Plav
archiv




Dnes je lyrika rozmanitější

Rozhovor s Danielou Seelovou

Přeložili Jan Kaye Hon a Anna Koubová

Básnířka Daniela Seelová založila před dvanácti lety berlínské nakladatelství Kookbooks, které se zaměřuje na současnou lyriku. V rozhovoru mluví o slučitelnosti svých různých rolí a dává nahlédnout do kuloárů básnické scény.
 

Jan Kaye Hon: Jsi nakladatelka, editorka, studovala jsi germanistiku, sama jsi básnířka. Jak se ti daří skloubit všechny tyhle role?

Daniela Seelová: Mně přijde, že je to všechno dohromady velmi organicky spjaté a že se to kloubí v životní praxi. Ze začátku jsem s tím měla trochu potíže: předtím, než jsme založili nakladatelství, existovala skupina Kook, sdružující umělce z různých odvětví, spisovatele i ty, kteří se jimi chtěli stát, lidi z oblasti výtvarného umění, hudebníky. Pořádali jsme nejen pro publikum, ale i jen tak pro sebe akce a dílny, kde jsme se setkávali a diskutovali o svých textech. Když jsem pak s kolegy založila nakladatelství, říkala jsem si, že teď budu vlastně na špatné straně barikády. Přišlo mi zvláštní, že jako nakladatelka představuji určitou formu instituce. Sice se dál setkáváš s přáteli, ale najednou jsou to taky autoři toho nakladatelství a existuje mezi vámi i obchodní vztah. Na druhou stranu je to, jak říkám, forma životní praxe a všechno to nějak patří organicky k sobě: setkávání, organizování akcí, potýkání se s literaturou. Možná by naopak bylo nenormální snažit se v tomhle kontextu jednotlivé role od sebe oddělovat.

JKH: Podle čeho si tedy v tomhle prostředí vybíráš své autory?

DS: To je vlastně také organický, dlouhodobý proces: někde se potkáme, začneme diskutovat a společně srůstáme. Když jsem začínala, skoro nebyla místa, kde by se dalo diskutovat o lyrice, kde by se organizovaly akce nebo vydávaly časopisy. V posledních letech se to rozrostlo, je mnohem víc nezávislých nakladatelství a každé má vlastní profil. Sice existuje určitý druh konkurence, ale nijak vyostřený, protože všichni vědí, že jde o dělbu práce a člověk sám nemůže vydat veškerou dobrou literaturu, kterou by si chtěl přečíst. Takže se dá i dohodnout, který autor se kam hodí – lidé, kteří se vyskytují na lyrické scéně, se celkem znají. A právě proto, že každý na tom má svůj podíl, je lyrika tak při životě. Hodně autorů – a myslím, že to je u lyriky jinak než u prózy – jsou právě takoví community workers. Sami pořádají akce, čtení nebo festivaly a vydávají časopisy.

JKH: Dokážeš rozpoznat nějaké vývojové tendence za těch dvanáct let, kdy existuje tvé nakladatelství, ohledně lyriky v německojazyčném prostoru?

DS: Německá lyrika je dnes rozhodně rozmanitější. Věnuje se jí víc lidí, na víc místech a častěji se konají různé akce. Oralita je dnes důležitější, což mi přijde skvělé, protože lyrika působí naživo úplně jinak. Mám také pocit, že když moje generace – jestli se to tak dá říct – v době „před googlem“ začínala psát básně, bylo o dost složitější získávat informace. Soudobá lyrika se na školách, na univerzitách ani ve veřejném životě skoro neobjevovala. A my tak nejdřív museli zpracovat posledních padesát let dějin poezie a zjistit, že je to živoucí forma, a ne něco úplně historického, předat si tipy a vůbec najít formu odpovídající době. Myslím, že ti, kteří dnes začínají, mají jen velmi málo historického povědomí, přistupují k tomu mnohem svobodněji a naivněji, chápou to jako něco živoucího, co si zkrátka mohou vyzkoušet. V tom je podle mě rozdíl, který sice vnímám obecně pozitivně, ale když se na to podíváme v širších souvislostech, znamená to samozřejmě i obtíže: mladým autorům často chybí přehled či povědomí o komplexitě formy, mnohdy „objevují“ přístupy, které v historii lyriky už byly vyzkoušeny. Zároveň je ale pro ty, kteří u toho zůstanou a skutečně se tím zabývají, mnohem snazší pak aktivně proniknout do historie a v konfrontaci s ní se dopracovat ke komplexnějším formám.

JKH: Mluvila jsi o místech lyriky. Jaká místa – nikoli ve smyslu měst, ale spíše institucí – jsou pro lyriku v Německu určující?

DS: Velkou roli hrají tradičně literární domy, a to skutečně ve smyslu místa pro literaturu, kde se několikrát do týdne pořádají literární akce. Čím dál tím více čtení se pořádá také v alternativních prostorech – v klubech, barech nebo divadlech, na literárních festivalech. A existují i různé nezávislé instituce jako ten náš zmíněný Kook. Mezi jednotlivými zeměmi německého jazyka jsou ovšem rozdíly: Rakousko je trochu svět sám pro sebe, s daleko silnější tradicí avantgardy padesátých a šedesátých let, kde velkou roli hraje Grazer Autorinnen Autorenversammlung. [1] Důležitou roli hrají samozřejmě taky časopisy – ovšem i tady je kontakt mezi jednotlivými zeměmi dost omezený, což se snažíme napravit. Nejuzavřenější je Švýcarsko, tam je ta hranice opravdu hodně znát.

JKH: Už bylo řečeno, že velkou roli v současné lyrice hraje oralita. Má to vliv na podobu samotných textů?

DS: Ano, je dost autorů, pro které to hraje důležitou roli a kteří svou tvorbou směřují někam mezi mluvené slovo a zpěv, nebo k performanci. Mnozí básníci se taky cíleně zaměřují na rozdíly mezi psanou a mluvenou lyrikou a u živého projevu pak různě pracují s mikrofonem, smyčkami, mícháním hlasů a vůbec technikou – a vlastně se tak přibližují rádiovému umění. Obecně to souvisí s krizí tištěných médií.

JKH: Při práci na tomhle čísle Plavu mě překvapilo, jak málo se tito básníci zabývají politikou – a jak málo je v těch básních obecně subverze. Není dnešní německá lyrika příliš krotká?

DS: Já bych naopak řekla, že se zrovna v posledních letech dost politizuje. Samozřejmě mi při pohledu na nejmladší generaci připadá problematické, kolik je v tom ještě měšťáctví, čiré hravosti a taky narcismu. Ale na druhou stranu jde často o hledání básnického jazyka, a to i přímo na rovině gramatiky. Němčina je hodně hierarchicky organizovaný jazyk s velmi jasnými závislostními strukturami; hodně zažité jsou navíc poučky ohledně toho, jak má „správná“ němčina fungovat. A mně připadá subverzivní už to, když se tato pravidla začnou zpochybňovat. Myslím, že se u lidí, kteří píšou lyriku, přece jen rodí ostřejší smysl pro to, jak se potýkat s jazykovou propagandou, která nás obklopuje, a jak se zároveň podílet na formování jazykového kolektivu a jeho tématech. Samozřejmě je na tom ještě potřeba hodně pracovat. Proto se taky snažím se svými autory právě o těchto poetologických a společenskokritických otázkách neustále mluvit.

JKH: Kdo podle tebe už výrazně vykročil za hranice „hravosti“ směrem k relevantní společenské kritice?

DS: Za naše nakladatelství můžu například jmenovat – podle mě zcela zásadní – poslední knihu Daniela Falba, která se dá charakterizovat jako „terrapoetika“. Jde tam o antropocén a o pokus přistoupit k lyrice z perspektivy oněch zdánlivě nelidských procesů, o otázku, co je vůbec lidský podíl na přírodě, o změnu klimatu, což je nakonec téma vyloženě politické. Nebo kniha Karly Reimertové, kterou jsme vydali loni: jedna kapitola se tam jmenuje Maria. Rešerše v serpentinách a zabývá se na první pohled odtažitým tématem mariánských zjevení, ale v druhém plánu taky feminismem, mechanismy útisku a otázkou, co je to vůbec náboženství. Obecně si myslím, že zrovna téma náboženství bude hrát ještě velkou roli – právě v Německu, kde se čím dál tím víc rozrůstá xenofobie a strach z islámu. Ale taky proto, že lyrika je historicky spjata s magií a s modlitbou. A zrovna v tomhle ohledu má podle mě setkávání různých náboženství, ale i jazyků pro lyriku velký potenciál.

Poznámky:

1. Sdružení spisovatelů založené v sedmdesátých letech jako alternativa k PEN klubu. (Pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!