Plav
archiv




Deník člověka ohýbaného režimem

Alexej Sevruk

Vilikovský, Pavel. Příběh opravdického člověka.
Ze slovenského originálu Príbeh ozajského človeka (2014) přeložil Miroslav Zelinský.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2014. 240 stran.
 

Ve své nejnovější knize Příběh opravdického člověka, kterou loni vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny jako sedmý svazek ediční řady Česi, čítajte, přichází přední slovenský prozaik Pavel Vilikovský s několikerou stylizací. Jedná se o román psaný formou deníkových záznamů, které si za normalizace vede anonymní čtyřicátník, bezpečnostní referent v jakémsi státním podniku v Bratislavě. Prostředí, v němž se román zčásti odehrává, tedy blíže neurčený výrobní podnik, implikuje hravou stylizaci do takového socrealistického žánru, jakým byl výrobní čili budovatelský román. Tato stylizace se dá vyčíst už z názvu, jenž je obměnou titulu jednoho ze stěžejních děl socrealistického kánonu – Příběh opravdového člověka Borisa Polevého. Deníkový román zachycuje během devíti měsíců zrod typického představitele doby, opravdického člověka v jeho přirozeném prostředí nahlíženém prizmatem vypravěče. Zde se dostáváme k další stylizaci, a sice ke stylizaci do „lidového vypravěče“ příliš nepoznamenaného „vysokou kulturou“. Poměrně osvěžující skutečností recenzované knihy totiž je, že anonymní typizovaný hrdina (a zároveň osoba, která příběh vypráví, autor fiktivního deníku), člověk se středním technickým vzděláním, je na hony vzdálen literatuře a kultuře obecně. Snaží-li se o filosofování a pronáší-li moudra, pak jsou to lidová či zlidovělá pořekadla vedená „zdravým selským rozumem“: Proti větru se chcát nedá, hop na krávu a je tele, každý chvilku tahá pilku, sedlo to jak řiť na hrnec – těmito a dalšími podobnými průpovídkami vypravěč prokládá svůj příběh. Jazyk románu se tak zcela přizpůsobuje vypravěči. Je poměrně prostý, plný dobových floskulí dotvářejících kolorit; najdeme zde také řadu vyšinutí z větné vazby a jiných syntaktických i dalších pochybení.
Příběh anonymního bezpečnostního referenta začíná jeho povýšením a oslavou jeho čtyřicátých narozenin. Hrdina (manžel a otec – či přímo „fotr“) se zamotává do románku na pracovišti s místní „osudovou ženou“, ale také do spleti intrik, která vznikla ve vztazích mezi představiteli normalizačního vedení továrny, a nakonec i do osidel StB. Poslední záznam hovoří o tom, že vypravěč si nemůže dál psát deník ze služebních důvodů. Hrdina tedy vbíhá do pasti, která byla nastražena nikoli bez jeho přičinění. Což je v pořádku, neboť jak je známo nejpozději od doby, co vyšly Ortegovy Meditace o Quijotovi, hrdina je hrdinou právě proto, že se vždycky do něčeho zaplete.
Podstatným pro našeho opravdického hrdinu je, že žije v době, která postrádá jakékoliv hodnotové či znakové orientační body, na které by se „malý člověk“ mohl upnout. Obzvlášť patrné v pasážích, kde vzpomínky na dětství nutí hrdinu ke srovnávání se s generací jeho otce, krejčího soukromníka, a k reflexi modernity, která přichází spolu s komunismem, aby zapříčinila zánik „starého světa“. Tradiční hodnoty a tradiční zásady (náboženství, měšťanská, řemeslnická etika) musí ustoupit novému oslepujícímu světovému řádu. Veškerý nádherný jas se však ukázal být pouze laciným pozlátkem na kartonových atrapách – kdo to nechtěl vidět v Československu roku 1948, musel totéž zakusit o dvacet let později.
Je otázkou, zda na tom naše doba vlastně není podobně, pokud jde o hodnotové majáky, respektive jejich absenci, což má za následek, že se mezi „opravdickými“ lidmi dneška masově šíří nenávist, xenofobie, rasismus a obecně nesnášenlivost.
Román dává zejména mladším čtenářům nahlédnout do prostředí, které má daleko k socialistickému ráji opěvovanému v budovatelských románech. Zejména pro prostředí pracovního kolektivu je charakteristická všeobecná paranoia, boj všech proti všem, totální strach a nedůvěra. Vztahy na pracovišti a mimo něj jsou povrchní a formální, případně plné tajnůstkaření a pletich, jakákoliv sebemenší důvěrnost se může ošklivě nevyplatit (například ve vztahu hlavní postavy s podnikovou femme fatale V. alias Viktorií Ožgajovou či s estébákem soudruhem Ondrášikem), nebo jsou poznamenány konspirací a paranoiou (přítel Jakub Čížek, soudruh Ondrášik). Kromě toho si lze z románu udělat obrázek o atmosféře doby z první ruky. Například na straně 52 se čtenáři mohou seznámit s tím, jak vypadala tzv. socialistická práce. Nebo jak rafinované mohly být postupy verbířů spolupracovníků StB. A mohli bychom pokračovat dalšími reáliemi: vycestováním do zahraničí za účelem turistiky, pořadníky na nedostatkové zboží a tak dále.
Kniha je psána přímočaře, bez předsudků, a kromě prožitku ducha oné normalizační doby přináší rovněž šmírácké potěšení z četby cizích deníků, odhalujících běžné starosti a dilemata „obyčejného“ člověka, který měl být středem zájmu socrealistického literárního kánonu.
Slovenská literatura v Česku se v první posametové dekádě nacházela v postavení popelky. Stále je poměrně rozšířený předsudek, že ji není třeba překládat, protože slovenština je pro Čechy obecně srozumitelná. Sehnat ovšem v Česku slovensky psanou knihu současného autora také není úplně jednoduché. Aktuální špičkové knihy slovenských tvůrců tak neměly šanci na uvíznutí v českých knihkupeckých a distribučních sítích, a tedy i v ohnisku čtenářské pozornosti. Edice Česi, čitajte nakladatelství Větrné mlýny je jedním z vítaných počinů, který má zaplnit bílá místa v tuzemské recepci slovenské literatury.






© 2005 občanské sdružení Splav!