Plav
archiv


Z dob, kdy lidé měli řeči

Pere Calders

Z katalánštiny přeložil Jan Schejbal
 

Hlavními postavami příběhu, který bych chtěl vyprávět, jsou jedna lesba a jeden homosexuál. Už to vyžaduje odvahu!
Ona se jmenovala Clàudia, on Eduard a tato podrobnost by mohla připadat bezvýznamná, nicméně musíme je nějak označit. Oba trpěli a bojovali, aby je společnost přijala takové, jací jsou, ale nebylo to snadné, neboť rodina, přátelé, známí a celé okolí je po dlouhou dobu odmítali. Je však dokázáno, že se vyvíjíme pokrokovým směrem, a tak nadešel okamžik, kdy je nejenže přijali, nýbrž i uctívali. Eduard se dokonce stal vedoucím gay sekce jedné důležité politické strany a jeho otec, který se zdráhal si tu divnou situaci připustit, se jednoho krásného dne vzdal: syna objal a řekl mu, že je na něj velmi hrdý.
Clàudia byla úspěšná koncertní houslistka a náhle se setkala s tím, že jí její úděl lesby propůjčuje zvláštní aureolu a pomáhá jí zvyšovat prestiž. Jsou to vymoženosti doby, která není lepší než ty ostatní, nicméně nelze popřít, že má své výhody.
Eduard byl scenárista vlivné televizní stanice a také z toho těžil: když se na ředitelství dověděli, že je homosexuál, zvedli mu plat a povýšili ho. Zjevně tím dosáhli senzačního vítězství nad tmářstvím.
Takže všechno nerušeně probíhalo a Eduard i Clàudia byli nezávisle na sobě šťastni. Prozatím se neznali.
Jenže náhoda jaksi nikdy nespí, občas proto, aby životy obohatila, jindy aby do nich vnesla povážlivě rušivé prvky. Clàudia a Eduard, oba tíhnoucí k jistému ekologickému hnutí, se potkali na jedné členské schůzi.
Byla to (k pochopení sotva postačí několik slov) spalující láska na první pohled. Příroda dokáže zvláštní divy! Clàudia okamžitě vycítila, že Eduard je ten „její muž, bez něhož nemůže být“, a Eduard na oplátku nabyl dojmu, že potkal „ženu svého života“. Okamžik na sebe hleděli a oba současně propadli jeden druhému.
Tlačili se na ostatní účastníky setkání, bezohledně zdolávali řady židlí, až viditelně celí rozechvění stanuli u sebe.
„Miluji tě,“ řekl Eduard.
„Já tebe taky,“ odpověděla Clàudia.
„Víš ale, kdo jsem a jakou mám pověst?“
„Ano. A znáš ty tu mou?“
„Nemůžu to popřít.“
Odešli, povečeřeli spolu a – prosím o diskrétnost – prožili neobyčejnou noc, takovou, jaká je hodna zaznamenání do kteréhokoli intimního, velice soukromého deníku.
Nazítří se nad sebou museli hluboce zamyslet. To se obvykle stává… Clàudia řekla:
„Co teď budeme dělat?“
„Já nevím. Nemám odvahu to říct rodičům.“
„Já jsem na tom stejně. Ani rodičům, ani příbuzným, ani známým. Kdo by se odvážil jim tu novinu oznámit teď, když nás přijali takové, jací jsme?“
„Padli jsme do strašlivé pasti dvojího života. Budeme si muset vymýšlet a přetvařovat se, dávat najevo, že jsme stále stejní. To je hrozné!“
Objali se, oči plné slzí, a pustili se do strastiplného dobrodružství tajného poměru.

Originál: Calders, Pere. „De quan la gent parlava“. Tots els contes. Barcelona: Edicions 62, 2008. 974–976.






© 2005 občanské sdružení Splav!