Plav
archiv




Africká, či středoafrická literatura?

Rozhovor s Adrienne Yabouzaovou

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Spisovatelé pocházející z bývalých francouzských kolonií v Africe se nacházejí v nesnadné situaci: píší ve francouzštině, zároveň se ovšem potýkají s národní identitou a také s přináležitostí k subsaharské části afrického kontinentu, celku složeného z mnoha etnických skupin. V drtivé většině publikují ve Francii pro evropské čtenáře knihy o realitě současné Afriky. Zároveň píší i pro čtenáře africké, k nim se však jejich díla dostávají jen obtížně. To jsou paradoxy, o kterých v následujícím rozhovoru hovoří spisovatelka Adrienne Yabouzaová, která nám kromě dalšího také vysvětlí, proč je většina příspěvků v tomto čísle psaná evropskými jazyky.
 

Vojtěch Šarše: Paní Yabouzaová, označila byste se za frankofonní spisovatelku, spisovatelku píšící ve francouzštině, středoafrickou spisovatelku či pouze za africkou spisovatelku?

Adrienne Yabouzaová: Sebe sama vnímám především jako ženu spisovatelku. Ale ano, jsem frankofonní, protože si má rodná zem, Středoafrická republika, ponechala francouzský jazyk – jazyk kolonizátorů – jako svůj oficiální a úřední dorozumívací prostředek. A jsem také spisovatelkou africkou a především středoafrickou. Ano, označila bych se za středoafrickou spisovatelku, protože všechny africké země samozřejmě nemají stejnou literární historii: některé, například Benin, měly své spisovatele i během koloniálního období, jiné, třeba Burkina, je neměly ještě ani dlouho po dekolonizaci.

VŠ: Pokud se nepletu, vydáváte romány zejména ve Francii, ale jeden vyšel také v africkém nakladatelství v Bamaku. Jaká je ve srovnání s těmi francouzskými situace afrických nakladatelství?

AY: Ve Francii existují velmi stará nakladatelství se světovým renomé. Spisovatelé jsou zde již dlouhou dobu respektovanými kulturními postavami, které se však v minulosti bily za svá práva a za podmínky uvedené v nakladatelských smlouvách. Tyto podoby smluv jsou alespoň dnes částečně přejímány i africkými nakladatelstvími. S těmito smluvními podmínkami jsou často spojená i další, nakladateli respektovaná pravidla. Například to, že autoři publikující ve Francii dostávají určitou sumu peněz hned po podpisu smlouvy. To se v afrických nakladatelstvích, vydávajících autory, kteří obvykle ani neznají plný rozsah svých práv, nestává téměř nikdy. Ale na druhou stranu musím říct, že věci se přeci jenom začaly v posledních letech měnit k lepšímu. Například v bamackém nakladatelství Cauris, kde jsem publikovala svůj poslední román, mi byla vystavena zcela seriózní smlouva, a navíc mi byl předložen přehled autorských práv. Zde ve Francii ovšem autor získává podíl z každého prodaného výtisku svého díla a z každé výpůjčky v knihovně. Jsou to takové maličkosti, které však velmi potěší.

VŠ: Je pro afrického spisovatele k úspěchu v rodné zemi stále nezbytné, aby nejprve získal uznání evropských kritiků?

AY: Jen málokteří afričtí spisovatelé publikující pouze v Africe jsou v afrických zemích uznávaní a známí. Ačkoli jak jsem již řekla, situace se pomalu zlepšuje: podmínky afrických nakladatelství se mění, šíření knih publikovaných v Africe je čím dál efektivnější. V současnosti je podle mého názoru ideální publikovat nejprve ve Francii a až následně v afrických nakladatelstvích, jak to již někteří spisovatelé dělají.

VŠ: Řekla byste, že se francouzská nakladatelství africkým autorům vyhýbají? Má francouzská literatura strach, že když začne publikovat díla autorů ostatních frankofonních literatur, přijde o svou prestiž?

AY: Ne, právě naopak! Každé velké francouzské nakladatelství má ve svém katalogu africké autory. Některé mají dokonce speciální edice velmi dobré kvality pro africké autory, jako například Lettres africaines (Černé literatury) u Actes Sud či Continents noirs (Černé kontinenty) v nakladatelství Gallimard. Ahmadou Kourouma publikoval v nakladatelství Seuil, stejně tak i Sony Labou Tansi. Moderní afričtí autoři jako Léonora Mianová publikují v pařížském nakladatelství Grasset. Mohla bych jmenovat mnoho dalších příkladů.

VŠ: Píšete také ve svém rodném jazyce, či jen ve francouzštině?

AY: Píšu pouze francouzsky, ačkoli mluvím také jazykem sangö, který je jedním z národních jazyků Středoafrické republiky. Dorozumím se také ngalštinou a jazykem yakoma.

VŠ: Jste ve Středoafrické republice kritizována za to, že píšete pouze francouzsky? Jaký je vlastně ve vaší rodné zemi status tohoto koloniálního jazyka? Kdy jste se s ním vy sama seznámila?

AY: Francouzsky jsem se naučila ve škole… ale jen tak trochu, protože jsem do školy mohla chodit jen občas. V mé zemi mi především vyčítají, že se má francouzština liší od té vyučované ve školách, že se nevyjadřuji správnou francouzštinou. Můj jazyk je výrazně ovlivněn africkou ulicí, to znamená francouzštinou, kterou utvářejí všichni její mluvčí a která se neustále proměňuje. Neužívám pevně daný francouzský jazyk, mé vyjadřování se naopak stále vyvíjí. Vymýšlím si chyby, metafory, zkrátka a dobře se snažím popsat Afriku, aniž bych jí dodala přemíru bílé barvy, ačkoli je moje práce založena na evropském jazyce. S takovýmto názorem by většina tradicionalistů či konzervativců nesouhlasila. V mé rodné zemi je francouzština oficiálním jazykem a mluví se jí především v hlavním městě. V jeho okolí, na venkově a v rodině používá drtivá většina Středoafričanů svou mateřštinu, sangö.

VŠ: Myslíte si, že kvůli psaní ve francouzštině vaše texty ztrácejí, cituji Boubacara Borise Diopa, „vnitřní hudbu vašeho jazyka“? Řekla byste, že afrikanizujete francouzský jazyk?

AY: Určitě ano, jak jsem řekla výše, dávám mu africký charakter ve smyslu, jak tento kontinent sama vnímám. Francouzština z mých románů nevyjde a ani nemůže vyjít netknuta mými africkými kořeny. Pan Boubacar Boris Diop nám jen předává své hluboké zamyšlení nad vztahem jazyka národního a jazyka kolonizátorů. Ale například v senegalských intelektuálních kruzích byla tato diskuse aktuální již před mnoha lety. Pan Diop publikuje ve Francii knihy (které jsem ještě neviděla) ve svém rodném jazyce wolof. A to je dobře, velmi dobře. V mé zemi by knihy v jazyce songö byly čteny jen velmi málo anebo spíše vůbec. Náš národní jazyk nemá bohužel stejnou historii jako jazyk wolof, není například téměř vůbec vyučován ve školách. Hodiny probíhají ve francouzštině, ačkoli ji mnoho dětí vůbec neovládá.

VŠ: Naneštěstí jsem se nemohl seznámit se všemi vašimi knihami, ale pokud se nemýlím, často se zaobíráte podmínkami, ve kterých žijí africké ženy. Zajímalo by mě, jestli se jejich nepříznivá situace, tak jak ji popsala například Mariama Bâová, změnila?

AY: Nejdříve bych ráda podotkla, že kromě románů píši také knihy pro děti. Před několika měsíci jsem jednu takovou knihu publikovala ve Francii a mám téměř dopsanou další. Doufám, že vyjde v Bamaku v roce 2017. Nyní mohu odpovědět na vaši otázku. Ano, mé knihy často vyprávějí příběhy žen, ale nerada bych, aby má tvorba byla redukována jen na toto téma. Ženské postavy mi slouží k tomu, abych mohla mluvit o všem. Mariama Bâová byla skvělou a talentovanou spisovatelkou v době, kdy jen velmi málo žen vyjadřovalo v literatuře, v psané formě, svůj názor. Její dílo Tak dlouhý dopis vypráví čtenáři osud jedné ženy a zároveň popisuje důležitý historický moment její země. Život této ženy se neodehrává jen tak někde a jen tak někdy… A jsou to právě osudy obyčejných a nedostatečně vzdělaných žen, které mě nejvíce zajímají. Jsou to ženy, které znám nejlépe…

VŠ: Myslíte si, že se zkušenosti s válkou, kvůli níž jste opustila rodnou zemi, vepsaly do vašich děl?

AY: Středoafrickou republiku jsem opustila na začátku války, poté co jsem spolu se svými dcerami zažila těžké chvíle. Válka bude součástí příběhu knihy, kterou právě píšu, a je součástí jednoho právě dopsaného rukopisu, La patience du baobab (Trpělivost baobabu). Ale jinak vlastně vždy mluvím o jedné jediné věci, a to že každá chvíle života, o kterém vyprávím, je důležitá, a já podávám čtenáři pomocnou ruku, aby pochopil, co je ukryto za slovy, aby se dozvěděl více o mé zemi, o mé čtvrti, ale také o různých způsobech zneužívání moci, o věcech, které se odehrávají okolo něj.

VŠ: Nyní bych si vám dovolil položit několik obecnějších otázek: myslíte si, že jsou africké literatury stále ovlivněny koloniální historií či dekolonizací, po které začaly v některých zemích vznikat diktatury? Měl by být tudíž africký autor angažovaný a svým dílem vyjadřovat vzdor? Nebo to je jen další klišé spojené s těmito literaturami?

AY: Africké literatury opravdu prošly několika etapami. Probojovaly se kolonialismem, snily o nezávislosti, konstatovaly, že neokoloniální diktatury nebyly o nic lepší než koloniální systém atd. Neúprosně si dělaly legraci z nových absolutistických vládců. Dnes existuje hned několik desítek národních afrických literatur. Zůstávají spojené s koloniální historií, to se nedá popřít, ale zároveň se od ní distancují. Africká literární témata jsou různá: dětství, láska, vzestup měšťanské vrstvy, všudypřítomná chudoba a další. Myslím si však, že autor je důležitý tím, jak píše, jakým stylem. Znovu se vracím ke stylu. Dodnes máme stejný korpus afrických spisovatelů klasiků, proč ne. Máme přece právo si sestavit takovýto kánon.

VŠ: Četla jste někdy román afrického autora, jehož hlavní postavou by nebyl Afričan?

AY: Dobrá otázka! Ne, žádný takový román mi nepřichází na mysl. Ale to je jen dobře. Tím chci říct, že po mnoho let byla Afrika popisována slovy, která vyšla z úst lidí jiného než afrického původu. Navíc byla dlouho opanována zvráceným koloniálním systémem.

VŠ: Jste zastánkyní konceptu literatura-svět ve francouzštině [1]?

AY: Tento koncept, jehož stálým zastáncem je jeden konžský spisovatel [2], je jen takovým povlakem, krycí vrstvou většího problému, aspoň si to myslím. Píšu, jsem celým světem, když píšu. Můj malý osobní příběh se stává celosvětovým, protože jej zapisuju za pomoci slov, jazyka, který obývá svět, a je vlastně jedno, který jazyk to je.

VŠ: Souhlasíte s několika africkými intelektuály, kteří jsou přesvědčeni, že frankofonie jako systém africké spisovatele utiskuje? Je psaní ve francouzštině pro autory jiné než francouzské národnosti opravdu nevýhodou?

AY: Dějiny frankofonie začínají v období kolonialismu. Koloniální minulost je nutno vzít v potaz, s tím a nic nenaděláme. A teď je na nás, na dědicích tohoto systému, abychom francouzský jazyk, který je jedním z velkých jazyků mezinárodní komunikace, znovuobjevili. Na druhou stranu existuje přeci mnoho spisovatelů, kteří psali v jazyce, který není jejich mateřský: nedávno jsem četla dva takové autory, Nabokova a Kunderu.

VŠ: Jaká je situace středoafrické literatury v dnešní době?

AY: Ve Středoafrické republice je na tom literatura stejně špatně jako celá země. Na rozdíl od sousedních zemí, Kamerunu, Konga a dalších, je velmi málo viditelná. Spisovateli byli a jsou téměř výhradně učitelé, kteří píší strojeným učitelským stylem a je jich málo. Jeden mladý a velmi talentovaný spisovatel, Benoît Kongbo, nedávno zemřel – v chudobě a těžce zanedbaný. Zanechal po sobě několik velmi zajímavých románů. Stále doufáme, že přijdou mladí spisovatelé a spisovatelky, ale v zemi není žádné nakladatelství ani opravdové knihkupectví. Situace je velmi složitá. Studenti čtou úryvky okopírované z knih. Jediná velká knihovna náleží Francouzské alianci. Pokud se nemýlím, tak dodnes nemáme národní knihovnu. Má země je ovšem přítomna v několika významných frankofonních dílech: René Maran získal v roce 1921 prestižní Goncourtovu cenu za svůj román Batuala, který se odehrává na území dnešní Středoafrické republiky, Ubangi-Šari; v mé zemi se z větší části odehrává také Gidův cestopis Cesta do Konga a psali o ní také Romain Gary, který ve Středoafrické republice pracoval, a frankofonní autor řeckého původu Vassily Alexakis (který se dokonce naučil jazyk songö).

Poznámky:

1. Littérature-monde en français je koncept z roku 2007, který vyvrací tvrzení, že frankofonním autorem je ten autor, který píše ve francouzském jazyce, ale není francouzské národnosti. Autoři tohoto konceptu hlásají, že každý text napsaný ve francouzštině je frankofonní. [Zpět]
2. Alain Mabanckou (pozn. red.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!