Plav
archiv




Poznámky o andorrské literatuře

Jan Schejbal

Nevelká Andorra tvoří kulturně významnou součást zemí, na jejichž území se mluví (a píše) katalánsky. Kromě ukázek z andorrské literatury přinášíme několik základních údajů o tamní tvorbě.
 

Andorra se může pochlubit patrně nejmladší beletrií v Evropě. Ve svém vývoji vycházela zprvu z domácích podnětů a pod vlivem celosvětových literárních trendů postupně dospěla k tematické a žánrové rozmanitosti.
Třebaže obecnější prameny kladou počátky andorrské literatury, chápané v širším smyslu slova, [1] do 18. století, [2] a následně uvádějí cestopisy a zprávy o Andoře psané cizinci, vlastní zralá umělecká próza se objevuje teprve v roce 1981. Tehdy Antoni Morell (* 1941 v Barceloně) vydal Set lletanies de mort (Sedm předsmrtných litanií), románovou fikci inspirovanou posledním trestem smrti v Andoře, vykonaným v říjnu 1943.
Také Morellův román Borís I, rei d’Andorra (1984, Boris I., král andorrský, č. 2000) se opírá o skutečný příběh ruského dobrodruha Borise Skosyreva, který svými sliby, že do Andorry přinese štěstí a blahobyt, přesvědčil tamní Generální radu (parlament) a byl jí v roce 1934 zvolen za suverénního knížete.
Po experimentální intelektuální próze Als límits de l’alba (Na hranicích svítání, 1987) a novele Karen nena de la llum (Karen, bystré děvčátko, 1996) předložil Morell román La neu adversa (1999, Protivný sníh, č. 2005), imaginární rozhovor babičky Agnès, přesazené z venkova do moderního bytu v hlavním městě, a jejího vnuka Eugeniho, představitelů dvou odlišných světů, dřívější starosvětské a dnešní dynamické Andorry.
Andorrská témata zpracovává i Joan Peruga (* 1954 v Santalecině, Aragonie). Po románové prvotině Últim estiu a Ordino (Poslední léto v Ordinu, 1998) představil zralý román La república invisible (Neviditelná republika, 2004), v němž novinář Miquel pátrá po cestopise Travel to the mysterious Republic of Andorra (Cesta do záhadné Andorrské republiky) a zjišťuje, že dnešní Andorra se ve svém překotném vývoji nechce příliš znát k obrazům chudé a zaostalé, nicméně romanticky idylické země z dobových cestopisů a že její současný blahobyt zároveň přinesl ztrátu hodnot, necitlivé zásahy do přírody a neúměrný příliv přistěhovalců. Český překlad Michala Brabce vyjde v zrcadlovém vydání v Andoře.
Protagonistou dalšího Perugova románu El museu de l’elefant (Sloní muzeum, 2013) je reálná postava, výstřední lékař Pau-Xavier d’Areny-Plandolit, který si ve třicátých letech minulého století usmyslil, že v nevelkém andorrském Ordinu otevře přírodovědné muzeum. Hlavní exponát muzea, slonice Júlia, mu však na španělském území zmizela a nalezl ji až v měnící se, rozbouřené Andoře.
Albert Villaró (* 1964 v La Seu d’Urgell) andorrské dějiny (ale nejen ty) doslova přepisuje a nejednou zabíhá do žánru fantasy.
Po knize povídek La selva moral (Morální džungle, 1993) a románové prvotině Les ànimes sordes (Hluché duše, 2000) zaujal směsicí detektivního a vesnického románu Obaga (Zastíněná stráň, 2003). V románu L’any dels francs (Rok Franků, 2003) je mladý šlechtic pověřen, aby při vojenské výpravě získal zakázanou knihu, vzpomínku na kacířského biskupa.
Villaróův detektivní román Blau de Prússia (Pruská modř, 2006) poprvé uvádí komisaře andorrské kriminální policie Andreua Boixe, který vyšetřuje vraždu mladé restaurátorky. Podezření, že vrahem je její někdejší přítel, bohatý stavební podnikatel, se potvrzuje, avšak Boixovi chybí motiv vraždy. Dochází k němu velmi nekonvenčně, přičemž nejednou přestupuje zákon.
V románu La primera pràctica (První praxe, 2010) se současný student muzikologie dozvídá z dobového deníku, co se stalo v nevelkém pyrenejském městě po obsazení Francouzi v roce 1642, kdy jeden duchovní, hudebník, zemřel po pádu z okna místního sirotčince.
Dva rozdílné romány L’escala del dolor (Schodiště bolesti, 2012) a La bíblia andorrana (Andorrská bible, 2015) mají za protagonistu opět komisaře Andreua Boixe. K prvnímu románu autora inspirovala návštěva francouzského prezidenta Sarkozyho v Andoře, spojená s latentní hrozbou teroristického útoku, ve druhém vražda andorrského bankéře pomáhá odhalit nečistou hru Španělska a Katalánska na andorrském území, kdy je v sázce přežití země a její svrchovanost.
Až škodolibě vyhroceným historickofantastickým dílem je román Els ambaixadors (Velvyslanci, 2013), zasazený do roku 1949, kdy se Katalánská republika zotavuje z německé invaze. Hrozbu španělské anexe mají odvrátit agenti vedení morálně problematickým farářem Farràsem. Ten se během eucharistického kongresu v Madridu stává ústřední postavou řady groteskních situací, zvlášť když se do jeho činnosti vloží nezasvěcení irští aktivisté.
Uchopit minulost i současnost Andorry a přetvořit je v umělecké dílo se pokusil i Josep Enric Dallerès (* 1949 ve Vilafrance del Penedès), známější jinak spíše jako básník. V románu Frontera endins (Uvnitř hranic, 2006) sleduje životní pouť horalky Manely, která se narodila 1. ledna 1900 a byla svědkyní i spolutvůrkyní dějin své země, do jejíhož tradičně chudého, téměř neměnného prostředí postupně pronikal pokrok a nové myšlenky, ale i ozvěna válečných otřesů obou velkých sousedů, Francie a Španělska.
Albert Salvadó (* 1951 v Andoře la Velle) oproti tomu volí spíše témata z historie světové. K jeho nejznámějším románům patří např. L’enigma de Constantí el Gran (Záhada Konstantina Velikého, 1997), El mestre de Kheops (1998, Cheopsův učitel, č. 2005) [3], L’anell d’Àtila. Història d’una princesa (Attilův prsten. Princeznin příběh, 1999) či trilogie Jaume I el Conqueridor (Jakub I. Dobyvatel, 2000) a L’ombra d’Alí Bei (Stín Alího Beje, 2004).
Salvadó je i autorem románů, které se řadí k hororovému žánru.
Cartes mortes (Mrtvé dopisy, 2014) předního znalce Cortázarova díla Davida Gálveze (* 1970 ve Vilanově i la Geltrú) postrádají souvislý děj i zápletku a obsahují množství odkazů na literaturu a umění. Kritika uznale hovoří o autorově práci s jazykem, působivých náznacích, obratech, únicích a netušených přechodech k jiné látce, dokonce mluví o velkém argentinském románu napsaném katalánsky.
Hrdina letos vydaného Gálvezova románu Res no és real (Nic není skutečné, 2015) zapisuje slova, aby neupadla v zapomnění, protože by nebylo čím pojmenovávat skutečnost a zmizel by i způsob, jak rozumět životu a historické tradici.
Po románu Suite eterna: Novela disc (Věčná suita: Román disk, 2007), připraveném společně s Albertem Ginestàem, vydal Iñaki Rubio (* 1974 v Barceloně) soubor vzájemně propojených próz Trencadís: L’últim llibre de Frederic Picabia (Střepiny: Poslední kniha Frederika Picabii, 2011), tvořících jistý románový celek. Tyto experimentální texty obsahují řadu metaliterárních prvků a hovoří o stále aktuálních klasických tématech literatury.
Kniha povídek L’altre costat del mirall (Druhá strana zrcadla, 2015) zobrazuje zdánlivě běžné lidi, do jejichž předem nasměrovaného života a příběhů pronikají surreálné i humorné prvky, které ukazují únikové cesty z každodenní šedi, starostí a krizí.

Poezie

Není známo, kdy si Andořané zvolili za svoji národní květinu bílý narcis, Narcissus poëticus. Jejich umělá poezie je rozhodně mnohem mladšího data, i když o několik málo let předešla prózu.
Zakladatelská osobnost současné andorrské poezie Josep Enric Dallerès, autor románu Uvnitř hranic, vydal v roce 1974 sbírku reflexivních skladeb o životě a smrti 33 poemes (33 básní).
Ve sbírce Amic (1988) definuje, co pro něj znamená přítel: Jsi mé druhé já, / příteli (…), / ať jsi muž, / ať jsi žena, / ať jsi dům. Promlouvá v ní o erotické touze, o lásce a o přátelství směřujícímu k toleranci a míru.
V lyrické sbírce De tu a tu (Upřímně, 1990) po způsobu středověkých básníků přiznává, že je chorý nemocí z rostoucí lásky, zatímco v souboru Illalba (1995) hledá uprostřed oceánu svůj ideální ostrov.
Robert Pastor (* 1945 ve Valencii) vydal vedle odborných, zejména historiografických prací dvě sbírky básní, Mai no tornaràs a Ítaca, Ulisses (Nikdy se nevrátíš do Itaky, Odyssee, 1994) a Entre l’aigua i la pedra (Mezi vodou a kamenem, 2000). První z nich prozrazuje životní pocity věčného tuláka, jímž je sám básník, druhá je lyrickou poctou andorrské krajině.
Povídkář a esejista Manel Gibert (* 1966 v Reusu) je autorem reflexivních skladeb Pluja (Déšť, 2000), lyrických básní věnovaných prchavým proměnám přírody Quadern d’Arans: una suite de tankes i haikus (Aranský deník: svita tank a haiku, 2003) a sbírky Blaus a la deriva (Modře unášené proudem, 2010), tvořené reflexivními verši o prchavosti času, kdy květ každého dne opadává, a o snaze zachránit prožitek přítomné chvíle.
Ester Fenollová (* 1969 v La Seu d’Urgell) je autorkou neotřelé subjektivní lyriky, sbírek Esmorzar perfecte (Dokonalá snídaně, 2006) a Anticipant octubre (V předstihu října, 2008). Hovoří v nich o lásce, bolesti, bezmoci i nepochopení. Velmi bezprostředně působící citovost jejích veršů je vyjádřena prostými, všedními slovy bez poetismů.
Teresa Colomová (* 1973 v La Seu d’Urgell) píše vedle poezie také povídky a eseje. Subjektivnost, citovost a myšlenková ukázněnost jejích veršů má s tzv. ženskou lyrikou společného pramálo. Básně jejích sbírek Com mesos de juny (Jako měsíce červny, 2001), La temperatura d’uns llavis (Teplota rtů, 2002), Elegies del final conegut (Elegie o známém konci, 2005), On tot és vidre (Kde všechno je sklo, 2009) a La meva mare es preguntava per la mort (Moje matka se ptala na smrt, 2012) obsahují evokativní obrazy sestavené z pocitů. Její verše dovolují různost čtení a překvapují svou životností a upřímností.

Poznámky:

1. Více viz: Valls, Miquela. Andorra cap a la literatura. Andorra la Vella: Editorial Maià, 1992. – Valls, Àlvar. „Aproximació al fet literari a Andorra“. Els Pirineus, Catalunya i Andorra. Actes del Tercer Col·loqui Internacional de l’AFC, Andorra 2004. Barcelona: Publicacions de l’Abadia de Montserrat, 2006. 15–138. – Valls, Àlvar. „Literatura a Andorra“. Diccionari enciclopèdic d’Andorra. Andorra la Vella: Fundació Crèdit Andorrà, 2006. 258–260. [Zpět]

2. Dílo Antoniho Fitera i Rosselle Manual Digest de las Valls neutras de Andorra (Příruční digesta neutrálních Andorrských údolí) z roku 1748 a jeho zkrácená verze Politar Andorrà Antoniho Puige, vzniklá v roce 1763, soubory údajů o zeměpisu, dějinách, veřejné správě, zvykovém právu, výsadách a přednostních právech Andorry ve vztahu k oběma sousedním zemím, Španělsku a Francii, byly určeny členům Zemské (později Generální) rady a uloženy v budově tohoto parlamentu v hlavním městě Andorry. Ke čtenářům se dostaly až v 80. letech minulého století (Politar vyšel roku 1983, Manual Digest v roce 1987 jako faksimile, komentované vydání v roce 2000). [Zpět]

3. Slovenská i česká verze byly pořízeny z překladu do španělštiny a vydalo je nakladatelství EPOS v Ružomberku. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!