Plav
archiv




Katalánce s námi leccos spojuje

Rozhovor s Janem Schejbalem

Počátky česko-katalánských literárních vztahů, společné jmenovatele české a katalánské kultury, původ katalánštiny či její současné postavení na poli literatury… to jsou jen některá z témat, která jsme otevřeli v rozhovoru s předním českým katalanistou Janem Schejbalem. Rozhovor nejenže naše číslo uvádí, ale také vysvětluje reálie, k nimž se odkazují překlady katalánsky psané beletrie.
 

Vít Pokorný: Při přípravě tohoto čísla Plavu jste měl zájem na tom, aby byl položen důraz na středověkou katalánsky psanou prózu a na současnou tvorbu takzvané generace sedmdesátých let. Proč právě toto zaměření na krajní body, mezi nimiž leží celá staletí?

Jan Schejbal: Jedno číslo Plavu nedovoluje nabídnout obsažnější antologii, jakou by si tato národní literatura zasloužila. Má jistě co nabídnout z každého období, nicméně pro bližší seznámení s ní musí prozatím posloužit tyto orientační body a ukázky, které dosud nebyly česky publikovány. Ponechme však stranou latinsky psanou literaturu a nejstarší, trubadúrské období katalánské poezie, protože básníci tehdy přebírali nejen vzory okcitánské poezie, ale i její jazyk. Tuto situaci změnil až valencijský básník Ausiàs March v první polovině 15. století. Zato v katalánské próze se už od samých začátků setkáváme s velice tvárným místním jazykem v beletristickém díle, filosofických, teologických a vědeckých spisech Mallorčana Ramona Llulle. Ten o několik let předběhl Danta Alighieriho v jazykovém prostředí italském či Mistra Eckharta v německém. Katalánská literatura zaujala důstojné místo v proudu středověkých evropských národních literatur, což platí i o současné tvorbě, reprezentované zejména spisovateli, kteří se narodili až po španělské občanské válce. Tito autoři prošli školním vzděláním ve španělštině, a museli si proto spisovnou podobu svého mateřského jazyka osvojit jako samouci nebo v soukromých kurzech. Coby generace se přihlásili o slovo v sedmdesátých letech minulého století a dnes už mnozí z nich patří k moderním klasikům.

VP: Použil jste výrazy katalánská poezie a próza, valencijský básník, Mallorčan. Neměli bychom hned zkraje vymezit prostor, na němž vzniká katalánská literatura, a vysvětlit, jaký je rozdíl mezi katalánštinou a španělštinou?

JS: Katalánsky mluví asi deset milionů lidí na území vlastního Katalánska, Baleárských ostrovů, Andorry, příhraničního pásu s Katalánskem v Aragonii, v takzvaném Severním Katalánsku, tedy francouzském departementu Pyrénées-Orientales, ve městě Alghero na italské Sardinii a samozřejmě ve velké části Valencijského společenství, jehož varianta katalánštiny se tradičně i úředně nazývá valencijština. Jediným úředním jazykem je katalánština pouze v Andoře, na ostatních územích je druhým úředním jazykem po španělštině, francouzštině či italštině. Více než iberorománské španělštině je katalánština fonetikou a lexikem bližší galorománské okcitánštině, proto je někdy označována za přechod mezi iberorománskými a galorománskými jazyky. Všechny románské jazyky mají svůj původ v lidové latině, jenomže ve svém vývoji prošly odlišným vývojem, takže Španěl dnes Katalánci nerozumí nebo rozumět nechce, zatímco Katalánec Španělovi rozumí, i kdyby nechtěl. To je ovšem dáno i politickou situací: každý občan Španělského království je povinen ovládat španělštinu, pro regionální jazyky však žádné takové pravidlo neplatí.

VP: Nedalo by se přesto říct, že se hranice mezi Katalánskem a zbytkem Španělska v jistých ohledech přeci jen stírají? Vždyť v posledních šedesáti letech zaplavily řadu měst v Katalánsku a Valencijsku statisíce přistěhovalců z chudších oblastí, hlavně z Murcie, Andalusie a Extremadury, což mělo určitě velké důsledky pro politický i kulturní život země.

JS: Ano, například v knihkupectvích vedle sebe svorně leží katalánsky i španělsky psané knihy, i když v nepoměru osmi tisíc katalánských titulů proti šedesáti tisícům španělských ročně. Někteří spisovatelé zachycují místní témata, ale píší výhradně španělsky, třebaže se narodili a vyrostli třeba v Barceloně. Za všechny si připomeňme Ildefonsa Falconese s románem La catedral del mar, Katedrála moře, a mohli bychom jmenovat další, například Eduarda Mendozu, který letos obdržel Cenu Franze Kafky, ze starších Carmen Laforetovou, Anu Maríi Matutovou, Juana Goytisola nebo Juana Marsého. Zcela odlišný případ představuje Javier Cercas, rodem Extremaduřan, který žil od čtyř let v Gironě a později tam působil jako vysokoškolský učitel katalánštiny. Přesto píše španělsky a je autorem románu Soldados de Salamina, Vojáci od Salaminy. Ještě kurióznějším případem byli sourozenci Moixovi, oba vynikající spisovatelé – zatímco Terenci psal převážně katalánsky, Ana María španělsky.
Současní Katalánci jsou bilingvní a záleží na každém autorovi, v jakém jazyce se rozhodne psát. Připomeňme si v tomto ohledu pražské německy píšící spisovatele. Vliv na toto rozhodnutí má jistě rodinné prostředí, škola, vazby k národnímu společenství a vztah k jazyku. Obecně platí, že člověk může slušně ovládat několik jazyků, nicméně nejlepším nástrojem umělecké literární tvorby zpravidla bývá ten, který je mu nejbližší. V případě katalánsky píšících spisovatelů to však znamená, že se dobrovolně vzdávají někdy doslova astronomických nákladů provázejících úspěšná španělsky psaná díla, pro něž je vedle Španělska významným odbytištěm téměř celá Latinská Amerika. Vezměme si například díla už zmíněného Ildefonsa Falconese: neznám poslední přesné údaje o nákladech jeho románů, které od letošního června zajímají hlavně finanční správu a soud v Barceloně, nicméně Katedrála moře vyšla jenom ve Španělsku v nákladu 1,5 milionu, další román La mano de Fátima, Ruka Fátimy, měl počáteční náklad 500 000 výtisků. A tak bychom mohli pokračovat. Knižní trh s katalánsky psanými tituly počítá s mnohem skromnějšími čísly, prakticky ho můžeme srovnávat s naším domácím.

VP: Přesto katalánský knižní trh nabídl v posledních desetiletích řadu titulů, které byly přeloženy do desítek jazyků. Řada současných autorů svá díla navíc nechává vydávat i ve španělské verzi a někteří se tak proslavili po celém hispánském světě.

JS: Jistě, svědčí to o kvalitách katalánsky psané literatury. Podíváme-li se na webové stránky Associació d’Escriptors en Llengua Catalana (Sdružení katalánsky píšících spisovatelů. (Pozn. red.)), zjistíme, že díla Quima Monzóa byla dosud přeložena do 22 jazyků, Jauma Cabrého do více než 20, Carme Rierové do 13, Marie Antònie Oliverové a Sergiho Pàmiese do 10, a mohli bychom pokračovat. U nás jsme bohužel po roce 1989 ve srovnání například s Němci, Maďary, Poláky, ale i Rumuny poněkud zaostali. Zánikem bývalého Odeonu se přerušil zdárný vývoj ze sedmdesátých a osmdesátých let a díla katalánských autorů zmizela ze zorného pole našich čtenářů. A přestože dnes nakladatelé mají mnohem lepší přehled, až na několik vzácných výjimek se bojí riskovat a vydávat překlady z menších literatur – raději sázejí na jistotu, na anglicky nebo seversky znějící jména.

VP: Je známo, že jste řadu let působil v Odeonu a vaše jméno je spojeno s nejedním překladem z katalánštiny. Jak v Odeonu zájem o tuto literaturu vznikl?

JS: Odeon byl zaměřen hlavně na překladovou krásnou literaturu všech dob a všech zeměpisných šířek. V závislosti na tom, kolik deviz mělo nakladatelství k dispozici, odebíralo několik zahraničních literárních časopisů, mezi nimi Les Lettres françaisesEurope, které referovaly i o literárním dění v Katalánsku, přinášely recenze knih přeložených do francouzštiny, medailonky jejich autorů a tak dále. Odeonská redakce byla proto poměrně dobře informovaná i o katalánské literatuře a rozhodovalo se už spíše jenom o tom, co konkrétně z ní předložit českým čtenářům. Bylo zapotřebí zaplnit dlouhou mezeru od Vrchlického překladu Verdaguerovy Atlantidy nebo od Bouškových převodů téhož autora či knižních vydání Guimerových divadelních her tlumočených Pikhartem. Nespornou zásluhu na novém zájmu o Katalánce mají tehdejší redaktoři Josef Čermák a Eduard Hodoušek. Ke spolupráci nejprve přizvali lingvistu Zdeňka Hampla, který v té době pracoval na přípravě Slovníku spisovatelů Španělska a Portugalska, jenž měl vyjít v roce 1968. Hampl k novému překladu do češtiny zvolil divadelní hru Àngela Guimery Terra baixa. Ta v roce 1906 slavila pod názvem V nížině úspěch na prknech Národního divadla a ještě po druhé světové válce byla součástí repertoáru některých amatérských divadel. Na katalánskou literaturu se chtěl zaměřit také Vladimír Hvížďala, jenže rok 1968 přinesl i vpád vojsk Varšavského paktu a on odešel do exilu a na další překlady už nedošlo. Časopis Světová literatura stihl ještě v roce 1969 ve druhém čísle otisknout jeho překlad tří povídek Mercè Rodoredové.

VP: V Hvížďalově záměru jste tedy pokračoval vy. Co vás k tomu přivedlo?

JS: Několik věcí najednou, mezi nimi i náhoda a štěstí. V době studií mě zaujalo katalánské malířství a byl jsem zvědav, zda má svoji protiváhu v literatuře. A protože kromě starých překladů žádné současné neexistovaly, nezbývalo nic jiného než se katalánštinu naučit. Základy jsem spolu s několika kolegy získal na filosofické fakultě od asistentky španělské fonetiky Diany Moix-Tvrdé, která byla původem Katalánka. Přemluvili jsme ji, aby nás uvedla do katalánštiny, ale pak už jsme pokračovali jako samouci. Zvlášť intenzivně jsem se katalánštině věnoval během roční vojenské služby, což byla přehlídka nekonečné nudy a věčného čekání na nějakého Godota v uniformě, a tak jsem si povídal s magnetofonem a jako z trestu si donekonečna časoval slovesa a učil se slovíčka. Po vojně jsem pozvolna navazoval kontakty s katalánskou literární scénou a zájem z mé strany vyvolal doslova řetězovou reakci: někteří katalánští spisovatelé, kritici a nakladatelé, kteří se chystali do Prahy, si předávali moji adresu, přiváželi a zasílali mi knihy. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo mi tehdy předplatil časopisy Serra d’Or a Avenç. Naopak jsem dodnes adresně vděčný známému mecenáši katalánské kultury Lluísi Carullovi, který mi věnoval sto svazků edice Els nostres clàssics nakladatelství Barcino, nebo Francesku Vallverdúovi, díky němuž mi nakladatelství Edicions 62 posílalo recenzní výtisky. Když jsem tedy v roce 1970 začal spolupracovat se Světovou literaturou a v roce 1974 přišel do Odeonu jako druhý redaktor hispánských literatur, nebyl jsem nepřipraven, ale musel jsem na sobě ještě hodně a hodně pracovat.

VP: Měl jste nějaký konkrétní plán?

JS: Měl. Chtěl jsem postupem času vytvořit základní knihovnu katalánských autorů, řekněme nějakých třicet titulů, přičemž při jejich vydávání jsem zamýšlel střídat starší a současné autory. Můžete to koneckonců vystopovat: po románu La plaça del Diamant, Diamantové náměstí, Mercè Rodoredové následovala malá antologie milostné poezie 14. a 15. století nazvaná Verše lásky a loučení, poté výbor básní tehdy nejznámějšího katalánského básníka Salvadora Espriua Zachráněná slova, próza noucentisty Eugeniho d’Orse La Ben Plantada, Ztepilá, román současného mallorského spisovatele Miquela Àngela Riery L’endemà de mai, Až nastane ticho, a opět ze starších prozaiků román modernistické spisovatelky píšící pod pseudonymem Víctor Català Solitud, Samota. Knihou, kterou jsem svoji překladatelskou spolupráci s Odeonem uzavřel, bylo Pět katalánských novel z roku 1988. Do svazku jsem zařadil prózy Salvadora Espriua, Mercè Rodoredové, Pera Calderse, Manuela de Pedrolo a Miquela Àngela Riery. Soubory pěti novel byly součástí ročníkové skladby Klubu čtenářů, který tehdy měl snad čtvrt milionu členů, ale i tak byl náklad třiatřiceti tisíc výtisků v případě dosud ještě málo známé literatury zřetelným úspěchem.

VP: Jak se vám v konkurenci velkých světových literatur podařilo tato díla prosadit do edičního plánu? Čím jste argumentoval?

JS: Odeon se takzvaným malým literaturám nevyhýbal. Jeho každoroční nabídka byla velice pestrá, vedle klasických děl uváděl přední díla současných autorů, ukázky toho nejlepšího z velkých i malých, u nás dosud málo známých nebo zcela neznámých literatur. Vždy záleželo na kvalitě. Tu jste musel obhájit, protože každý redaktor by byl nejraději viděl, aby měl v edičním plánu co nejvíce titulů ze své jazykové oblasti.

VP: Uvažoval jste už v 80. letech i o Ramonu Llullovi?

JS: Určitě, ale ještě jsem si na něj netroufal. A neměl jsem ani příliš jasno v tom, co z jeho díla vybrat. Nelibě jsem nesl, když i poměrně dobře informovaní lidé spojovali jeho jméno s alchymií, protože jemu připisované alchymistické spisy jsou pozdější podvrhy. Na rozdíl od nich je Kniha o Příteli a Miláčku autentickým Llullovým dílem, součástí románu Blanquerna. Její vydání z roku 2004 je tak spíše připomenutím překladatele a znalce Llullova díla, katolického kněze a benediktina Ludvíka Sigismunda Boušky, jehož překlad včetně studie o autorovi vyšel poprvé v olomouckém Novém obzoru v roce 1911.

VP: Kteří autoři z takzvané generace 70. let vás tehdy upoutali a neváhal byste je ani dnes zařadit do edičního plánu?

JS: Jistě by v něm nechyběli prozaici Jesús Moncada, Jaume Cabré, jehož vpravdě výjimečný román Přiznávám, že… právě vychází v nakladatelství dybbuk, dále Joan Rendé, Carme Rierová a Quim Monzó, z básníků Pere Gimferrer, Narcís Comadira a Francesc Parcerisas. A objemnější antologií bych splatil zbytek dluhu služebně staršímu Peru Caldersovi, který jim byl vzorem. Samozřejmě bych vybral i mladší autory, ať už z Katalánska, Valencijska, Baleár nebo Andorry, například pozoruhodné andorrské básnířky Ester Fenollovou a Teresu Colomovou.

VP: Teď trochu osobnější otázka: nepreferujete Katalánce na úkor ostatních Španělů? Čím jsou vám blízcí?

JS: Ne. Mám rád Španělsko jako takové, jeho umění a literaturu. Půvab jeho nejrůznějších koutů. Jeho vynikající, a přesto prostou kuchyni. A jeho lidi, pokud to nejsou vyslovení hlupáci nebo nesnášenliví fanatici. U Katalánců si vážím jejich rozvážnosti, pracovitosti, houževnatosti, neokázalosti, jejich upřímné citovosti, ironičnosti a smyslu pro humor. Líbí se mi, že zbytečně neslibují a umějí držet slovo. Na rozdíl od ostatních Španělů jsou zprvu uzavřenější, ale jakmile vás poctí svým přátelstvím, je to přátelství na celý život. Vždycky byli o několik kroků dál než ostatní Španělsko. Mají ostatně blíž do Francie než do Madridu. Leccos je spojuje i s námi už od dob, kdy jsme byli součástí Rakouska-Uherska, a to včetně přesvědčení, že o závažných otázkách se má jednat pokojně. A abych nezapomněl: jsou vášniví houbaři.

VP: Jak se díváte na jejich snahu o odtržení od Španělska a vytvoření Katalánské republiky?

JS: Víte, že katalánské dějiny se hemží snahami centra zbavit Katalánce jejich národní identity, k níž neodmyslitelně patří jejich jazyk, kultura a historie. Tyto snahy začínají na konci války o dědictví španělské vyhlášením dekretů Filipa V. o novém uspořádání, takzvaném Decrets de Nova Planta z roku 1716. Tehdy první Bourbon na španělském trůně zrušil všechny katalánské samosprávné orgány a zakázal používat v úředním styku katalánský jazyk. Později přibyl zákaz vyučování a církevních obřadů v katalánštině. Slibný vývoj podpořený dovršením národního obrození a budováním nové samosprávy, vědeckých a kulturních institucí na začátku 20. století byl v letech 1923 až 1930 přerušen diktaturou generála Prima de Rivery. Po krátkém vydechnutí začala v roce 1936 občanská válka a na jejím konci roku 1939 přinesli frankisté nejtvrdší zákazy a pronásledování všeho, co se vymykalo jejich pojetí una, grande y libre, to jest jednotného, velkého a svobodného Španělska. Katalánský jazyk a s ním spojené projevy národní kultury musely zmizet z veřejného prostoru a později jen pozvolna vstávaly z mrtvých. Trpělivě byly vyvzdorovány, i když třeba překlady z cizích literatur nesměly katalánsky vycházet až do šedesátých let.
Dnes už podobné pronásledování nehrozí, od roku 1979 je katalánština jako úřední jazyk vedle španělštiny v Katalánsku zakotvena v autonomním statutu. Dnešní napětí mezi Barcelonou a Madridem má ekonomické a politické, ale i obyčejné lidské příčiny. Katalánsko jako velmi rozvinutý autonomní celek doplácí na chudší regiony a musí odkládat mnohé potřebné projekty, neustále se setkává s poručníkováním ústřední vlády, ale i s nenávistí a hysterickými výpady proti své svébytnosti, za nimiž se nejednou skrývá neochota pochopit někoho, kdo se odlišuje a viditelně se nebije do prsou se slovy „všichni jsme Španělé“.
Není se co divit, že Katalánci jsou tím vším přesyceni. V zářijových volbách do parlamentu jich většina dala jasně najevo, že si přejí nezávislost. Jestliže nějaké manželství nefunguje, bývá dobrým zvykem se rozejít, a pokud jsou oba partneři rozumní, obejde se to bez zbytečných scén. V případě Španělska a Katalánska to nebude snadné a nebude to hned, ale jinou cestu nevidím. Až bude nezávislá Katalánská republika vydávat svoje poštovní známky, možná se vrátím ke svému koníčku z dětství.

VP: Právo na sebeurčení a možnost vypsat referendum by ústřední vláda Kataláncům samozřejmě upírat neměla. Nemáte však pocit, že snahy o vytvoření vlastního státu doprovází vzedmutá vlna nacionalismu, pro který bychom ve střední Evropě těžko hledali obdobu?

JS: Souhlasím s vámi, avšak nejdřív si musíme ujasnit výraz nacionalismus. Katalánské slovo nacionalisme odpovídá spíše staršímu významu slova nacionalismus v češtině a odkazuje k vlastenectví a národní hrdosti. Katalánci, ale i Galicijci nebo Baskové, se vyhýbají výrazu patriotismo, v katalánském případě patriotisme, protože z něho až příliš zaznívá frankistické oslavování vlasti, patria, státu, ve kterém byla každá národní odlišnost dlouho rdoušena. Vzedmutá vlna národní hrdosti a vlastenectví v Katalánsku je jen odpovědí na všechna utrpěná příkoří, výsměch, urážky a zatracování. Proto jejich hlasitě projevovaná vůle být svým pánem a lesy praporů s červenožlutými pruhy a modrým klínem s bílou hvězdou působí v naší flegmaticky zastydlé současnosti až nepochopitelně. Jako bychom nadobro zapomněli na tužby našich předků, když byli ještě rakousko-uherskými občany, nebo na rok 1968 a listopad 1989.






© 2005 občanské sdružení Splav!