Plav
archiv


Jak došlo k tomu, že tu teď ležím mrtvý na podlaze?

Michael Alexa

Kurek, Marcin. Oleandr.
Z polského originálu
Oleander (2010) přeložil Jaroslav Šubrt. Redakce Jakub Říha.
1. vydání. Praha: Triáda, 2014. 60 stran.

 

Básnická skladba Oleandr polského básníka Marcina Kurka (nar. 1970) byla v roce 2010 oceněna prestižní literární cenou Kościelských. V době svého vydání způsobil malou senzaci, která byla ještě umocněna dojmy z „rozjezdu“ nové básnické edice; Oleandr je druhým svazkem v edici nakladatelství Zeszyty Literackie (které vydává i stejnojmenný časopis), v níž dodnes vyšlo mnoho básnických skvostů.
Do té doby nebyl Kurek příliš známým básníkem; recenzovaná kniha byla jeho teprve druhou sbírkou, hovořilo se o něm spíše jako o překladateli z románských literatur a pedagogovi Vratislavské univerzity. Ani dnes nepatří mezi polskými autory k těm nejznámějším, jak to tak u zřídka publikujících autorů bývá. Tím spíše překvapí ochota českého překladatele Jaroslava Šubrta (který k nám uvedl kupříkladu básně nepřehlédnutelného básnického génia Eugenia Tkaczyszyna-Dyckého) i nakladatelství Triáda věnovat se básníkovi, který ještě nenabyl světového renomé. A co víc, Kurkův Oleandr je velmi komplikované, mnohovrstevnaté básnické dílo, které pracuje s méně známými reáliemi, makaronismy, s nepřehlednou „dialogickou“ strukturou a mnoha odkazy na kanonickou polskou literaturu, tedy dílo, které klade čtenáři větší množství překážek.
Literárními aluzemi je celý Oleandr nasycen. Projevují se v různých úrovních. Vzácně je citát přímo v básni přiznán (Nerval). Někdy Kurek uvádí charakteristický literární motiv (jako např. mickiewiczovské číslo „čtyřicet a čtyři“), někdy cituje oblíbené či přímo okřídlené verše (ale i fragmenty próz) polských autorů, přičemž citáty signalizuje kurziva. Jindy autor cituje hesla z letáků, reklam atd., za čímž bychom snad mohli hledat odkaz tzv. Generace 68, jejímž charakteristickým tématem byl jazyk soudobých médií či úředních zpráv. Nejčastěji ale zaznívají autoři skutečně známí a uznávaní. Například Adam Mickiewicz, a to hned v mottu – Srdce dotlouklo (7) –, které čerpá ze známého UpíraDziadů. Kurek dále odkazuje k básním Zbigniewa Herberta, k poznámce k partituře skladatele Witolda Lutosławského, k dílu Bruna Schulze, Witolda Gombrowicze, Sergeje Jesenina, učence Antoniho Małeckého a jistě mnohých dalších.
V tomto případě si překladatelova práce zasluhuje naši pozornost; Oleandr neobsahuje ediční poznámku, která by vysvětlila, jak Šubrt postupoval. V některých případech český překlad relevantního textu nemáme, tam je překlad na vlastní pěst nutný. Pokud k dispozici je, je vlastní pokus i přesto pochopitelný a jistě vítaný: ne vždycky se interpretace jiného překladatele hodí, byť například Šubrtem zvolený výraz ve větě A co ukážeme, stračko? (9) z Gombrowiczova Trans-Atlantiku v češtině asociuje spíš rostlinu ostrožku stračku než stračí mládě. Zarážející je ovšem převzetí překladových řešení jiných autorů, které není žádným způsobem signalizováno. Například jméno Štikas nacházíme v překladu Gombrowiczova románu Ferdydurke od Heleny Stachové. Ještě nápadnější příklad představuje citace ze Skořicových krámů Bruna Schulze na straně 23, která je ovšem mlčky převzata (opsána?) ze starého překladu Otakara Bartoše: Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den skrz naskrz procházelo celé veliké léto. [1] Je ale samozřejmě otázka, zda by případné uvedení zdroje nebylo v rozporu s Kurkovým autorským záměrem.
Rozlišit všechny Kurkovy výpůjčky od autorských veršů snad ani není možné, jisté však je, že jim autor přisuzuje velkou váhu (v jednom rozhovoru Kurek praví, že si představuje čtenáře-intelektuála, který je schopen odkazy rozpoznat). I přes solidní překlad tudíž zážitek českého čtenáře musí být jiný než zážitek Poláka; nabízí se však otázka, co s tím: vysvětlivky pod čarou se v překladu beletrie (a zvláště poezie) příliš nenosí a lokalizace by narušila sílu poezie-dokumentu o jednom polském osudu.
Celá skladba, psaná nerýmovaným, rytmicky pravidelným veršem, je rozdělena do sedmi číslovaných částí. Ta závěrečná v pravidelnosti polevuje, působí chaotickým, blouznivým dojmem, aby se v posledních verších pravidelně zase skončila. Poémě dominuje imaginativní bohatost, která je typická pro lyriku. Ve verších jako např. – Je úterý, krátce po poledni. / Ležím na koberci přesvědčený, že umírám. / Po levé straně slyším něčí pravidelný dech, / otáčím hlavu, v koutě místnosti / schoulená postava pozdvihne bleděmodré oči / a znenadání zavrčí: Dál, dál! (49) – se ale projevuje jakási popisnost až strohost. Epická vrstva v těchto případech působí poněkud násilně, jako by se lyrika s epikou v lyricko-epické poémě střídala, nikoliv prolínala. Snad ale můžeme říci, že je pro Oleandr podstatná určitá žánrová „nálepka“ – žánr totiž vyvolává určité očekávání (poéma s prvky elegie a z ní vyplývající smutek, lítost a zároveň vznešenost, náznak příběhu a čtenářská přístupnost), které moduluje čtenářský zážitek. Umocňuje prožitek či vyvolává pnutí, pokud očekávání nesouhlasí se skutečností.
„Zápletkou“ – tedy jakýmsi ohniskem – je autentická situace, v níž se básník octl: vypil zbytek vody z plastové lahve, v níž vezl z dovolené ratolest prudce jedovatého oleandru. Jednou z vrstev skladby je tedy příběh člověka tázajícího se: Jak se to mohlo stát, / jak došlo k tomu, že tu teď ležím / mrtvý na podlaze? Mrtvý? (9) Ten přechází v komplikovaný proud vědomí na pokraji blouznění a střízlivého vidění, ono blábolení, šplechty, výpotky (11). Neočekávanými „skoky“ mezi jednotlivými větnými sděleními (u Kurka není jednotka verše tak podstatná jako u jiných básníků), obrazy a jazyky může Oleandr upomenout na některé Eliotovy či Ashberyho texty, tematicky potom na Rimbaudovu Noc v pekle. Zde se ostatně vyjasňuje smysl Kurkova motta z Mickiewiczova Upíra, uvědomíme-li si, že je tato báseň elegií mrtvého, který chce promlouvat k živým.
Osobní prožitek tragédie otravy místy kondenzuje v reflexivní vrstvu básně, v níž se v řetězcích asociací krouží po celém světě, a zejména Evropě, po jejích památkách; autor se dotýká i různých stereotypů, životních příběhů slavných umělců, krajanů, historie atd., čímž vzniká prostor pro závažnější a obecnější témata, jako je podstata polskosti, životní bilance, neodvratnost smrti atd.
Oleandr je zatím poslední Kurkovou básnickou knihou. Šubrtův překlad je jazykově bohatý a pečlivý. I přes vysokou čtenářskou náročnost a ukotvenost v polském prostředí má předpoklady oslovit i české čtenáře.

Poznámky:

1. Schulz, Bruno. Republika snů. Přel. Otakar Bartoš et al. Praha: Odeon 1988. 9–10. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!