Plav
archiv




Malá a černá budoucnost

Jan M. Heller

Naše zrcadlo: Antologie současné moldavské krátké prózy.
Vybral a z rumunských originálů přeložil Jiří Našinec.
Praha: Milan Hodek, 2014. 234 stran.
 

Postsovětská Moldavská republika se rozkládá mezi řekami Dněstrem a Prutem a kulturně a mentálně je rozkročena mezi Rumunskem, členskou zemí Evropské unie, a Ukrajinou. Pokud jde o zdejší literaturu, je třeba si nejprve všimnout jazyka. Úřední řečí je rumunština, avšak za minulého režimu tu sovětská vláda usilovala o rozrušení vazeb obyvatel k Rumunsku tím, že za úřední jazyk prohlásila „moldavštinu“ – jazyk sice totožný s rumunštinou, avšak psaný azbukou. Památky po tomto bizarním delimitačním jazykovém purismu jsou v Moldavsku v podobě nápisů viditelné ještě dnes. Teprve v roce 2013 moldavský ústavní soud s definitivní platností potvrdil existující stav věcí, když rozhodl, že úředním jazykem Moldavské republiky je rumunština.
Recepce moldavské literatury se tedy u nás (a jistě nejen u nás) odehrává s nevysloveným předpokladem, že se jedná o nedílnou součást literatury rumunské, a to bez ohledu na to, že v Moldavsku tento pohled není přijímán tak jednoznačně. Díky dobré kondici české rumunistiky mělo české čtenářstvo již možnost seznámit se s prózami například Mihaila Sadoveana, nověji také Aurelia Busuioka a dalších, o kterých bude ještě řeč.
Posledním příspěvkem k poznávání moldavské literatury u nás je antologie Naše zrcadlo s podtitulem Antologie současné moldavské krátké prózy, vydaná v nevelkém nakladatelství Milana Hodka. Editor a překladatel Jiří Našinec v ní shromáždil dvacet povídek od dvacítky žijících moldavských spisovatelů, sedmnácti mužů a tří žen. I při omezení na ty autory, jejichž dílo se ještě neuzavřelo, se do výběru dostali příslušníci několika generací – od doyena moldavské literatury Vladimira Beşleagy (1931) po příslušníky současné „mladé generace“ (generaţia tinere) neboli „generace 80“ (generaţia optzeci). Některé knihy části z nich (Vladimir Beşleagă, Nicolae Rusu, Iulian Ciocan) již byly do češtiny přeloženy, od jiných autorů máme k dispozici alespoň ukázky (např. Alexandru Vakulovski byl uveden v Babylonu u příležitosti účinkování na pražském veletrhu Svět knihy). S většinou se však v češtině setkáváme poprvé v přítomné antologii. Při kompozici svého výboru se Jiří Našinec zřejmě vedle žánrového kritéria řídil jediným hlediskem, a to chronologickým, což mu umožnilo klást vedle sebe autory a texty odlišně zaměřené. Literární krajinu současné moldavské povídky tak máme možnost prozkoumat v její tematické šíři, a dokonce pozorovat cosi jako vývojové tendence či přebírání tvůrčích prozatérských technik ze starší tradice.
Jako ediční počin je Naše zrcadlo potřeba hodnotit velmi vysoko. Do antologie podobného typu by se snad hodil i fundovaný doslov, už proto, že zájemců o moldavskou literaturu u nás asi nebude mnoho a budou se rekrutovat spíše z řad zájemců vážnějších, kteří by podrobnější poučení uvítali. Jeho funkci částečně suplují alespoň úvodní krátké medailonky jednotlivých autorů, zařazené vždy před příslušnou povídkou. Snad se vyplatí učinit i několik poznámek na margo redakčního zpracování. Překlepy se zde téměř nevyskytují, o to víc zamrzí některé zbytečné drobnosti. Na str. 14 zůstal turecký výraz yok (není) v rumunském přepisu, tedy v podobě ioc. Redaktor by si také měl ujasnit skloňování přídavných jmen přivlastňovacích v mužském rodě – na několika místech jsou užity nesprávné tvary.
Podobně jako u dalších evropských literatur, pro které platí, že jejich národní společenství procházelo hledáním své identity v národně emancipačních snahách 19. století, sehrál žánr povídky důležitou roli při etablování rumunsky psané prózy v době před vznikem velkého realistického románu. V raně moderní rumunské literatuře byla povídka spojena s tradicionalistickým proudem, zatímco modernismus se vyjadřoval spíše řečí vázanou. Vedle standardních podžánrů, např. vesnické, folklorní nebo historické povídky, se rumunská literatura může vykázat ještě jedním takřka endemickým druhem – povídkou, v níž se stírá hranice mezi přirozeným a nadpřirozeným světem a setkávají se realistické motivy vesnické prózy se složkami fantastickými a pohádkovými. Mezi povídkáře tohoto druhu patřil např. Ion Creangă (1839–1889), který pocházel právě z Moldavska a jehož tvorba je s moldavským prostředím spjata.
Povídky zastoupené v přítomném výboru jsou obsahově a subžánrově pochopitelně mnohem rozrůzněnější, než tomu bylo v 19. století. Přesto zde nalezneme ohlasy například výše zmíněného fantastického proudu. Platí to pro povídku Nicolae Spătara Čas hadů a hadích žínek, hororově laděný „žánrový obrázek“ o moci temných sil v lidském životě, které překonávají i smrt a o nichž autor naznačuje, že jsou nějak spřízněné s ženským elementem. Podobný dualismus nalézáme také například v povídce Když ptáci chodí pěšky Nicolae Popy, kde se rozmývají nejen hranice mezi světem skutečnosti a fantazie, ale přiznaně i mezi světem a literaturou.
U povídek zařazených na počátku sbírky, tedy u autorů válečné a těsně poválečné generace, se naopak setkáváme s čirým realismem, kde je iracionálnu vyhrazen prostor v emotivní osobní výpovědi; válečné hrůzy nebo první roky po připojení Moldavska k Sovětskému svazu jsou líčeny jako otáčení kola dějin v kontrastu s individuálními osudy. A ano, najdeme tu i tematiku sovětského kulturního útlaku: Vidíš, jaké písmo nám Rusové vnutili? ptá se titulní postava v Beşleagově povídce Pan Sofian mladíka-vypravěče a celá scéna posléze vyvrcholí vyznáním lásky rumunské literatuře: Kdykoli mi padla do rukou nějaká kniha psaná rumunským písmem – sem tam nějaká unikla válečnému běsnění a evakuaci! –, pokaždé se v mém srdci probudilo kouzlo nezapomenutelné četby z let rumunské školní docházky (…). Tak jste, pane Sofiane, bezděky rozechvěl mou duši, ryzí duši, prahnoucí po božské hudbě mateřského jazyka (…). (18)
I jiné povídky nabízejí střízlivě realistický záznam skutečnosti, obzvláště pokud jde o mezní okamžiky v lidském životě – jako v titulní povídce Naše zrcadlo Grigoreho Chipera o manželském páru, který se musí vyrovnat se ztrátou dítěte. Máme tu ale i čistokrevnou, na nic si nehrající povídku humoristickou, Kdy měl zemřít Lenin od Anatola Morarua. Pestrá je i kompoziční výstavba jednotlivých krátkých próz: některé mají sevřený tvar a jsou výrazně pointované, u jiných je zřetelné, že se jedná spíše o absurdní hru s „dekompozicí“ (povídka Milaräpa Air Lines Emiliana Galaicu-Păuna, v níž se absurdita nekontrolovaně šíří textem tak, že zachvacuje vedle kompozice také postavy, logiku děje i sám jazyk), anebo se blíží naivnímu, insitnímu naladění. Často se absurdní, groteskní a podobně příznakové motivy a témata snoubí s už zmíněným strašidelným vyzněním: tak třeba v miniatuře Stařena a dívka Dumitru Crudu na velmi malé ploše rozrušením kauzality děje rozkymácí obraz světa jednotlivých postav tak, že účinek je až děsivý. Častý je motiv významné, až titánské postavy, která musí čelit událostem, jež zpochybňují její odborný nebo společenský status (Odpoledne s Llosou Vitalie Ciobana, Sen nakladatele Vulpesca Iuliana Ciocana) a s nimiž se obvykle vypořádává s vypětím všech sil a za cenu vlastního uvržení do komických pozic.
U podobně pestré a košaté sbírky, jako je Naše zrcadlo, se obtížně hledají společné rysy, jež by se daly na závěr zobecnit. Snad si nicméně lze udělat představu o tom, co je v prózách vybraných autorů ještě typicky moldavské a co už obecně lidské. Většina popsaných způsobů, jakými literární postavy reagují na situace, v nichž se ocitají, by se nejspíš dala převést na určitého společného jmenovatele, kterým je tragicky směšný životní pocit či postoj. Platí to pro zmíněné nejistotou roztřesené velikány kulturního života stejně jako pro Vakulovského panoptikum figurek z veřejné knihovny v povídce Biblidiotéka nebo pro kluka vylepujícího po městě básně, kolem nějž se v příběhu Iona Buzua Čtyřicet pět vteřin seběhne dav místních pobudů a primitivů, aby ho zlynčovali. O heroikomice lze jistě mluvit jako o toposu evropské literární tradice, nebo dokonce jako o antropologické konstantě, přesto je na místě se domnívat, že jazykové a národní společenství, jež si nese takovou dějinnou zátěž jako Moldavané, kterým mocnější soused vzal i jazyk a učinil z nich ve vlastní zemi občany druhé kategorie, kteří prošli několika občanskými válkami a dnes soutěží o pochybný primát nejchudší země v Evropě, právě v ní nalézá východisko z obtíží, kterým v aktuální každodennosti musí čelit.






© 2005 občanské sdružení Splav!