Plav
archiv


Chorvatská literatura dnes – formování identity

Jaroslav Otčenášek
 

Formování identity současné chorvatské literatury je proces trvající v podstatě už více než čtyřicet let. Při našem přemítání se zaměříme na období nástupu postmoderny v zemích bývalé Jugoslávie, protože i současná kultura obecně stojí na postulátech postmoderny, byť diskuse o tom, zda už postmoderna skončila, či ne a co na ni navazuje, není zdaleka ukončená a nejspíš ani brzy nebude.

Chorvatská postmoderna – zrod

Můžeme říci, že postmoderna zasáhla chorvatskou literaturu ještě za existence Jugoslávie na konci 60. let 20. století. Některé prvky postmoderny pozvolna pronikaly do literatur národů Jugoslávie už tehdy, významnější vliv nicméně tento směr získal až v důsledku pozdějších politických změn. Tato nová kulturně-estetická vlna přišla ve stejnou dobu, kdy se u jugoslávských národů objevily i první náznaky větší nespokojenosti s formou a fungováním SFRJ (Socijalistička federativna republika Jugoslavija).
Asi nejznámější z těchto procesů je Chorvatské jaro (Hrvatsko proljeće), jež ideově začalo v roce 1967 uveřejněním Deklarace o názvu a postavení chorvatštiny (Deklaracija o nazivu i položaju hrvatskoga jezika). Výzva signovaná i Miroslavem Krležou žádala nový pohled na existenci společného jazyka Chorvatů, Srbů, Černohorců a Bosenců, tedy srbochorvatštiny. J. B. Tito ovšem takovouto akci považoval za nebezpečnou, neboť v sobě nesla možný zárodek revize celého poválečného vývoje Jugoslávie. Chorvatské jaro bylo nakonec v roce 1971 udušeno jugoslávskou policií a tajnou službou. Někteří chorvatští autoři následně nemohli publikovat – nezbylo jim než psaní do šuplíku, jiní odešli do emigrace, ale zároveň se otevřel prostor pro důslednější aplikaci principů postmoderny v literatuře, protože bylo najednou „dost času na práci“.
Pokud bychom se trochu ponořili do atmosféry chorvatské společnosti po roce 1971, nalezli bychom některé paralely s československým vývojem v období normalizace. Sami Chorvaté první polovinu 70. let označují jako olovna vremena (doslova „olověná doba“, ve smyslu šedá a těžká) a i literární věda a historie považuje tuto periodu za nejsložitější v celé moderní poválečné chorvatské literatuře – nahlíženo proměnami chorvatské literatury po definitivním odmítnutí socialistického realismu (zásadní referát Miroslava Krleži v roce 1952).
Postmoderna se v 70. letech projevuje v celé chorvatské, potažmo jugoslávské kultuře. Celý proces je charakterizován druhovou pluralitou, průniky stylů a typů literatury, jako inspirace slouží v podstatě vše, co může literární i historická tradice nabídnout, uplatňují se i avantgardní ideály a teorie apod. Texty často negují ducha spontánnosti, tvorba je leckdy na pomezí kýče, uplatňuje se též estetický infantilismus, ztrácí se víra v možnost stálého uměleckého rozvoje. Někdy se o autorech účastnících se této první vlny postmoderny hovoří jako o šezdesetosmaškoj generaciji (generaci osmašedesátníků).

Charakter chorvatské postmoderní prózy

V našem textu se zaměříme, i vzhledem k textům tohoto čísla, především na texty prozaické. Hlavním a veskrze novým proudem, který výrazně ovlivnil poetiku většiny tvůrců 70. let 20. století, byli tzv. fantastičari (dalo by se přeložit jako „fantastové“). Autoři přinášeli v podstatě zcela nový typ prózy, v níž byl jazyk vnímán jako předmět, jehož vlastnostmi a schopnostmi se autoři zabývali, v textech se pracovalo s iluzí skutečnosti, fantastičnem, bizarními věcmi, paralelními realitami, spiritualismem apod. Mezi hlavní autorské zdroje inspirace patřili Michail Bulgakov, Jorge Luis Borges, ale i Franz Kafka. K nejvýraznějším představitelům se řadili z mladých Pavao Pavličić, Goran Tribuson či Stjepan Čujić a ze starších autorů Ivan Kušan či Antun Šoljan. Jako fantastičarka původně začínala i Dubravka Ugrešićová. Tento proud udával tón především v 70. letech, tematicky se totiž poměrně rychle vyčerpával. Pouze P. Pavličić v tomto duchu publikuje své romány dodnes (píše sice prózu i na jiná témata, ale právě jeho fantasy romány mu přinesly největší proslulost, a to i v zahraničí včetně Česka).
Druhým, paralelní směrem se vyjadřovali autoři označovaní jako povjesničari (doslova „historici“), které fascinovala možnost postmoderního uchopení historického románu, novely či povídky. Mezi nejvýraznější tvůrce tohoto typu prózy obvykle řadíme Ivana Aralicu, Nedjelka Fabria či Feđu Šehoviće. Postmoderní historické romány jsou produktivním a oblíbeným žánrem dodnes, byť je někdy patrný příklon k jisté redukci postmoderních atributů.
V 80. letech 20. století prochází chorvatská společnost v rámci Jugoslávie celou řadou změn. V literatuře se především začíná prosazovat na západě již vcelku etablované tzv. ženské psaní. V podstatě se jedná o průnik soudobé vlny feminismu do jugoslávského, v mnoha směrech stále velmi patriarchálního společenství. Tuto vlnu tvorby ženských autorek odstartovala Irena Vrkljanová a postupně se k ní připojila Dubravka Ugrešićová, Slavenka Drakulićová či Vesna Krmpotićová. Tato feministická literatura, tematicky podobná té západoevropské či severoamerické (postavení ženy ve společnosti, ženské pojetí světa, střety s mužským viděním ženy apod.), byla přijímána s jistým podceňováním ze strany státní kulturní politiky i řady spisovatelů, nebyla však omezována.
Obecně se chorvatská literatura též zabývala postavením a vztahem jedince ke společnosti, nahlíženými nicméně postmoderním způsobem. Po smrti zakladatele socialistické Jugoslávie Josipa Broze Tita (1892–1980) postupně padají tabu ohledně některých zakázaných témat, např. Ivan Aralica či Stjepan Čujić ve svých historických románech začínají naznačovat i jiné historické skutečnosti spjaté s druhou světovou válkou a budováním socialismu, než jaké cenzura povolovala za Titova života. Ve druhé polovině 80. let sílí v Jugoslávii některé odstředivé tendence, k tomu přistupuje hluboká ekonomická krize, ale v literatuře se tato témata ještě v podstatě neobjevují.
Bouřlivý vývoj na počátku 90. let 20. století, kdy z prachu socialistické Jugoslávie a krve válek vstávají nové nezávislé státy včetně Chorvatska, znamenal naprostý rozpad ustáleného společenství. Literatura stejně jako celé umění se dostalo na okraj zájmu, neboť inter arma silent musae. Zvláště v letech 1991–1996 bylo postavení některých spisovatelů a publicistů v novém Chorvatsku značně vratké. Režim Franja Tuđmana očekával i z této strany jednoznačnou podporu své politiky, byť to dával najevo spíše polooficiálně či neoficiálně. Část kulturních elit proto vládu otevřeně podporovala, velká část se spíše nevyjadřovala a někteří spisovatelé a publicisté začali „mít problémy“. Asi nejznámější byla mediální štvanice na Slavenku Drakulićovou a Dubravku Ugrešićovou, po které obě autorky nakonec zvolily emigraci, protože si nehodlaly své kritické názory na vedení státu, občanskou válku a silnou nacionalizaci chorvatské společnosti nechat pro sebe.
První polovinu 90. let v chorvatské literatuře tak nejlépe charakterizuje především esejistická tvorba obou zmíněných autorek, která je v mnoha směrech nadčasová a s níž se díky četným překladům seznámili čtenáři z mnoha zemí světa. Opomenout samozřejmě nemůže povídkovou tvorbu bosenského Chorvata Miljenka Jergoviće, jemuž se nepatetickou formou dobře podařilo postihnout absurditu poslední války v Bosně a Hercegovině.
Následné uvolnění a demokratizace chorvatské společnosti v druhé polovině 90. let nakonec vedly k vytvoření standardního evropského demokratického státu, což bylo potvrzeno i vstupem země do Evropské unie v roce 2013. Literatura překonala jistou krizi identity z první poloviny 90. let a rychle se obohacovala o nové proudy a trendy světové tvorby. Významně se například realizovaly postuláty suburbánní prózy. Ač se například v díle Eda Popoviće s tímto širokým tématem potkáváme již dříve, čtenáři i nakladatelé tématiku předměstí, undergroundu a drog vzali v potaz hlavně od konce 90. let 20. století. Kromě Popovićových textů se v tomto duchu nese i tvorba Roberta Perišiće a dalších, především mladších autorů.
Obecně je možné období po roce 2000 charakterizovat jako mimořádně bohaté na tematické okruhy i dobré autory. Z pozice ženské tvorby provokuje tradičního čtenáře Vedrana Rudanová, Arijana Čulinová a další autorky. Zkušenosti a talent dále zúročují Dubravka Ugrešićová a Slavenka Drakulićová v tvorbě románové. Až satirický je humor Anteho Tomiće, který se z publicisty stal velmi rychle populárním a oblíbeným autorem. Dramatické tvorbě jasně vévodí Miro Gavran, který je též úspěšným a známým prozaikem. Z Bosny výrazně zní hlas povídek a románů Josipa Mlakiće či Miljenka Buhače, přičemž ani Miljenko Jergović nezůstává svými romány pozadu. Trochu šokujícím způsobem se chorvatskému venkovu věnoval ve svých povídkách Damir Karakaš a vzpomínky na poslední válku nalezneme v románech Tatjany Gromačiové či Ivany Simićové Bodrožićové, které jsou zároveň zástupkyněmi nejmladší tvůrčí generace.
Chorvatská literatura sice nemá tak světově proslulé postmoderní dílo, jako je Chazarský slovník (Chazarski rečnik) srbského spisovatele Milorada Paviće, přesto je dost autorů, jejichž romány a povídky dosahují přinejmenším evropské úrovně. Světovou proslulost chorvatské dramatické tvorbě ale bezesporu přinesl už zmíněný Miro Gavran, jehož hry jsou uváděny doslova po celém světě. Nic tedy nenaznačuje, že bychom měli pochybovat o pestrém a inspiračním rozvoji chorvatské literatury v blízké budoucnosti. Český čtenář je prostřednictvím překladů vcelku dostatečně seznamován s aktuálním vývojem na chorvatské literární scéně a občas může Chorvatům literární pestrost a úroveň jen tiše závidět.






© 2005 občanské sdružení Splav!