglosaské Anglie. Staré zpěvy, inspirované a tvarované předkřesťanským pojetím světa, jemným mnišským sítem na stránky pergamenu z principu nepronikly a zůstaly tak odsouzeny k pozvolnému zániku, jak je pro výtvory ústní slovesnosti příznačné. To málo z nich, co bylo písmem přece zachyceno a co lze přes druhotnou, avšak velmi homogenní vrstvu textů křesťanských dosud rozeznat, mluví sice působivou a naléhavou řečí dodnes, avšak už jen v nejasných věcných i duchovních souvislostech, o nichž se namnoze dá pouze spekulovat – tak jako nad starobylou elegickou písní o Wulfovi a Eadwacerovi.
Nezbývá než uzavřít, že ani rukopisný rámec, bezprostřední a nejpřirozenější kontext středověkého literárního textu, nerozetne příslovečný začarovaný kruh, v němž se překladatel pohybuje. Z neurčitosti kontextu žánrového a rukopisného vyvěrají mnohočetné možnosti výkladu a překladu.

Ve stopách jazyka

V tomto pohybu kruhem se tedy současný překladatel staroanglické literatury vrací zpět k jazyku, aby pokračoval tam, kde kritik již dávno přestal. Trpělivě a snáze než jeho nečetní předchůdci, s pomocí moderních technických nástrojů umožňujících pohodlně obsáhnout celý korpus nejstarší anglické literatury, překladatel hledá vztahy mezi typem textu a jeho jazykovou výstavbou.
Časný příchod křesťanství do anglosaské Anglie zastřel archaické vrstvy slovesnosti zděděné po předcích a přiblížil nově vznikající literární tvorbu, která naplňovala požadavky programu evangelizace a výchovy v domácím jazyce, v kontextu raně středověké Evropy zcela mimořádného, kontinentálním civilizačním východiskům. Staroanglická poezie – nakolik jsme schopni to zpětně posoudit – se utvářela především rozvíjením tradice biblické parafráze, reproduktivním převodem dějů z bible a dějin spásy do domácí řeči, naléváním „nového vína do starých měchů“, do slov a vět staré angličtiny a do forem starogermánské poetiky. Jak tato poetika vypadala a jakým úskalím musí český překladatel usilující o její přetlumočení čelit?
Víme už, že na rozdíl od svých severogermánských pokrevních bratří nám Anglosasové svou poezií bájeslovné ani historické sloje své slovesnosti nezprostředkovali. Raná evangelizace se patrně rozhodující měrou podílela i na tom, že nám Anglosasové – opět na rozdíl od Seveřanů – nezanechali ani žádné pojednání o formálních a estetických pravidlech svého básnictví. O jeho poetice proto vypovídají jen jednotlivé básně samy – tak jako nejvýznamnější a nejarchaičtější z nich, epos Béowulf.
Když se ráno po Béowulfově prvním souboji vydávají Dánové po stopách prchajícího netvora Grendela, krátí si cestu písněmi:

Co chvíli jezdci     cválat nechali
     své plavé koně,     o závod pádit,
kde se jim pěšiny     jevily příhodné,
     pěkné pod kopyty.     Králův pobočník,
     pěvec slávy     pamětlivý písní,
     ten, jenž přehršle     dávných příběhů
     vyprávěl, co chvíli     výraz vynašel
     s předešlým vázaný.     Počal ten válečník
     o díle Béowulfa     dovedně pěti,
     ve verších umných     vhodně je líčil,
     slova střídaje. (v. 864–874a) [3]

Když Béowulf líčí svá dánská dobrodružství po návratu ke géatskému dvoru, znějí mu v mysli zpěvy na Heorotu:

Zněl zpěv a smích.     Dánský stařešina,
     mnohého znalý,     mluvil o časech,
     jež dávno minuly.     Harfy se dotýkal,
     dřeva pro radost.     Tu stvářel děje
     pravdivé a bolné,     tu podivné zas,
     jak velel obyčej,     velkodušný král,
tu opět počal,     muž v poutech věku,
     letitý válečník,     litovat mladosti,
     bojové síly.     V srdci měl stesk,
     když moudře přemítal     o zimách minulých.
     Tak jsme se v síni     společně těšili
     po celý den,     až k lidem další
     přikvapila noc. (v. 2105–2017a)

V obou scénách píseň vyvolává obrazy minulých událostí. První z nich vzniká jako bezprostřední chvalozpěv na hrdinu předešlé noci. Druhý pěvec – dánský stařešina nebo sám král Hróðgár – sahá pro své náměty do vzpomínek a heroický živel se mu v nich mísí se žalozpěvem. První zpěvák své verše přednáší cválaje krajinou, druhý v prostoru obřadním – v hodovní síni – za doprovodu tradičního nástroje, harfy či lyry. Smyslem zpěvu je chválit, poučit a bavit, a zapečetit tak významné děje a osoby v rodové paměti. Zpěváci patrně improvizují; jejich příběhy vznikají zde a nyní, slovesné dílo je zpěv či přednes sám. Verše staví na slovech začínajících stejnou hláskou – využívají principu aliterace: „co chvíli výraz vynašel s předešlým vázaný“. Čas při improvizaci pěvci získávají „střídáním slov“ – bytosti a věci se neoznačují jedním výrazem, ale představují se posluchačům hned z několika hledisek: „harfu“ vzápětí charakterizuje opisné označení „dřevo pro radost“. Badatelé tomuto postupu říkají variace. Improvizaci usnadňovala i skutečnost, že zpěváci byli „pamětlivi písní“ a znali vyprávět „přehršle dávných příběhů“, takže málokdy skládali píseň tematicky a jazykově zcela novou. Měli k dispozici jakési stavební bloky – literární historie je označuje jako formule. Byly to skupiny slov, které se pravidelně a za stejných metrických podmínek používaly k vyjádření určité představy či pojmu: např. králové v Béowulfovi jsou „záštitou hrdinů“, či „dárci prstenů“ apod. Je tedy zřejmé, že improvizaci nevyhnutelně provázel jistý sklon k opakování.
Verše staroanglické poezie byly čistě tónické. Zakládaly se na ustáleném počtu čtyř těžkých dob, podložených slovními přízvuky. Přízvuk – dynamický a výrazný – přitom spočíval na první kmenové slabice slova (s výjimkami, které tvořila zejména velká část slovesných předpon, byla tato první kmenová slabika vůbec první slabikou slova). Těžké doby doplňoval proměnlivý a proměnlivě rozmístěný počet dob lehkých. Výrazový a auditivní rozdíl dob těžkých a lehkých byl v důsledku povahy starogermánského přízvuku velmi nápadný. Základní metrickou jednotku tvořil půlverš. Každý půlverš musel obsahovat nejméně čtyři slabiky (tedy dvě přízvučné a dvě nepřízvučné). Dva půlverše, oddělené výraznou dierezí, tvořily tzv. germánskou dlouhou řádku.
Přízvukovými a aliteračními vrcholy staroanglického verše byla nejčastěji podstatná a přídavná jména. Tím dikce anglosaských básníků nabývala statického rázu. Zároveň se tak kladly zvýšené nároky na bohatost jejich slovní zásoby (a v naší době na slovník překladatelův). Vznik početných řad slov souznačných pro určitý pojem (v Béowulfovi např. pro „poklad“ nebo „mysl“) si v raných stadiích vývoje germánských jazyků jistě vynutila především právě tradice aliteračního básnictví.

Jazyk v překladu

Překladatel staroanglické poezie si záhy uvědomí, že většina podstatných rysů dikce anglosaských básníků je jiná, než nač je z domácí poetické tradice zvyklý. Ponecháme-li nejvlastnější pilíře staroanglické poetiky – tónický princip spjatý s aliterací – až na závěr tohoto zamyšlení, je jinakost anglosaské básnické řeči nutno spatřovat především v tom ohledu, že skládá poezii jména, a nikoli slovesa. Překladatel tedy řeší různé nesnáze syntaktické, jejichž podstata spočívá v tom, že hutné nominální jádro staroanglického verše je tu třeba převést do (složitějšího a delšího) vyjádření slovesného, tu zase uchovat v řetězci (v češtině) nehledaných synonym (a nemusí jít zdaleka jen o výrazy z lexikálního pole „moře“, zcela postačí třeba pole „válečník“). Podobnou svízel představuje nedostatek ustálené a v literárním překladu použitelné české historické terminologie pro oblast společenských vztahů raného středověku (česká epická poezie se slovní zásobou, z níž by bylo možno čerpat, je nepoměrně mladšího data než anglosaská, neboť náleží k výtvorům teprve „rytířského“ středověku).
Toto jádro přitom bývá významově či strukturně mnohovrstevnaté, a leckdy tudíž i nejednoznačné. Významová mnohovrstevnatost je typicky přítomna ve výrazech sémanticky rozpjatých mezi spodní předkřesťanskou a svrchní křesťanskou vrstvou: Béowulfův nestvůrný protivník Grendel, požírající bezmocného géatského bojovníka v dánské hodovní síni, se sytí „velkými“, a zároveň „hříšnými“ sousty (v. 743, synsnǣdum). Strukturní mnohovrstevnatost zase vyvěrá především ze syntakticky a sémanticky „otevřených“, nejednoznačných složených slov: ve v. 703 je Grendel – tvor spojený s močály a temnotou, a přitom v povědomí křesťanského básníka zbavený Boží milosti a předurčený peklu – označen jako sceadu-genga. Toto hapax legomenon značí doslova „stín-chodec“ a může znamenat např. „přízrak“ a/nebo „ten, který chodí (tj. přebývá) mezi stíny“ a/nebo „ten, jemuž je odepřeno Boží světlo“, přičemž pokušení převést jej do češtiny jednoduše jednoslovně, právě třeba jako „přízrak“, by měl překladatel odolat. A netřeba dodávat, že při tom všem by se měl snažit zachovat majestátnost a rapsodickou stereotypnost staré řeči, aniž by jí zároveň ubíral na sdělnosti vyjádření a plynulém syntaktickém toku.
Aby se mu to podařilo, musí se vyrovnat s oběma cizorodými pilíři staroanglického verše – tónickým principem a aliterací –, přičemž druhý z nich je, zdá se, zároveň klíčem k prvnímu.
Aliterační princip je české poezii nepochybně cizí, přinejmenším v té podobě, v jaké působil v poetice starých Germánů. Otázka, zda aliteraci v překladech jejich slovesných děl využít, proto představuje tradiční dilema [4]. Hlavním důvodem v neprospěch užití aliterace je zásadní rozdíl v povaze přízvuku. Tím, že se češtině – v porovnání například právě se starou angličtinou – výrazného, dynamického přízvuku nedostává, bude sepětí významu a zvuku v přízvuk nesoucím českém slově tak jako tak citelně oslabeno.
Navzdory tomu všemu se zachování aliterace v českých překladech staraonglického básnictví jeví jako mimořádně důležité. Pokusme se nyní, v závěru tohoto zamyšlení, stručně shrnout, co nás k tomuto přesvědčení vede.
Moderní čtenáři u aliterace zaznamenají nejspíše zvukomalebnost a zdobnost. Tuto funkci měl ale tento princip patrně až druhotně, a to nejzřetelněji až v pozdní, leckdy artistní staroanglické poezii. Aliterace především „technicky“ svazovala oba půlverše. Dále tím, že dopadala nejméně na jeden přízvukový vrchol v každém půlverši, proměňovala aliterující slova také ve vrcholy významové. Je to vidět například z pasáže o tom, jak se Dánové v zoufalství nad Grendelovými útoky modlí ke svým bůžkům (v. 178b–180):

Swylc wæs þēaw hyra,
hǣþenra hyht;     helle gemundon
in mōdsefan,     metod hīe ne cūðon…

V tom zvyku tkvěla
naděje pohanů –     ve svém nitru
chovali peklo:     neznali Pána…

„Takový byl zvyk jejich,
pohanů naděje;     na peklo pomněli
v srdci/mysli/duši,     pána neznali…“ [5]

Básník tu pomocí výrazného přízvuku a aliterační zvukové shody zdůraznil tři slova, jejichž významy byly spojeny souvztažností i kontrastem v jakýsi bludný teologický kruh: dánští pohané (hæðene) jsou předurčeni pro peklo (hell); peklo je pohanům krutou, zvrácenou nadějí (hyht); není naděje pro pohany (alespoň podle učení anglosaské církve). Aliterace zde působí jako rytmický a významový impuls verše, je poetickou formou, která spoluvytváří smysl básnického sdělení.
Vzhledem k tomu, že kvalitativně jiná povaha českého přízvuku a následně i jiný poměr mezi slabikou přízvučnou a nepřízvučnou v češtině ve srovnání se starou angličtinou znemožňují účinný převod staroanglických metrických vzorců, zůstává aliterace vlastně jediným vazebným prvkem sousedních půlveršů tvořících dlouhou veršovou řádku (věcný smysl sdělení takovým pojítkem – vzhledem k častým veršovým přesahům – vždycky není).
Aliterace důrazem na slovní základ, kam povětšinou dopadá, a zároveň díky různým konfiguracím svého rozmístění ve verši verš „neuzavírá“, nevtiskuje mu pravidelný kruhový impuls, jak se to děje u rýmu. Aliterace tak překladateli nabízí důležitý nástroj, jak do převodu vtělit cosi z rozepjatosti staroanglických básní mezi orálním impulsem a pergamenem, mezi zpěvem a textem. Zachováním aliterace dávný básník ani v češtině nepřestává slova hledat a „vynacházet“. [6] Jako významový impuls verše se aliterace následně uplatňuje jako prvek rytmický, umožňující tónický verš „neformálně rytmizovat v souladu s přirozeným daktylotrochejským spádem češtiny“. [7]
Svým dopadem na slovní základy a jistou slepostí vůči umístění přízvuku (např. v případě spojení slabičné předložky s podstatným jménem v češtině) aliterace posiluje meditativní charakter textu. Ten je u staroanglické poezie klíčový – nejen Béowulf je skladbou, v níž jsou realistické obrazy epických dějů soustavně zasazovány do didaktických, moralistních rámů. Aliterace zde působí jako nosník a impuls staroanglické básnické figury výše charakterizované jako variace.
V této souvislosti je zajímavé shledat, že cizorodost aliterace v českém prostředí je spíše jazyková nežli literárně-historická. Přízvukové rozdíly mezi germánštinou a češtinou jsou objektivně dané, avšak výrazné, byť nikoli soustavné užití aliterace charakterizuje staročeskou lyriku i epiku a v dalším vývoji jej lze sledovat až po Rukopis královédvorský: např. ve v. 1994 Alexandreidy – Dobřě slóveš svět, že jsi světel… – básník aliterací aktivuje významotvornou, etymologickou souvislost pojmů „svět“ a „světlý“.
Na druhé straně se aliterace v češtině ovšem nesmí stát součástí pravidelného sylabotónického verše, a to i s rizikem, že nedostatek pravidelného počtu slabik v češtině bude výsledný český verš uvádět v podezření, že je vlastně jen pouhou rytmizovanou prózou.
Aniž by byla potlačena, aliterace právě tak nesmí přerůst ve vtíravý, umrtvující ornament. Aliterační princip musí, kdekoli je to nutné, bezpodmínečně ustoupit významové přesnosti. V takovém případě může být aliterace nahrazena souzvukem, orchestrací hlásek (zejména konsonantickými skupinami, které flektivní čeština a stará angličtina jako strukturní vlastnost sdílejí). I k tomuto rysu lze nalézt paralely v archaické vrstvě českého básnictví – povšimněme si například, kterak se zvukem pracuje tvůrce Kunhutiny modlitby (v. 1–8); a to v kontrastu ke „kruhovému“ impulsu gramatického rýmového schématu:

Vítaj, kráľu všemohúcí,
ve všěch miestiech vševidúcí,
všech kajúcích milujúcí,
věčný život dávajúcí,

všeho kvietie krašše ktvúcí,
všěch světlostí viece stvúcí,
svým milým sě zjěvujúcí,
jě rozkošně kochajúcí!

Tak je snad možno shrnout nejpodstatnější důvody, proč aliteraci při překladu staroanglických básní do češtiny zachovávat, a naznačit, jak její případnou nepřevoditelnost kompenzovat. Překladatelské hledání je tu součástí soustavné snahy adekvátně přetlumočit hutný nominální styl anglosaských básníků, jež logicky naráží na omezený, a přitom zřetelně sémanticky vymezený prostor staroanglického verše. Zápas o tento prostor se stává příznakem dobývání nového literárního teritoria.

Poznámky:

1. Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–900). Ed. Jan Čermák. Praha: Triáda, 2009. 93. [Zpět]
2. „Wulf“. Duch můj byl živ. Přel. Martin Pokorný. Ed. Jan Čermák. Praha: Kruh moderních filologů, Skupina pro anglickou medievalistiku, 1999. 63–65. [Zpět]
3. Všechny pasáže z eposu Béowulf citujeme v překladu Jana Čermáka. (Béowulf. Přel. Jan Čermák. Praha: Torst, 2003). [Zpět]
4. Výmluvným příkladem tohoto dilematu, byť z jiné jazykové oblasti, je překlad finského eposu Kalevala (1849) z pera klasika české literatury Josefa Holečka (poprvé u nás vydaný v letech 1894–1895). Holeček pořídil překlad mimořádně přesný a lexikálně nesmírně bohatý, avšak při převodu kalevalského aliterujícího osmislabičného trochejského metra aliteraci sice nesoustavně, avšak ve vysoké míře nahradil rýmem. [Zpět]
5. Kurzivou uvádíme básnický převod (J. Č.), v uvozovkách je uveden překlad doslovný. [Zpět]
6. K tomu srov. pozoruhodný výklad Martina Pokorného o uplatnění aliteračního principu v češtině: Pokorný, Martin. „Swutol sang scopes (Poznámky k poetice staroanglického verše)“. Způsoby četby. Praha: Prostor 2002. 41–46. [Zpět]
7. Jak konstatuje Daniel Soukup v recenzi českého Béowulfa („Nesamozřejmý skvost“. Svět literatury 2006: 237.). [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!