Plav
archiv




Clark Ashton Smith a „weird fiction“ jako sofistikované umění

Jiří Stárek
 

Ač tradice populární literatury a pulp magazines ve Spojených státech sahá ve skutečnosti o několik desetiletí dál, za dobu jejího největšího rozkvětu lze považovat meziválečné období, kdy po celé Americe začaly ve velkých nákladech vycházet periodika publikující povídky a jiné literární texty etablovaných i začínajících autorů. Časopisy jako Argosy, Adventure či Amazing Stories oslovovaly široké vrstvy čtenářstva a prodej jednotlivých čísel leckdy dosáhl statisícových hodnot. Mezi nejoblíbenějšími žánry byly stálicemi drsné gangsterky, westerny a ve dvacátých a třicátých letech stále více se rozmáhající horory. Zároveň však můžeme také pozorovat rapidní nárůst zájmu o science fiction. Vědeckofantastická literatura se rozvíjí až v meziválečném období, jak v povídkách autorů publikujících v některém ze zmíněných magazínů, tak v dílech uznávaných spisovatelů (Zamjatin, Huxley), jejichž renomé přispělo k postupnému prosazování sci-fi i mezi těmi, kteří na tento žánr dosud nahlíželi skrz prsty.
„Bouřlivá dvacátá léta“ se, zejména ve Spojených státech, ve své komplexnosti dají považovat za milník, který odděluje předválečný svět od doby moderní, plné nových rytmů, barev, nápadů a hlavně umělecké svobody. V kontextu sci-fi literatury se ve dvacátých letech objevuje mnoho mladých nadějných autorů, jejichž neotřelé nápady by ještě před několika lety neměly příliš velkou naději prorazit, ale které ve změněné atmosféře dokázaly zaujmout a rozvinout se často až do té míry, kdy se staly takřka kultovními. Takový je případ Howarda Philipse Lovecrafta, muže s takřka neomezenou fantazií, který je dnes považován za zakladatele moderního hororu.
Postavy jeho děl totiž často bojují nejen s monstry, ale hlavně samy se sebou, se svými (dez)iluzemi, nočními můrami a strachem z neznáma, který je ústředním motivem Lovecraftova díla. V tomto ohledu je znát, v jak velké míře Lovecraft i jeho současníci vycházejí z děl svého předchůdce v oblasti hororového žánru, Edgara Allana Poea. Ten se v naprosté většině svých textů, prozaických i básnických, dotýká děsu, který se odehrává především v myšlenkách a představách dané postavy a v mnoha případech se mění v šílenství. Jsou to právě dva výše zmínění „otcové“ moderního hororu, Poe a Lovecraft, kdo měl největší vliv na umělecký vývoj dalšího mladého spisovatele, častého přispěvatele do brakového časopisu Weird Tales, Clarka Ashtona Smithe. Tento rodilý Kaliforňan (1893‒1961), Lovecraftův konkurent i přítel, se po celý život potýkal s nedostatkem uznání jako autor povídek, básník, ale též malíř a sochař, a byl nucen po mnoho let pracovat jako dělník či pomocná síla v zemědělství a dřevařství. Do širšího povědomí se Smithovo dílo dostalo až po jeho smrti. Doceněno bylo zejména díky Augustu Derlethovi, spisovateli a zakladateli nakladatelství Arkham House, které vedle Lovecrafta a Smithe vydává více než sedm dekád i další méně známé autory tzv. weird fiction, žánru mísícího prvky gotického hororu, fantasy a science fiction, jehož průkopníky jsou právě výše zmínění spisovatelé.
Ačkoliv Smith neměl prestižní vzdělání, díky jeho nadšenému samostudiu různých literatur a Websterova slovníku máme při četbě jeho textů plných květnatých a ornamentálních líčení pocit, jako bychom měli co dočinění s romantickým básníkem typu Keatse či Shelleyho. Ne náhodou. Smith sám se považoval primárně za básníka, až v druhé řadě se soustředil na prózu – i proto je v jeho povídkách přítomno tolik poetismů. Smith v jednom z dopisů Lovecraftovi prohlásil, že literatura má smysl pouze tehdy, slouží-li jako prostředek, kterým autor čerpá z hlubin vlastní fantazie a překonává tak hranice všedního, obyčejného a nevýrazného světa. Tento princip je v autorově tvorbě stěžejním, ať už se jedná o literaturu či o výtvarné umění. Jeho výtvory jsou specifické množstvím fantaskních prvků, které jsou i přes svou rozmanitost často umně pospojovány do koherentních výjevů. Stejně jako Lovecraft i Smith ve svých povídkách představuje čtenáři fiktivní universum s vlastními zákony, mechanismy a prazvláštní mytologií, jež se prolíná většinou z asi sta deseti kratších prozaických textů. Tentokrát se však nejedná o Arkham či R’lyeh (města spojená s mýtem Cthulhu), ale o čtveřici fiktivních lokací, ve kterých se odehrávají zápletky plné gotického nadpřirozena zahrnujícího prastaré sakrální a funerální stavby, tajemné bytosti a démony, nevysvětlitelné jevy a, jak již bylo zmíněno, psychický teror protagonistů.
Už jen z názvů Smithových smyšlených světů ‒ Averoigne, Hyperborea, Poseidonis a Zothique – je jasné, že samostudium encyklopedií a klasických děl světové literatury autora v jeho tvorbě inspirovalo. Poseidonis ve Smithově světě představuje poslední pozůstatek bájné Atlantidy, Hyperborea se váže k antické řecké mytologii a Averoigne k francouzské keltské tradici. Nejčastějším dějištěm Smithových textů je však Zothique, smyšlený kontinent, jenž se na Zemi zformoval během milionů let a nahradil světadíly současné, které za tu dobu dávno zanikly. Zothique je posledním kontinentem v době, kdy sluneční kotouč postupně skomírá a jeho paprsky již mají jen zlomek dnešní síly.
Zřejmě nejsilnější povídkou Smithova cyklu odehrávajícím se na tomto kontinentu a těžícím z jeho nanejvýš tísnivé a beznadějné atmosféry je The Empire of the Necromancers (Říše nekromantů; poprvé publikováno v roce 1932 ve Weird Tales). Zde je svět Zothique zachycen jako pochmurný, hnijící a sinalý pod tím obrovským sluncem barvy rozžhaveného uhlí. (ze sbírky Smithových povídek Lost Worlds vydané University of Nebraska Press v roce 2006, s. 159) Říše nekromantů představuje v kontextu tvorby Clarka Ashtona Smithe charakteristický nebásnický text. Nelze nezmínit autorovu posedlost smrtí, umíráním a morbiditou, kdy s patrným zaujetím popisuje postupně zanikající civilizaci, stejně jako teplem umírajícího slunce mumifikované i rozkládající se kostry lidí i zvířat, které se nacházejí v Yethlyreomu, městě obklopeném pouští, jež kdysi bývalo výkladní skříní rozvinuté civilizace. Smithovy popisy mrtvé krajiny jsou velmi poetické a nesamoúčelné, jelikož jsou často užity coby doprovod k autorovým morálním zamyšlením nad charakterem postav i lidské existence jako takové.
Smithova poezie je současným čtenářům ještě méně známa než jeho povídky. Je inspirována zejména tvorbou básníků romantismu a symbolismu, ale také například dílem George Sterlinga, autora původem ze San Franciska o generaci staršího než Smith, který byl s výše zmíněnými směry spřízněn a sám ve svých lyrických verších často pracoval s fantaskní tematikou. Ten se stal Smithovým mentorem a jeho vliv se zřetelně projevil zejména v raném období Smithovy tvorby, kdy díky svým mnohým kontaktům v uměleckých kruzích umožnil mladému básníkovi prorazit alespoň na regionální úrovni. Jeho sbírka The Star-Treader and Other Poems mu dokonce u některých amerických kritiků vysloužila přezdívku „Keats Pacifiku“. A vskutku, ve Smithově, stejně tak jako v Angličanově poezii nalezneme cit pro lyrické líčení, bohatý jazyk, a hlavně pak důraz na vnímání a interpretaci reality pomocí smyslů. I zde však, stejně jako v povídkách, převládá autorovo zalíbení v bizarnosti a tajemných zákoutích lidské mysli. Ve svých několika dlouhých epických básních psaných v blankversu, jako například The Hashish-Eater, or the Apocalypse of Evil (Poživač hašiše aneb apokalypsa zla, publikováno 1920), pak plně reflektuje tradici lovecraftovského kosmicismu, jenž pracuje s tématem bezvýznamnosti lidské existence v kontextu nekonečného, neprobádatelného a děsivého vesmíru. Sečtělost v klasických literaturách a angloamerické poezii dokazuje Smith i množstvím aluzí, které se v jeho básních objevují.
Smith je poprávu řazen, společně s kolegy H. P. Lovecraftem a Robertem E. Howardem (autorem příběhů notoricky známého Barbara Conana), do tzv. „velké trojky“ magazínu Weird Tales, která svými literárními příspěvky určovala jeho celkový ráz. Možná i pro svéráz jejich tvůrčího snažení a neústupnost dobovým žánrovým konvencím se časopis ve své době nesetkal s tak výrazným ohlasem jako konkurence. Za záslužnou lze pak považovat snahu vydavatelů o objevování nových literárních talentů – není například náhodou, že vůbec první dílo Tennesseeho Williamse, povídka The Vengeance of Nitocris (Pomsta Nitocris) kterou napsal jako šestnáctiletý, vyšlo právě ve Weird Tales. Stejně jako jeho domovské periodikum, tak i Clark Ashton Smith se dostal do povědomí pouhé hrstky pro věc a osobitý žánr zapálených čtenářů. Dnes jsou však časopis i jeho významný přispěvatel výrazně ceněni nejenom odborníky na weird fiction a tzv. lovecraftovská studia, z nichž se postupem času stala seriózní oblast akademického zájmu, ale zejména laiky, kteří Smithovy bizarní a mnohdy až morbidní, avšak jazykově i tematicky bohaté texty s oblibou vyhledávají.

Ukázky:

Jak jsme pokračovali, les byl stále hustější, větve dřevin rozbujelé a cesta, ačkoliv zpevněná žulovými dlaždicemi, byla víc a víc zarostlá, protože kořeny okolních stromů na mnoha místech prorazily štěrbinami mezi jednotlivými kamennými deskami, čímž dláždění rozbily. Ačkoliv slunce se horizontu ještě nepřiblížilo, stíny, které na nás vrhaly ohromné kmeny a větve, utvářely soumrak tmavozelené barvy, doprovázený pachy okolní bujné vegetace. Nebyli tam žádní ptáci ani jiná zvířata, jejichž výskyt by člověk v podobném lese očekával, ale čas od času bylo k vidění, jak se z hustého listoví u kraje cesty plazí pryč bledé zmije, nebo jak blízko před námi poletuje obrovská můra s křídly pokreslenými nevídanými barvami a tvary, aby zakrátko zmizela v přítmí okolní džungle. Brzy nás obklopilo šero a my naráželi na ohromné netopýry s očima připomínajícíma drobné rubíny, kteří při našem příchodu vzlétávali z jedovatě vypadajících plodů, na nichž hodovali, aby nad námi následně tiše přelétali a sledovali nás s téměř zlomyslným zaujetím. A my všichni jsme z nějakých důvodů v tu samou chvíli cítili, že nás pozoruje i něco jiného, lidským okem nepostřehnutelného, načež se nás zmocnilo zděšení a jakýsi zvláštní strach z té zrůdné džungle a nikdo z nás se již dále neodvážil promluvit nahlas.

Smith, Clark Ashton. „The Tale of Satampra Zeiros“. Lost Worlds. Lincoln: University of Nebraska Press, 2006. 7–8.

Bylo to právě tehdy, kdy se mě zmocnila ta nepopsatelná hrůza, jež hraničila s šílenstvím. V tom mém husí kůži nahánějícím zhnusení, mé odporem poháněné touze uniknout z příšerných spárů oné jeskyně, se náhle objevilo nepochopitelné nutkání navrátit se do jejích útrob, proplétat se nazpět sítí katakomb tak, jak to přede mnou učinili jiní, proniknout až tak hluboko, kam se nikdo krom zatracených a ke zkáze předurčených nedostal, překonat tu proklatou potřebu a najít onen podzemní svět, jenž si lidská mysl nedovede představit. Hlubiny mého mozku byly naplněny černým světlem, neslyšným voláním, které se ve mně usadilo, pronikalo mnou jak čarodějný jed a kterým mě ta Věc vyzývala, abych ono nutkání uposlechl. Přivedlo mě až k podzemním dveřím, které zazdili umírající obyvatelé města Yoh-Vombis, aby uvěznili ty pekelné a nesmrtelné pijavice, ty temné parazity, jež svá ohavná těla přisávají na polosežrané mozky mrtvých. Volalo mě to dále do hlubin, až tam, kde přebývají odporní Oni, kteří povstali z mrtvých a jimž ty krevsající ďábelské pijavice nejsou ničím jiným než pouhými přisluhovači (…)

Smith, Clark Ashton. „The Vaults of Yoh Vombis“. American Supernatural Tales. Ed. S. T. Joshi a Guillermo del Toro. New York: Penguin, 2007. 166.

Vyšlo v češtině:

Smith, Clark Ashton. „Sklepení v Yoh-Vombis“. Přel. Iva Harrisová a Vladimír Lackovič. Hrůzný čas: Strach ve světě science fiction! Ed. Martin H. Greenberg, Robert E. Weinberg a Stefan R. Dziemianowicz. Plzeň: Mustang, 1996. 32–50.
Smith, Clark Ashton. „Konec příběhu“, „Smrt Ilalothy“. Z upířích archivů II. Ed. Otto Penzler. Praha: Plejáda, 2010. 407–422, 315–324.






© 2005 občanské sdružení Splav!