Plav
archiv




V obležení

Oleksandr Bojčenko

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk

Od publicisty s pověstí nesmiřitelného, kousavého, ale také vtipného komentátora společenských, kulturních a politických procesů zde přetiskujeme text, který bezprostředně reflektuje jeho dojmy, nasbírané během letošního Měsíce autorského čtení. Další dva autorovy fejetony najdete v tištěném čísle.
 

Třetí světová

V červenci pět středoevropských měst – Brno, Ostrava, Košice, Vratislav a Lvov – hostilo velkoryse navržený, ale poněkud horkou nití slátaný literární festival Měsíc autorského čtení. A já rád jezdím na různá zahraniční vystoupení, to nemohu popřít. Nerad tam však vystupuji. Rád vystupuji ve Lvově. V zahraničí to obvykle vyznívá jaksi mechanicky. Jako když seješ uprostřed zimy. Zasít se ti ještě povede, ale kdo ví, jestli z toho něco vzejde.
Avšak tyto výjezdy zpravidla přinášejí jiný užitek. A sice: více či méně povrchní průzkum tamějšího veřejného mínění. Na dotazy jsem tudíž odpovídal lehkovážně, v závislosti na počasí, bez přílišné důvěry ve svou osvětovou misi, snažil jsem se ale si ty dotazy aspoň zapamatovat. Jak nás vidí? Co by se chtěli dozvědět? Co je znepokojuje? Dokážou ve svých médiích rozlišit obyčejné informace od skryté (či zjevné) kremelské propagandy?
Musel jsem konstatovat, že účinnost této propagandy je výjimečně vysoká. Přesněji řečeno, její účinnost byla vysoká vždycky, ale tentokrát byl zvláště viditelný jeden její výsledek. Lze ovšem namítnout, že takový „průzkum“ je velmi subjektivní: různé jsou země, různí, a občas úplně náhodní, jsou lidé, takže každý pokus o převedení jejich slov na společného geopolitického jmenovatele by znamenal naprostý metodologický voluntarismus. Myslím si však, že už prosté opakování jistého tématu u různých lidí v různých zemích a v různých situacích svědčí o stejně jisté tendenci. Když jsem se chystal vyrazit do Česka, Polska a na Slovensko, byl jsem připravený vést diskuse o ukrajinském pravosektářství obecně, zejména pak o homofobii, o hetmanu Bohdanu Chmelnyckém a pogromech na Židy, Ukrajinské povstalecké armádě a o Volyni, o naší nechuti k federálnímu uspořádání země a o „diskriminaci ruského jazyka“ a jeho nositelů, stejně tak jako o neschopnosti překonat korupci, opravit silnice a zúčtovat s všeobecně rozšířeným hulvátstvím. Ale na to všechno (snad jen s výjimkou jazykové otázky) se mě nikdo neptal. Místo toho jsem byl nucen bavit se několikrát o možné třetí světové válce. Obzvlášť ukázkové byly dva případy.
Prvně se to stalo v Ostravě. Po čtení jsme s mými novými přáteli seděli v místním absintovém klubu, koštovali švejkovskou kontušovku a pokračovali v hovoru, mimo jiné také o situaci na Ukrajině. Kolem našeho stolku šel opilý mladý Čech z Prahy. Když slyšel, o čem je řeč, zastavil se, aby se zeptal, kdo je tady z Ukrajiny. Poté se mi svým kalným pohledem podíval do očí a řekl:
„Strašně se bojím, že kvůli vám začne třetí světová válka.“
„Jak to že kvůli nim,“ vzkypěl můj nový ostravský přítel Jakub. „To chceš jako říct, že Ukrajina snad zaútočila na Rusko?“
„Ne, vím, že Ukrajina na nikoho nezaútočila,“ zamumlal opilý mladý Čech. „Já se jen strašně bojím, že kvůli Ukrajině začne třetí světová válka.“
No dobře, Čech byl opilý, mladý a byli jsme v baru. Ale Polák ve Vratislavi byl už dříve rozený, střízlivý, navíc jsme se nacházeli v knihovně. Ten se zeptal podobně:
„A vy nemáte strach, že ten konflikt na Donbase vyvolá třetí světovou válku?“
Kromě toho na toto téma proběhlo několik neformálních rozhovorů v Brně a v Košicích. Ze všech těch rozhovorů jsem si odnesl velmi smutný dojem. Ne, naši evropští sousedi si povětšinou nemyslí, že vina je na naší straně, tím spíš neobhajují činy Ruska. Ale jsou unavení a zastrašení. Ruská prokremelská propaganda je nedokázala přesvědčit o tom, že Putin je správný chlapík, nicméně stále jim úspěšně vštěpuje myšlenku, že Putin je dost „rozjetý“, a bude-li mít příležitost, bez váhání promění jejich historická města na „radioaktivní popel“ [1]. Proto je leckdo z nich, s mírným zarděním v hloubi duše, ochoten obětovat Ukrajinu, jen aby zbytečně nedráždil agresora.
Z toho mě vážně může trefit šlak. Vždyť kdo, jestli ne Češi, Slováci a Poláci – dokud ještě nezačala třetí světová válka – by si mohl lépe pamatovat začátek té druhé. Jak „velké západní státy“ ve snaze zbytečně nedráždit Hitlera donutily tehdejší Československo přijmout teze minské, pardon, mnichovské dohody z roku 1938, která měla válku odvrátit, ale prakticky pouze vydráždila teritoriální chutě Adolfa Aloiseviče. A také jak od září 1939 až do května 1940 Anglie a Francie, místo toho, aby plnily vůči Polsku spojenecké sliby, vedly proti Německu hybridní, pardon, „podivnou“ válku (válku „vsedě“, „předstíranou“ válku – názvy se v různých jazycích různí) bez bojových zásahů, ačkoli měly nad Němci čtyřnásobnou převahu.
Později polní maršál Wilhelm Keitel během soudu připustil, že Německo v roce 1939 nemělo žádnou šanci v otevřené vojenské konfrontaci proti spojeneckým vojskům obstát. Ale nezasahování sto deseti anglických a francouzských divizí (proti třiadvaceti německým) posloužilo Hitlerovi jako signál, že může beztrestně táhnout na Varšavu. A pak přišla řada na země Západu, jež se strašně bály, aby kvůli Československu a Polsku náhodou nevypukla velká válka a z posledních sil se snažily „rozjetého“ führera udobřit, když si mezi válkou a ztrátou cti zvolily to druhé, ale ve výsledku se jim dostalo jak ztráty cti, tak války. Ale vraťme se k současné Evropě: bojí-li se někdo třetí světové, je to normální a pochopitelné. Nenormální a nepochopitelné je, když ten, kdo se jí bojí, dělá vše pro to, aby začala.

P. S. Ze zkušenosti vím, že část mých čtenářů dokáže číst sice dost zevrubně, ale současně se jim pravidelně daří to, co čtou, nechápat. A ti – což také vím z vlastní zkušenosti – teď začnou hlubokomyslně komentovat mou zdánlivou nedůslednost: hele ho, řeknou, nejdřív říká, že se musíme zbavit Donbasu, pak zase uvádí příklady z meziválečného Československa se zabranými Sudety a tvrdí, že putinovské Rusko se musí zastavit a zpacifikovat. Co je to za logiku? Hned to vysvětlím. Některé problémy může Ukrajina vyřešit samostatně, jiné problémy sama vyřešit nemůže, protože to zdaleka nejsou jenom problémy Ukrajiny. Donbas – to je problém, který můžeme vyřešit amputací. Ne proto, abychom si udobřili Putina, ale proto, aby se Ukrajina zbavila území, jež ohrožuje existenci zbytku země. Putinovské Rusko přitom není jenom naším problémem. Stejně jako hitlerovské Německo nebylo svého času pouze problémem Československa a Polska, to jen „mírotvorci“ Chamberlain a Daladier tomu pořád nemohli uvěřit. Putinovské Rusko je celosvětový problém. To znamená, že svět jej musí vyřešit, nebo se dočká třetí světové války. Ne kvůli Ukrajině, ne kvůli konfliktu na Donbase, ale kvůli příliš rychle zapomenutým hodinám dějepisu.

30. 7. 2015

Poznámky:

1. Jak vyhrožuje propagandista Dmitrij Kiseljov. (Pozn. překl.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!