Plav
archiv


Niebelungenlied hledejte pod písmenem P

Rozhovor s Ludvíkem Václavkem

Rozhovor s nestorem české germanistiky Ludvíkem E. Václavkem v prostorách Centra pro výzkum německé moravské literatury v Olomouci začíná pro mě vskutku překvapivě. Známe se osobně už z doby mého studia na katedře germanistiky Univerzity Palackého; když mi ale na uvítanou podá ruku v těžké kovové rukavici z rytířského brnění, můj dávný obdiv k němu se náhle ještě znásobí. Měli pravdu oni studenti, kteří ho starožitným mečem, jenž zdobí jeho kancelář, pasovali na Rytíře krásného slova. Ostatně, přesvědčte se sami.
 

Zuzana Henešová: Můžete na úvod říci více k pojmu moravská německá literatura? Přece jen mnoho z nás o ní každý den neslýchá a zdaleka ne každý ji zná, čte.

Ludvík Václavek: Různé hodnoty, jak duchovní, tak materiální, vznikaly silami obou národů v naší zemi paralelně. Ať už se jednalo o stavitelství, hudební tvorbu či slovesný materiál, je zřejmé, že ve všech těchto oblastech se projevoval výkon všech národností společně. I z kunsthistorického hlediska je například české baroko to, co je v Čechách vzniklé, nehledě na to, že stavitelé byli také z Itálie, pracovali zde němečtí a čeští mistři a zadavatelé byli mimo jiné Češi. Vědomí o německém písemnictví na našem území však bylo desítky let po druhé světové válce záměrně potlačováno, což mělo za následek ochuzení nebo až znevážení významu českých zemí pro zde vznikající kulturu. Po roce 1945 došlo ke značnému odvratu od všeho německého; zamlčování významnosti čehokoliv německého bylo běžné a samozřejmě se to dotklo i hodnocení německé literatury. Nemohlo být zavrženo absolutně vše, tak se alespoň uveřejňovaly pouze texty, které byly ideologicky vyhovující, a to navíc v omezeném počtu. Když se pak na začátku 60. let konaly dvě legendární literárněvědné konference, jedna na téma Franze Kafky a druhá o zdejší německé literatuře, nastal v tomto směru poměrně velký obrat, když profesor Eduard Goldstücker a jeho následovníci poukázali na mohutnost pražské německé literatury. Po roce 1968 však Goldstücker musel ze země utéci, jeho ostatní spolupracovníci byli rozehnáni, o Kafkovi se dále již nesmělo mluvit nebo se například jeho výročí zmínilo pouhými dvěma řádky na zadních stránkách Rudého Práva, tak jak se to stalo v 70. letech.
Od roku 1991 dochází k postupnému uvolňování poměrů i informací a do dnešní doby se dá mluvit o velkém pokroku, co se zájmu a povědomí o německy psané literatuře v Čechách a na Moravě týče. Dnešní dvaceti- či třicetiletá mládež se zdá býti skutečně nezatížená protiněmectvím a já s potěšením sleduji spíše zájem o objevování, jakési zvídavé otevírání dveří k nepoznanému.

ZH: Zmínil jste v souvislosti s moravskou německou literaturou přirozeně i německou literaturu z Čech. Jak si můžeme představit poměr mezi pražskou a moravskou německou literaturou u nás v dnešní době? Nakolik se liší či shodují přístupy v jejím výzkumu?

LV: Naše Arbeitsstelle [1] nestojí nikterak v opozici k výzkumu pražské německé literatury, jde spíše o určité navázání a prohloubení myšlenek o významu německého duchovního vlastnictví u nás. Ostatně, když Goldstücker tuto myšlenku rozvíjel, nebylo to tak, že by nechtěl reflektovat Moravu, udělal prostě jen ten první krok. My tedy jeho teze o významu pražské německé literatury nijak nepopíráme, chceme jít pouze o krok dál. Moravská německá literatura tak nestojí v opozici proti pražské, ovšem jistý rozdíl v přístupu tu pozorovat lze. První koncepce výzkumu pražské německé literatury měla politické zaměření – na autory, kteří se stali oběťmi nacismu, či na takové, kteří byli alespoň ideologicky přijatelní pro demokratický svět. Moravskou německou literaturu zkoumáme dnes v širším pojetí, čili věnujeme se i autorům, kteří se politicky neprofilovali anebo smýšleli různě. Ovšem nutno dodat, že toto pojetí je v dnešní době znát i u kolegů v Praze – po vzoru našeho slovníku moravských německých autorů vzniká i slovník pražských německých autorů s podobnou koncepcí.

ZH: Jde tedy mezi Moravou a Prahou spíš o vzájemnou inspiraci, spolupráci, nebo konkurenci?

LV: Je zřejmé, že konkurenční boj se nekoná. Hranice mezi pražskou a moravskou německou tvorbou nejsou nijak ostré. Někteří autoři pocházeli z Moravy a působili v Praze nebo jinde v Čechách, například Ernst Sommer, Hermann Ungar, Ernst Weiβ, Ludwig Winder, Vincy Schwarz. Brněnský Rakušan Robert Musil uveřejnil některé své pražské poznámky pod šifrou moravského domova své rodiny jakožto Rychtarschow. Cum grano sacchari by se dalo říci, že Praha má svého Kafku, Brno Musila a Olomouc svého Härtlinga.

ZH: Slovník autorů, o kterém mluvíte, čili Lexikon deutschmährischer Autoren, je poměrně mladý projekt. Jeho předchůdce, první slovník německých autorů u nás vůbec, měl cestu na svět o kus složitější. Popsal byste čtenářům blíže, za jakých podmínek tento slovník vznikal?

LV: S ideou sestavení slovníku přišel již zmiňovaný profesor Goldstücker, který shromáždil několik lidí z filosofických fakult v Brně, Praze a Olomouci a také z nakladatelství, redakcí a podobně. Ti se v roce 1970 pustili do projektu Slovníku německých autorů z českých zemí – za normalizace však veškerá činnost rychle padla, někteří kolegové byli zahnáni do podzemí, někteří, jako já, dostali zákaz činnosti publikační, učitelské a vůbec veškeré tvůrčí.
Zbylo ale také několik kolegů, kteří tolik zasaženi nebyli. Ti zřídili jakýsi náhradní redakční kruh a v roce 1987 vyšel první a jediný český slovník německých autorů u nás. Samozřejmě z jeho příprav byli bohužel vyřazeni ti, kteří byli non grati, měli zákaz se oficiálně na práci podílet, psali jsme proto pod šiframi. Navíc bylo potřeba slovník opatřit ideologicky vyhovujícím úvodem, citacemi autorů z NDR a tak dále. Přes to všechno pro ÚV KSČ vše německé zůstávalo nepřátelské, a tak bylo třeba podniknout další krok, tedy přidat slovanský prvek. Proto nakonec vznikl Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Ten pak další rok čekal na schválení v německém Centrálním institutu pro literaturu, nikdo jej tam nečetl, jelikož nikdo neuměl česky. Po urgování se nakonec schvalovací proces dal znovu do pohybu, ovšem s nejrůznějšími zádrhely. Například se připomínalo, že ve slovníku chybí heslo Niebelungenlied. Bylo tedy nutné poukázat na skutečnost, že heslo samozřejmě ve slovníku obsaženo je, ovšem v češtině je uvedeno pod písmenem P, tedy Píseň o Nibelunzích, nikoliv pod N.
V roce 1987 byl nakonec heroický čin dokonán a slovník vyšel. Protože německých autorů je ve světě vskutku mnoho, byla původně snaha vydat slovník ve dvou svazcích. To ale bylo vyloučeno s odůvodněním, že dva svazky padají v úvahu pouze pro literaturu sovětskou. Po prvním vydání byla sazba knihy rozmetána.

ZH: Jak se postupem času, z hlediska literárního, vyvíjely česko-německé vztahy?

LV: Český a německý element se dříve na našem území přirozeně prolínaly. Ve starší době existovalo známé teritoriální vlastenectví, to bylo vždy na prvním místě. Například o porážce mongolských vojsk, která podle pověsti v roce 1241 táhla přes Moravu, vznikala při šestistém výročí v roce 1841 díla jak německých, tak českých autorů. Dramata s touto tematikou se hrála v obou jazycích. Později pak třeba obrozenci, jak známo, měli všichni vesměs německé vzdělání, ať už pocházeli z německých, či českých rodin, vzpomeňme třeba na Rettigovou, Palackého či Náprstka. České a německé se začalo důrazně odlišovat až od konce 19. století. Dá se říci, že tu existovaly tři různé linie soužití: v každodenním životě, při nákupech, na ulici a v zaměstnání lidé žili pospolitě. V kultuře se shromažďovali odděleně, dle jazyka: Češi četli Nerudu a Němci německou klasiku a pražskou školu. A konečně v politice stály tyto dva elementy proti sobě. Vztahy nebyly maximálně vyostřené, ale čas od času bylo národní cítění obou stran mobilizováno proti sobě navzájem.
Významný zvrat nastal v období 1918–1919, německé obyvatelstvo bylo značně vzrušeno, ale situace se později, ve dvacátých letech, uklidnila – Češi již dosáhli svého, to jest státní samostatnosti, Němci se podíleli na vládě. O tom, že i český nacionalismus ustupoval a potírání německého elementu ztrácelo postupně na síle, se mnou nejednou hovořili i pamětníci. Jeden z nich mi vyprávěl, že zde v Olomouci například vedle sebe existovalo dívčí české gymnázium a německé chlapecké, přičemž česká děvčata se ráda nechala německými chlapci doprovázet domů. Konflikt uvnitř země se skutečně nezdál tolik narůstat. Nabíral na síle pak ve třicátých letech v důsledku tlaku z nacifikovaného Německa.

ZH: Váš výzkum německé moravské literatury je úctyhodně obsáhlý. Můžete alespoň stručně zmínit významné body olomoucké německé literatury?

LV: Jedním z příkladů výrazných olomouckých autorů je Joseph Leonhard Knoll, který začátkem 19. století založil Olomouckou básnickou školu a jakožto zdejší vlastenec vedl studenty k literární činnosti. Sám podnítil vznik několika eposů glorifikujících nejen Olomouc, ale i Moravu a také Rakousko.
Dalším významným počinem z Olomoucka byl ve dvacátých letech 20. století olomoucký literární kroužek sourozenců Engelmannových. Jeho vůdčí osobností byl Pavel Engelmann, ve Vídni vystudovaný architekt, který se ale věnoval především filosofii, historii a estetice. Byl žákem architekta Adolfa Loose a také tajemníkem vídeňského literárního kritika Karla Krause. Jeho bratr Petr byl karikaturista, před nacismem utekl z Vídně do Olomouce, pak do Palestiny, odkud se ale i se ženou vrátil zpět do Olomouce. Když přišla okupace, v den, kdy německé oddíly vstoupily do města, se bohužel i se ženou otrávil.
Poslední ze sourozenců, Anny Engelmannová, se živila jako ilustrátorka dětských knih. Tito a další příznivci kroužku se scházeli, předčítali si, informovali se o dění ve světě, přejímali myšlenky a díla. Působil mezi nimi také Friedrich Pater, filosof, který vytvořil svéráznou teorii komična.

ZH: Pojí se s Olomoucí i některé známé jméno z řad pražských Němců?

LV: Ke skupině kolem literárního kroužku patřil i Max Zweig. Ten studoval na německém gymnáziu v Olomouci. Vždy zdůrazňoval, že ho formovalo olomoucké německé divadlo. Aspiroval na úspěšného dramatika, avšak do čtyřiceti let věku se mu nepodařilo uplatnit, zápasil o uznání a velkým a slavným se stal až v Izraeli. Zemřel měsíc před svými stými narozeninami. Ve svých 93 letech měl vnuknutí, že by měl napsat paměti, a tak také učinil. Během jediného roku, aniž měl jakékoliv poznámky, sepsal zpaměti své Lebenserinnerungen. Byl to člověk s fenomenální pamětí, je ověřeno, že veškeré okolnosti, jak je popsal, odpovídaly skutečnosti.
K olomouckým materiálům bych ještě rád zmínil méně známou skutečnost o Franzi Kafkovi. Vůbec první vědecká práce v naší zemi hodnotící Kafkovo dílo vznikla právě tady v Olomouci, z pera nizozemského univerzitního lektora Aimé van Santena. Ten se považoval za odborníka na satanismus (studenti jej pro změnu měli tak trochu za excentrika) a Kafku analyzoval z hlediska diabolistické nauky.

ZH: Jak se vyvíjelo německé písemnictví na Moravě v poválečných letech? A jak je to s německou moravskou literaturou dnes?

LV: Po válce tady v Olomouci už nikdo německy nepsal, kromě Vlastimila Artura Poláka, který zemřel v roce 1990. V Německu jsem vydal výbor z jeho básní. On si je čísloval, celkem jich napsal pět tisíc osm set. Samozřejmě tvoří dál mladší lidé, ti ale odešli jako děti do Německa či Rakouska nebo se tam přímo narodili. Za největšího tvůrce moravské německé literatury poválečné doby lze jednoznačně pokládat Petera Härtlinga. V Olomouci žil pouhé tři roky, avšak v čase, kdy se jeho osobnost výrazně formovala. Olomouc se táhne jako červená nit celým jeho dílem. V řadě Härtlingových knih je alespoň zmíněna jako důležitý faktor autorova vnitřního života. A dá se říci, že ve světě nejznámější a nejrozšířenější kniha, jejíž děj se odehrává v Olomouci, je Härtlingova Opožděná láska, která se dočkala desítek německých vydání a byla také překládána.
Peter Härtling navštívil Olomouc v roce 1992, tehdy tady dostal materiál pro pozdější povídku Božena. V roce 1995 pak přijel s televizním štábem natáčet do Olomouce film do série Dichter stellen Städte vor, v němž představil německým divákům Olomouc. Stále s námi udržuje kontakt, váží si například toho, že tady narazil na stopy po Mozartovi. Kniha Das ausgestellte Kind je koncipována jako příběh malého Wolfganga mezi jeho šestým a dvanáctým rokem, kdy Härtling Mozartův život zobrazil jako jedno velké nepřetržité turné po evropských městech. Wolfgang projede Paříž, Milán, Londýn, Brusel, celé turné vrcholí tady v Olomouci a on právě zde dozrává, stává se osobností.

ZH: Vraťme se v závěru ještě k místu, kde náš rozhovor právě vzniká, k Centru pro výzkum německé moravské literatury v Olomouci. Coby jeho zakládající člen jistě můžete povědět něco o jeho začátcích, současné práci či plánech do budoucna.

LV: S tématem německé moravské literatury se tu pracovalo již dříve, ale podmínky pro publikaci a výzkum byly především před převratem roku 1989 obtížné. Centrum pak vzniklo právě tady, protože k tomu zkrátka napomohly vhodné podmínky. Setkala se tu dobrá vůle a kvalifikovaní lidé v dostatečném počtu, tak jsme se do toho společně v roce 1998 pustili. Já jsem byl zakladatelem, ovšem ke vzniku napomohla také především iniciativa a výkonnost mladší kolegyně Ingeborg Fialové, která dovede zapojit a nadchnout studenty. Doktorandi například psali mimo jiné studie o německých autorech ze svých rodných měst, máme sepsanou Jihlavu, Šumperk a další. Katalog autorů, na kterém se soustavně pracuje, dnes obsahuje již na tři tisíce jmen, byť beletristických a zároveň hodnotných autorů je z nich jen zlomek. Postupem času se zvýšil počet spolupracovníků, díky grantům se navýšily i finance na výzkum, a použijeme-li grantovou rétoriku, výstupem je pak právě lexikon LDA představující sto osmdesát autorů, kde někteří jsou uvedeni pouze v podobě hesla, některým náleží rozsáhlejší studie. Ve své činnosti chceme i nadále vytrvat, funkční středisko máme, podmínky také, takže pokračování se dá očekávat.

Poznámky:

1. Centrum pro výzkum německé moravské literatury na FF UP. (Pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!