Plav
archiv




Klíček

Paz M. Latorenová

Z angličtiny přeložila Silvie Mitlenerová

V horku, při únavě a v nemoci přijdou i na zdravého člověka paranoidní představy. V krátké povídce jedné z „učitelek“ filipínské literatury Paz M. Latorenové se mnohem více věcí vybájí, než se skutečně stalo.
 

Bylo velmi teplo. Nahoře na obloze, modré a rozlehlé, která lákala ptáky ustavičně v pohybu, svítilo slunce, jako by všechno pod tím nebem chtělo spálit, i nízký dům na kůlech, který se zřetelně rýsoval proti zelenošedému oparu trávy a listí.
Stavení stálo osaměle daleko od sousedních, která se tiskla jedno k druhému, jako by si poskytovala oporu. Po obou stranách žalostně šelestilo listí vysokých a útlých bambusů.
Na zápraží stála žena něco po dvacítce, na výjev před sebou pohlížela beze stopy zvědavosti. Všude kolem ní se prostírala krajina, zdálo se, že do nekonečna, a v dálce se vytrácela. Do tmavých brázd přijdou ve správný čas křehké sazeničky, do žní z nich vyrostou pevná stébla a zlaté klasy, zlaté moře rozvlněné sluncem a větrem. Příslib hojnosti a odměny za tvrdou práci! Přesto si žena nespokojeně povzdychla, otočila se a vešla do malé jídelny, kde seděl muž u pozdního oběda.
Pedro Buhay, úspěšný farmář, vzhlédl od talíře a usmál se na svou ženu – stála ve dveřích, tmavé vlasy se jí leskly ve slunci, upjatě stažené dozadu nad vystouplým přísným čelem.
„Kde jsou ty košile, co jsem včera vyžehlila?“ zeptala se cestou ke stolu.
„Nejspíš v mojí truhle,“ odpověděl.
„Některé potřebují vyspravit,“ a s pohledem na prázdný talíř, „chceš ještě rýži?“
„Ne,“ odmítl spěšně, „spěchám zpátky. Musíme to jižní pole dnes doorat, zítra je totiž neděle.“
Pedro odsunul židli a vstal. Soledad začala skládat špinavé talíře na sebe.
„Tady je klíč od mojí truhly.“ Z kapsy khaki kabátu vytáhl vybledlý červený provázek, na kterém visel velký lesklý klíč a ještě jeden, malý a zarezlý.
Uvážlivě, opatrně rozvázal uzel, oddělil velký klíč a ten malý si upustil zpět do kapsy. Upřeně jej při tom pozorovala. Z tváře jí zmizel úsměv a do očí se vkradl zvláštní pohled, když od něj ten velký klíč beze slova přebírala. Společně vykročili z jídelny.
Na zápraží jí položil ruku kolem ramen a zahleděl se jí do potemnělého obličeje.
„Zdáš se mi bledá a unavená,“ poznamenal měkce. „Co jsi dělala celé dopoledne?“
„Nic,“ odvětila netečně. „Ale bolí mě hlava z toho horka.“
„Tak si lehni a zkus se prospat, než se vrátím.“ Na chvíli se zahleděli jeden druhému hluboko do očí.
„Je opravdu teplo,“ pokračoval. „Asi si sundám kabát.“
Bezmyšlenkovitě si svlékl svrchník a podal jí ho. Jak scházel dolů, schody zaskřípaly pod jeho vahou.
„Choleng,“ obrátil se k ní při otevírání branky, „zastavím se u tíi Maríi a řeknu jí, ať za tebou přijde. Nejspíš se nevrátím před setměním.“
Soledad přikývla. Očima sledovala manžela, jak scházel dolů po cestě, pozorovala linii hlavy a ramen, způsob jeho chůze. V krku jí rostl podivný knedlík.
Podívala se na kabát, který jí podal. Vydával slabý pach jeho oblíbených doutníků, každý den bez výjimky si po práci jeden vykouřil, cestou domů z pole. Mechanicky začala kabát skládat.
Zničehonic vypadl z kabátu malý předmět a tupě, kovově cinkl o podlahu. Soledad se sklonila a sebrala ho. Byl to ten klíček! Zírala na klíček ve své dlani, jako by ho nikdy předtím neviděla. Ústa měla pevně stisknutá, na okamžik vypadala téměř staře.
Přešla do malé ložnice a kabát nedbale přehodila přes opěradlo židle. Otevřela okno a do pokoje se vlil sluneční svit časného odpoledne. Na rohoži rozprostřené na bambusové podlaze leželo čerstvě vyprané prádlo.
Začala ho v horečnatém spěchu skládat, kousek po kousku, jako by v tomto konkrétním zaměstnání hledala únik před bolestnými myšlenkami. Oči jí ale neklidně těkaly po pokoji, dokud se téměř nenápadně nezastavily na malé truhle v tmavém koutě napůl zakryté stočenou rohoží.

Byla to malá stará truhla, navenek ničím nepoutala pozornost. Ukrývala ale věci, které žena začala nenávidět s bezdůvodným násilím, věci, které jí působily tolik zbytečné trýzně a bolesti a hrozilo, že zničí všechno, co bylo mezi ní a jejím manželem nejkrásnější!
Soledad našla roztržený kus oblečení. Navlékla si nit, ale po několika nerovných stezích se píchla do prstu a rudá kapka zanechala na bílé látce skvrnu. V tu chvíli si všimla, že zašívá ze špatné strany.
„Co to se mnou je?“ ptala se sama sebe a tahala za nit nervózními a netrpělivými prsty.
Co na tom záleželo, jestli se její manžel rozhodl nechat si oblečení své první ženy?
„Beztak je mrtvá. Je mrtvá,“ opakovala si znovu a znovu.
Zvuk vlastního hlasu ji uklidnil. Zkusila ještě jednou navléknout nit. Jenže nemohla, slzy se řinuly bez ptaní a docela ji oslepily. „Bože můj,“ plakala a vzlykala, „nech mě zapomenout na Indův výraz, když si dával ten klíček zpátky do kapsy.“
Utřela si slzy do rukávů košile a prudce vstala. Horko ji dusilo a ticho v domě začínalo být nesnesitelné.
Podívala se z okna. Uvažovala, co mohlo zdržet tíu Maríu. Možná se u ní Pedro v tom spěchu zapomněl zastavit. Dovedla si ho představit, jak se na jižním poli rozhlíží do široka do daleka po čerstvě zorané zemi, v hlavě jedinou myšlenku, tu na práci. Protože pro lidi ve čtvrti, na kterou se jejich patron, svatý Isidor z Labradoru, usmívá přejícnýma očima ze svého oltáře v malé kapličce na kopci, bylo toto období jako prodloužená hodina, během níž byli ke všemu slepí a hluší, ke všemu kromě nároků půdy.
Během následující půlhodiny chodila Soledad sem a tam po pokojích ve snaze nalézt únik před vlastními myšlenkami a potlačit puzení, které ji přemáhalo. Kdyby tak přišla tía María a povídala si s ní, aby se myšlenky přelily jinam!
Ale výraz ve tváři jejího manžela, když si dával ten malý klíček zpátky do kapsy, ji dál mučil jako noční můra, rozrušoval k nesnesení. Poté si ve chvíli, kdy veškerá odolnost vůči onomu puzení povolila, klekla před truhlu. S dlouhým nádechem zasunula klíček. Což bylo doprovázeno nepříjemným kovovým zvukem, klíček už se totiž dlouho nepoužíval a zrezivěl.
Toho večera Pedro Buhay spěchal domů s obvyklým doutníkem visícím v koutku úst, spokojený sám se sebou i s nádeníky, protože práce na jižním poli byla hotová. Tía María ho zastihla u branky a hlásila mu, že Soledad leží v posteli s horečkou.
„Zajedu do města a přivezu doktora Santose,“ rozhodl se s chladnou rukou na manželčině čele.
Soledad otevřela oči.
„Ne, Indo,“ zaprosila s nejasnou hrůzou v očích, kterou považoval za výraz strachu o něj, protože do města to bylo docela daleko a cesta byla v tu noční hodinu temná a opuštěná. „Do zítřka se mi udělá dobře.“
Pedro se vrátil o hodinu později, velmi unavený a velmi ustaraný. Doktor nebyl doma, ale jeho manželka slíbila, že hned jak se vrátí, vyřídí mu Pedrův vzkaz.
Tía María se rozhodla zůstat přes noc. Ale ten, kdo vstával, aby dal pozor na nemocnou ženu, byl Pedro. Zmatený a rozrušený víc, než by měl chuť si přiznat. Opravdu, Soledad nevypadala odpoledne moc dobře. Stejně ale, uvažoval, přišla horečka docela náhle. Bál se, že by to mohl být příznak vážné nemoci.
Soledad spala celou noc neklidně. Převalovala se z boku na bok, ale k ránu přece jen upadla do jakéhosi utrápeného spánku. Pedro pak ulehl, aby si na chvilku zdříml.
Když se probudil, linulo se pootevřeným oknem měkké světlo ranního slunce. Vstal, aniž způsobil nějaký hluk. Jeho manželka dosud spala a dýchala teď pravidelně. Při pohledu na ni jím projel náhlý záchvěv něhy – tak drobná, tak křehká.
Tíu Maríu nikde neviděl, ale to ho netrápilo, protože byla neděle a práce na jižním poli byla hotová. Chyběla mu ovšem příjemná vůně, která vycházela z kuchyně pokaždé, když se brzy ráno probudil.
Kuchyň byla uklizená, ale nevlídná, a sháňka po dřevě nepřinesla žádné výsledky. Pedro si tedy hodil na rameno sekeru a sestoupil po rozvrzaných schodech na dvorek.
V jasném ránu profukoval jemný chladivý vánek. Pedro se zhluboka nadechl. Dobré to bylo – ve vzduch voněly stromy, rýžová pole, země, kterou měl rád.
Poblíž domu našel pod mladým mangovníkem hromadu klád a pustil se do sekání. Máchal sekyrou rychlými čistými pohyby, užíval si přitom dotek hladkého dřevěného topůrka v dlaních.
Na chvilku se zastavil, aby si setřel pot z obočí, a do očí mu padly pozůstatky ohniště, které na dvorku někdo založil.
„No jo!“ mručel si pod vousy. „Zametala dvorek včera, když jsem odešel. Dohromady s tím vedrem ji z toho musela rozbolet hlava a pak dostala tu horečku.“
Ranní větřík rozvál popel a do vzduchu se vznesl kousek bílé látky. Pedro upustil sekeru. Byl to napůl ohořelý šátek. Někdo pálil oblečení. Prozkoumal tu mírně poničenou látku blíže. V očích se mu zračilo rozčarování. Přes obličej mu přeběhly nejdříve pochyby a tápání po pravdě, poté údiv a nakonec mučivá nedůvěra. Zpět do domu téměř utíkal. Třemi skoky byl nahoře. Našel svůj kabát viset na opěradle židle.
Obezřetně vstoupil do pokoje. Namáhavý dech jeho ženy mu dával tušit, že ještě spí. Stál u truhličky a přepadla ho nejasná nechuť ji otevřít. Určitě se spletl. To by nemohla udělat, přece nemohla být tak… tak pošetilá.
Rozhodně otevřel truhlu. Byla prázdná.
Když doktor dorazil, bylo skoro poledne. Nahmatal Soledadin puls a pokládal otázky, na které odpovídala jednoslabičně. Pedro celé proceduře přihlížel s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Stejně se tvářil, když mu doktor sdělil, že manželce není nic vážného, ačkoli se asi něčím trápí. Lékař jí tedy předepsal jen den klidu na lůžku.
Pedro se po doktorově odchodu ještě chvíli zdržel na zápraží. Snažil se nebýt na manželku naštvaný. Doufal, že jde jen o epizodu, na kterou bude vzpomínat bez hořkosti. Dříve nebo později mu to vysvětlí, bude litovat, on ji možná i vyslechne a nakonec jí odpustí, protože je mladá a on ji miluje. Nějak ale tušil, že tato příhoda bude už navždycky vrhat na jejich životy stín.
Jak tichý a mírumilovný ten den byl! Zatoulaná kráva vrhla přes rameno mlhavě tázavý pohled a pokračovala v přežvykování, požehnaně neznalá věcí, jako je strach, který užírá ženské srdce, a tichý vztek, který doutná v srdci mužském.






© 2005 občanské sdružení Splav!