Plav
archiv


Ne vždy za to může autor

Rozhovor s Mirem Gavranem

Interview s hvězdou chorvatské literatury a dramatu Mirem Gavranem se uskutečnilo v době, kdy se odehrávalo hned několik premiér jeho her. Na hlubší filosofování o smyslu literatury a divadla proto nebyla vhodná doba a rozhovor směřoval k ryze současným problémům a otázkám. Český divák Gavrana dobře zná, některá z jeho her se uvádí vždy alespoň v jednom českém divadle nepřetržitě už řadu let a stále přicházejí noví a noví diváci. Z Gavranovy prozaické tvorby též pár románů vyšlo v českém překladu. Češi Gavranovu tvorbu znají, a jak vyplývá z rozhovoru, jeho známost se táhne napříč světem.
 

Jaroslav Otčenášek: Patříš k čelným představitelům současné chorvatské literatury. Co pro tebe vlastně spojení současná chorvatská literatura znamená?

Miro Gavran: Pod pojmem současná chorvatská literatura si představuji všechna prozaická, básnická a dramatická díla, která vznikla po druhé světové válce. Jako čtenář mohu potvrdit, že je to literatura natolik bohatá a různorodá, že si každý zájemce může vytvořit svou vlastní velkou a zajímavou antologii současných chorvatských textů.

JO: V první polovině 90. let byla chorvatská literatura více méně pod politickým tlakem. Dnešní situace je zcela jiná, chorvatská společnost je svobodná, ale zase se objevila politická, kulturní nebo etnická korektnost. Máš pocit, že je při psaní něčeho takového třeba?

MG: Já se takovými věcmi nezatěžuji. Nikdy jsem nesouhlasil ani s cenzurou ani s autocenzurou. Veřejně jsem začal působit jako spisovatel v roce 1983, byl jsem studentem třetího ročníku dramaturgie. Moje první hra Kreontova Antigona byla o politické manipulaci. Takže ani za socialismu ani později jsem nepsal, co se psát mělo, ale to, co jsem považoval za důležité. Zároveň jsem se snažil nesledovat žádné chorvatské ani cizí literární módy či trendy. Témata svých děl jsem si vybíral srdcem, bez jakékoliv kalkulace. Všechna podle mne stojí za zpracování, od současných mužsko-ženských vztahů po románová pojetí starých biblických motivů.
Je podstatné, aby se spisovatel nezatěžoval vnějšími tlaky a vybíral si témata, která jsou atraktivní a důležitá právě pro něho. Nemám rád, když většina autorů začne zpracovávat nějaké téma jen proto, že je to právě v kursu. Vždycky to špatně dopadne pro literaturu i pro čtenáře. Přehnané lpění na politické korektnosti může být pro literaturu zhouba podobná socialistické cenzuře. Stejně tak ale netíhnu ani k textům, jejichž jediným smyslem je šokovat a dráždit lidi. Tak trochu staromódně věřím, že literatura nás má obohatit, má nám poskytnout hlubší vhled do lidské existence, vyvolat emoce a humor, nabídnout nám katarzi a udělat z nás lepší lidi, než jsou ti, kteří nic nečtou a do divadel nechodí. V opačném případě naše práce nemá smysl.

JO: V současném stále elektroničtějším a digitálnějším světě pomalu mizí zájem o klasické knihy. Roste popularita jednoduchých textů nebo textů s mnoha obrázky, komiksů. Ty sám nic v tomto stylu vytvořit neplánuješ?

MG: O budoucí literaturu strach nemám. Přesněji řečeno: nebojím se, že by lidská touha po příběhu nebyla i v budoucnosti stejně silná, jako byla před sto lety či před dvěma tisíciletími. Někdy tuto potřebu naplňovali vypravěči u ohňů, někdy skvělí romanopisci a v jiných dobách zase dramatici. Vyprávění bylo v jednom okamžiku výrazně podpořeno novým médiem jménem film, potom přišla televize, komiksy, internet… Nová média dávají také vzniknout novým žánrům, ale prapůvodní potřeba vyprávění a poslouchání příběhů zůstává člověku bytostně vlastní, protože se neustále zajímáme o lidský osud a o pochopení mezilidských vztahů. Mně nejvíc vyhovuje divadelní a románový způsob vyprávění – teprve v poslední době cítím potřebu zkusit si něco nového, proto jsem po sepsání libreta opery Kraljevi i konjušari [1], která byla uvedena před čtyřmi lety, také vytvořil libreto pro muzikál Byron o anglickém básníku lordu Byronovi a o letech, která strávil v Benátkách.

JO: Tvá kolegyně, spisovatelka Julijana Matanovićová přednáší studentům na filosofické fakultě. Ty sám jsi někdy nepřemýšlel o práci s mladými lidmi?

MG: Jako mladý spisovatel jsem od roku 1990 do roku 2004 vedl více než třicet kurzů dramatického psaní – tehdy mě to těšilo a osvěžovalo. Ale pak se mne zmocnil pocit nasycení a pochopil jsem, že mám mnoho vlastních příběhů, které chci vyprávět, a že to nemohu stihnout, když budu pokračovat v podobné vedlejší práci. Není proto náhoda, že jsem už od svých dvaadvaceti let spisovatelem na volné noze, to znamená, že nejsem nikde zaměstnán, právě abych se mohl zcela věnovat svým textům.

JO: Během února 2015 měla tvoje divadelní hra Lutka [2] premiéru v Los Angeles i v Bombaji. Jak tyto události prožíváš?

MG: Jako spisovatel jsem šťastný, že se moje divadelní kusy hrají v Severní i Jižní Americe, v Asii i ve většině evropských zemí. V minulém roce jsem měl dokonce dvacet divadelních premiér jen v Chorvatsku. To je asi i doklad jisté univerzální hodnoty a atraktivity, která je mým textům vlastní. Komedii Lutka, kterou zmiňuješ, mám opravdu rád, protože vypráví o mladíkovi, kterého po šesti letech opustí dívka, a on se přihlásí do konkurzu o dívku-panenku, která je androidem. Během šesti měsíců společného života s tímto robotem pak prožije humorným způsobem všechno, čím si procházejí muži i ženy ve svých vztazích. Aby to bylo ještě atraktivnější, tak tu panenku-robota vytvořila žena-vědkyně, kterou právě předtím opustil manžel, a tak do ní vložila svůj kritický náhled na muže. Je zajímavé, že tato hra měla svou světovou premiéru v roce 2012 v New Yorku a až poté následovala uvedení v Záhřebu, v Trnavě na Slovensku, v Hlohovci na jižní Moravě a dalších městech.

JO: Můžeme vcelku jasně říci, že jsi nejpřekládanější chorvatský dramatik a jeden z nejpřekládanějších chorvatských spisovatelů v dějinách. Tvým hrám i románům bezesporu rozumí celý svět. Přemýšlíš o tom, když píšeš například novou komedii?

MG: Když začínám vytvářet nový text, soustředím se jen na to, jak jej co nejsugestivněji napsat. Vůbec nepřemýšlím o tom, co s ním po napsání bude. Až když je napsaný a já jsem s ním spokojený, začnu přemýšlet, zda by se hodil k uvedení i v jiném prostředí, než je Chorvatsko. Když mám pocit, že by mohl být zajímavý i pro jiné diváky či čtenáře, pošlu jej pěti, šesti svým překladatelům. Některé z mých komedií jsou psány v chorvatských nářečích nebo jde o satiry zabývající se chorvatskou společenskou realitou, ty jsem k překladu neposílal nikam – dokonce jsem musel odmítnout některé zájemce z jiných zemí, kteří je chtěli překládat. Věděl jsem totiž, že překlady by nebyly dost dobré, muselo by jít spíš o adaptace – a úspěch či výsledek by byl značně nejistý.

JO: Hlavními postavami tvých dramatických opusů jsou nejčastěji obyčejní lidé se svými každodenními problémy. Neměl jsi někdy chuť vstoupit do nějakého exotického prostředí a napsat například fantasy nebo sci-fi?

MG: Jako mladík jsem napsal řadu textů o životních osudech historických postav, v posledních letech se držím současných, obyčejných hrdinů ze Záhřebu i z jiných chorvatských krajů. Dělá mi radost, když se čtenář nebo divák může s mými hrdiny, s jejich problémy, přáními a radostmi identifikovat.
Fantasy a sci-fi jsem nikdy nepsal – snad jen pokud bychom jako sci-fi vnímali úvod komedie Lutka. Ale co je vlastně dnes exotické prostředí, když letadlem za pár hodin doletíme, kam chceme? Značná část mého románu Jedini svjedok ljepote [3] se odehrává na Maltě, pokud můžeme Maltu vnímat jako exotické místo – ale zbytek příběhu pak v Záhřebu, část na chorvatském ostrově Lošinj a deset stránek v německém Frankfurtu nad Mohanem.

JO: A ty sám, jaké knihy čteš kromě svých vlastních?

MG: Jako čtenář jsem dost zvídavý a rád čtu literaturu, jež se výrazně liší od té, kterou vytvářím sám. V Chorvatsku se hodně překládá ze všech možných jazyků, takže mohu říci, že rád beru do rukou knihy z různých zemí světa. Mám radost, když odhalím nějakého nového spisovatele nebo nové prostředí. A ještě něco: jsem asi jeden z mála lidí, kteří rádi čtou divadelní hry, takže každoročně přečtu tak stovku dramat i komedií. Často je raději čtu, než se na ně pak dívám na scéně, protože současní režiséři nezřídka svým agresivním přístupem zničí smysl a základní ideu mnoha her a já jako divák jsem tím, co vidím, občas vyveden z rovnováhy. Přitom ne vždy za to může autor.

Poznámky:

1. „Králové a podkoní“. (Pozn. red.) [Zpět]
2. „Panenka“. (Pozn. red.) [Zpět]
3. „Jediný svědek krásy“. (Pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!