Plav
archiv


Sen je neúplatný

Rozhovor s Brunem Solaříkem

Bruno Solařík se v následujícím rozhovoru ujímá nelehkého úkolu vysvětlit význam snu v literární tvorbě a v lidském životě. Hovoří také o svém díle a osobní zkušenosti se snem a náhodou.
 

Vojtěch Šarše: Surrealistická díla jsou často nějakým způsobem spojena se snem. Do jaké míry by podle tebe měl sen být prvkem nebo inspirací umělecké tvorby, ať už se jedná o literaturu, sochařství či malířství?

Bruno Solařík: Sen je pro surrealisty závažným tématem proto, že představuje nejzazší podobu neřízeného myšlení. Důraz na tu neřízenost je dán její schopností vystihovat realitu intuicí. O takové vlastnosti myšlení se vždycky mluvilo jako o „milosti“, jíž může být obdařen ten, kdo se podnětům oné neřízenosti odevzdá – ať už je to vnímání snu nebo naslouchání inspiraci. Breton a surrealisté nepřišli s ničím zcela novým, jen naplno vyzdvihli odvěkou iracionální podstatu umění v době, kdy bylo evropské myšlení unavené dlouhou érou jednostranné racionality. Podle mě není důležité, jestli se nějaký umělec přímo inspiruje tím kterým konkrétním snem, snovou atmosférou a podobně: nejde o to, aby měl umělec tvořit podle snu, nýbrž jde o to, že může být prospěšné tvořit jako sen. To jest – naslouchat podnětům „vnitřního hlasu“ bez předpojatých návyků, skrytých v estetických nebo ideologických zřetelích.

VŠ: Znamená to, že ty sám si své vlastní sny nezapisuješ, nevykládáš je a nepředstavují pro tebe hodnotný námět?

BS: Sny si zapisuji a svých i cizích záznamů snů si cením přinejmenším stejně jako básní, ne-li víc. Nevykládám je za pomoci nějakého mystického nebo vědeckého bedekru, ale rozhodně je chápu jako svrchovaně závažná poselství, bez nichž bych byl ztracen.
Sny jsou snad jedním z námětů mé tvorby stejně jako zkušenosti z bdění – vždyť sen je přece součástí života. Ale z devětadevadesáti procent se tak děje bezděčně… stejně jako se člověku bezděčně zdají sny. Záměrně jsem v tvorbě použil sen jen v textu Morová hlídka, kde podávám záznamy svých snů povídkovou formou, s hrdinou ve třetí osobě. Na tom experimentu se mi líbilo, že jím porušuji svou vlastní zásadu. Nerad totiž vídám, když autor vydává sen za reálný, byť podivný příběh, ale nakonec vše shodí odhalením, že to byl vlastně „jenom“ sen. Ubírá to podle mě autentickému snu na jeho nepochybné psychologické reálnosti. Mně šlo totožným postupem o opačný efekt. Vydával jsem v uvedeném textu opravdové sny za „pouhé“ bizarní výplody tuctové autorské fantazie, aby se na konci vyjevil asi takovýto vzkaz: Kdeže, tohle je nesrovnatelně cennější než nějaké literární fabulace – jsou to fabulace samotného snu.

VŠ: Do jaké míry je inspirována snem tvá sbírka Za sudy s petrolejem?

BS: V té knize není konkrétním nočním snem vědomě inspirovaná ani jediná věta. Od začátku do konce se zde ale vychází ze zmíněné možnosti tvořit jako sen, to znamená naslouchat podnětům neřízeného myšlení a zaznamenávat je. Asi jako kdyby si člověk zapisoval sen přímo v jeho průběhu…

VŠ: Jak bys tyto texty definoval?

BS: Půlku knihy tvoří próza a druhou půlku básně, aniž bych jedno druhému nadřazoval. Vůbec mi dělá potíže rozlišovat mezi prózou a poezií – na pohled suchopárné výklady z učebnice fyziky u mě dokážou často podnítit lyričtější vzrušení než bouře emocí podaných veršem volným i vázaným. Svým textům říkám záznamy, ať už jdou jejich řádky plynule za sebou, nebo sekaně pod sebou.
Mimochodem: když jsem připravoval rozhovor s malířem Leonidasem Kryvošejem, přepisoval jsem z nahrávky jeho vyprávění o podjesenických Cikánech, s nimiž kdysi žil v jednom činžáku. Abych se v chvatu nezdržoval tečkami a čárkami, odsazoval jsem prostě jednotlivé větné úseky tlačítkem enter – s tím, že to do normální prózy převedu až při korektuře. Jenže když jsem se pak na syrový přepis s těmi entry podíval, zjistil jsem, že došlo k samovolnému vzniku básní. Po konzultaci s mluvčím jsem to tak i otiskl. [1] Básně se tu tedy zrodily „z technických důvodů“. Nějak takhle to určitě bylo se vznikem poezie vůbec. Stály za ním jistě nějaké pravěké entry.

VŠ: Podle toho, co říkáš, soudím, že nevěříš ať již v určitou, či abstraktní múzu, která spisovateli vnukne ideu díla. Vše je v rukou náhody či – jak říkáš – „technických důvodů“. Je to tak?

BS: Je to spíš naopak. S naprostou důvěrou a odevzdaností se vydávám na milost a nemilost oné „múze“ neboli „vnitřnímu hlasu“ či „hlasu odjinud“, to jest právě takovému vyjadřovacímu způsobu, jakým vzniká i sen. A to dokonce i přesto, že jsem časem pochopil, že většina těch „magických“ vzkazů je ve skutečnosti naprostá náhoda, která získává význam, teprve když tam člověk ten význam najde.
Například předloni jsem si všiml svrchovaně kacířského apelu Isidora Ducasse, tedy Lautréamonta, na význam opaku toho, co by člověk chtěl říct nebo co řekl. Následně jsem si pak zkusmo přeložil naruby několik slavných i méně slavných básní a zjistil jsem, že výsledek je téměř nebo zcela totožný s výsledkem postupu, při němž člověk zaznamenává podněty vnitřního hlasu, nebo když si zapíše sen. Vedle „automatického psaní“ jsem tedy pro surrealismus zprovoznil metodu „mechanického psaní“. Například z indiánské ukolébavky „Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky“ jsem prostým převodem naruby získal kovbojský budíček „Probuď se, obře náš, studánky v uších máš“. Z Baudelairovy básně Pohřeb prokletého básníka zase vznikla poéma Křest blahoslaveného hokynáře. Autorům koláží, kteří díky nůžkám a vypůjčeným reprodukcím mohou tvořit výtvarná díla, aniž by uměli kreslit nebo malovat, se říkává „bezrucí Raffaelové“. Autorům děl vzniklých automatickým nebo mechanickým psaním – anebo zaznamenáváním snů – by se analogicky mohlo říkat „bezhlaví Ovidiové“.
Mezi podněty „vnitřního hlasu“ a podněty „náhody“ tedy nespatřuji významový rozdíl. Čistě technická, mechanická (automatická) přitažlivost obrazů, slabik nebo slov dodává ve snu nepřiznaným tužbám a obavám nejen zvláštní tvar, ale může je proměnit k nepoznání i obsahově. Nejde mi přitom tolik o psychoanalytické vyluštění původního významu, jako spíš o prosté vnímání intenzity významu vzniklého. Když se ve snu stane například z kočky borovice nebo z vraždy svatba, není to jen zkomolení myšlenky, ale i bezděčné zrození myšlenky zbrusu nové, která někdy probouzí dojem větší „přesnosti“ než myšlenka původní. Člověk se tak může o sobě i o světě dozvědět něco dalekosáhle jiného, než co si myslel nebo co tušil před aktem tvorby. Nebo před „aktem snu“. V tom ostatně autentický sen i autentická tvorba představují filosofickou revoluci.

VŠ: V čem tato filosofická revoluce spočívá?

BS: V tom, že tvorba nebo sen může vnímateli odhalit něco nečekaného. Úzce racionální koncepce a intence – anebo „naopak“ iracionalisticky nadšené plánování budoucích rájů – odhalí člověku vždy zrovna to, co chtěl, aby se mu odhalilo, a nic víc: představa cíle zde deformuje cestu – asi jako když si reálné zákruty na trase z Čáslavi do Chotěboře hrdinně zapřeme ve prospěch spojnice narýsované podle pravítka. Hned je cíl o něco „blíž“… Na druhé straně neřízené myšlení může vnímateli odhalit někdy i to, co nejenom dosud neviděl, ale co ani takříkajíc vidět nechtěl – třeba ty zatáčky mezi Čáslaví a Chotěboří. A tak je to i se snem. Když se někdo ve snu dozví (jako kdysi já) o pohřbu římského papeže za zvuků Pochodu padlých revolucionářů (!), po probuzení je mu jasné, že ta „zpráva“ je absolutně nesmyslná – asi jako suchá voda nebo studené horko – a pohoršeně nebo pobaveně ji vytěsní. Jenže by možná učinil líp, kdyby tu „šílenou provokaci snu“ přijal (ať už jako příslib nebo jako varování). Ten fantasmagorický nesmysl totiž může odrážet určité tendence v reálném světě: vždyť dnes sedí ve Vatikánu doopravdy cosi jako suchá voda, tedy socialistický papež (!). Tváří v tvář této nehoráznosti by si pak člověk mohl v klidu říct: „Co se v mládí dozvíš ze snu, k stáru jako když najdeš.“
Člověku se zde prostě umožňuje nahlédnout, že má smysl vnímat i to, co se mu zrovna „nehodí“. Právě sen a neřízené myšlení tedy může zcela paradoxně sloužit jako skutečnostní korektiv zaručeně „realistických“ předsudků bdělého rozumu. Vzhledem k tomu, že pravdu o nás samých nám často dokáže říct jedině nejbližší přítel, lze v tomto smyslu tvrdit, že spolu s psem a koněm je sen nejlepší přítel člověka.

VŠ: Je nějaké dílo inspirované snem, které tě obzvlášť ovlivnilo a ke kterému se rád vracíš?

BS: Z děl inspirovaných snem, chápeme-li sen jako projev neřízeného myšlení, mě oslovila veškerá umělecká literatura od sumerských klínopisů po tvorbu současnou. Pokud jde o literární dílo založené na opravdovém nočním snu, pak mě ovlivňují a oslovují všechny ústní i psané projevy, kterým se říká záznamy snů. A je mi přitom jedno, jestli autorem takového projevu je chemik Mendělejev, dojička z Jindřichohradecka nebo básnířka Sapfó (Já ve snu mluvila s bohyní Kypru…).
Ale to jsem trochu obešel otázku. Rád se vracím k nedoceněné Nezvalově próze Chtěla okrást lorda Blamingtona z roku 1930. Název představuje výkřik z autorova snu a celá kniha se s mnoha dobrodružnými oklikami točí kolem nerozluštitelné znepokojivosti jeho poselství, které nevnucuje pravidel, avšak poodhaluje každému cíp oděvu, upozorňujíc ho na sebe sama. Z cizojazyčné literatury mám rád (vedle Země snivců) knihu autobiografických textů Alfreda Kubina Z mého života a z mé dílny, kde jsou vyloženě strašidelné zážitky a příběhy podány poklidným tónem Povídek malostranských. V příběhu o střelecké slavnosti v jeho rodných Litoměřicích dokonce sen (v němž na něj za zvuku trubek kdosi volá „Alfrede“) přechází po probuzení plynule v bdělou vizi, a ta je pak autorem rozeznána jako dávná vzpomínka na skutečnou událost z dětství. Při následné návštěvě města po čtyřicetileté nepřítomnosti autor žasne, s jakou „téměř fotografickou ostrostí“ se mu vzpomínka ve snu vybavila.

VŠ: Myslíš si, že je nějaký literární žánr přístupnější snové inspiraci?

BS: Pokud jde o inspiraci a její ztvárnění, dovedu si živě představit Máchův Máj podaný formou početního příkladu, stejně jako třeba záznam snu pořízený v alexandrinech. To je mimochodem nápad, který kdysi zakladatel surrealismu výslovně uvedl jako ukázkovou nejapnost, kterou by jistě nikdo nehodlal zkoušet v praxi. Zajímalo by mě, copak asi takové žánrové zařazení udělá s jedním z mých loňských snů. V tom snu mě prsatá dáma vzala k sobě do létacího stroje a smála se, když jsem při letu nízko nad zemí kopl do zaparkovaného stroje stavebního. Nuže: „Já ve snu náhle vzlét, když žena kyprých tvarů / se rozhodla mě svézt ve vrtulníku svém. / Když nad buldozerem plout nechala svou káru, / já do něj schválně kop, což brala s humorem.“ Víc si ze snu naštěstí nepamatuju.
Nejde podle mě o míru vhodnosti těch kterých literárních žánrů nebo jiných uměleckých prostředků, ale o ochotu nebo neochotu člověka přijmout podněty neřízeného myšlení – včetně snu – jako součást života. A dokonce i v případě jejich přijetí jde o to, jestli je člověk hodlá přijmout jako zhoubné stvrzování již hotových názorů, anebo jako životodárné zemětřesení vlastních jistot.

VŠ: Dnes se hodně mluví o angažované literatuře. Dalo by se uvažovat o angažovanosti snu v utopické představě o světě?

BS: Utopická představa může být zrovna tak výsledkem neřízeného myšlení – třeba snu – jako plodem ideologizujícího kalkulu, jímž člověk s oblibou racionalizuje vlastní iluze. Sen se ostatně může stát podnětem představy utopické i třeba dystopické. A to ještě leckdy není jasné, jak to rozlišit. Před časem se mi třeba zdál sen o vařené klice. Je to utopie, nebo dystopie?
Chápeme-li „angažovanost“ jako výraz elementární autorovy účasti na dění vlastního i společenského života, je zřejmé, že zrovna tak „angažovaný“ je i autentický noční sen. Chceme-li ovšem „angažovanost“ chápat jako uvědomělý příklon člověka k té které konkrétní estetice nebo ideologii, lze říct, že to by byl pravý opak estetické i morální neřízenosti snu.
Sen má jednu velmi pozoruhodnou vlastnost: co se člověku zdá, to se mu zdá. Předem si na něm nic nevynutí ani angažovanost, ani neangažovanost. Nejsympatičtější na opravdovém nočním snu je zkrátka fakt, že je neúplatný.

Poznámky:

1. Analogon č. 68 (2012): 22–25. (Pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!