Plav
archiv


Na závěr se od tématu čísla trochu odkloníme, můžeme dokonce říci, že ho o 180 stupňů převrátíme. Vedle soutěže Jiřího Levého, zabývající se tím nejlepším, co poskytuje současná začínající překladatelská obec, totiž paralelně existuje také „soutěž“ reflektující to nejhorší, co se rok co rok objevuje mezi překladovou literaturou na knižních pultech. Přinášíme Vám povídání o „anticeně“ Skřipec roku z pera Richarda Podaného.

Deset let na skřipci

Richard Podaný

„Myšlenka anticeny jest tak jednoduchá jako Kolumbovo vejce“, pravil by asi Švejkův spoluvězeň na policejním ředitelství. Nicméně protože jsem nějakou dobu zastupoval Obec překladatelů v evropském sdružení CEATL, můžu prohlásit, že (aspoň pokud vím) nikdo jiný v Evropě tu prostou myšlenku nepojal a anticeny za překlad neuděluje. Takže: proč a jak to vlastně celé vzniklo?
PROČ, to je vcelku jasné každému, kdo zažil v knižní branži počátek let devadesátých. Místo stovek vydaných titulů tisíce, stovky a stovky nových nakladatelů včetně těch, co to moc neuměli, a ve zpěněné brázdě za jejich zádí též stovky „překladatelů“, jejichž odbornost se, alespoň podle výsledků, zakládala na vlastním vědomí schopnosti porozumět textu z obalu od žvýkačky. Ani v nejmenším nechci idealizovat předchozí stav, ale je jasné, že i zlý úmysl může vést k dobrému vedlejšímu účinku (vizte například stalinskou dodávku válečných letadel přes ČSSR, která zachránila rodící se Izrael před jistou zkázou). A zlý úmysl, aby nevycházelo moc knih a nebylo žádných soukromých nakladatelství, vedl před revolucí k tomu dobrému vedlejšímu účinku, že drtivá většina tištěných publikací byla odvedena dobrými překladateli a ještě s mučivou pečlivostí vybroušena dobrými redaktory (takzvaný odeonský efekt).
Nově se rodící systém přirozeně kulhal, koktal a plodil zmetky; lidé od fochu to pozorovali s děsem v očích a s ještě větším děsem zjišťovali, že jejich možnosti zakročit proti tomu jsou mizivé. Nakonec se ukázalo, že nabízející se centrálně-dirigistické zbraně (zákon, razítko, pokuta) nebude lze, a hlavě ani záhodno, použít a že bude lepší nechat svět knižního vydávání, aby se „pročistil“ jako mladý les: přirozeným růstem. Zbývala tudíž jediná zbraň, totiž negativní publicita a její věrná průvodkyně, obava ze zesměšnění.
JAK, to už bylo složitější. Vlastně vše započalo v komunitě příznivců fantastických literárních žánrů. I ti otřeseně sledovali některé excesy, například první vydání Asimovovy Nadace, jež, jak jsme se později dozvěděli, vzniklo prý tak, že „překladatelka“ je z jedné vody načisto namluvila do diktafonu, pak se přepsalo a se všemi myriádami obludných chyb (od prostých překlepů přes stylovou klopotnost až po věcné chyby) bylo vrženo na knihkupecké pulty.
Hned počátkem 90. let proto vznikla anticena Koniáš, předchůdce a předobraz Skřipce, cena určená jen pro sci-fi, fantasy a horor. Ta vydržela po celé zmíněné desetiletí a odumřela přirozeně až poté, co začalo být jisté, že v nepočetném společenstvu kolem fantastiky je vše dávno jasné, všichni vědí, kdo je kdo, a je zbytečné těm nakladatelům, kterým je evidentně všechno naprosto jedno, udělovat znovu a znovu anticenu, kterou už dostali, někteří i půltucetkrát.
Protože komunita fanoušků sci-fi je poněkud oddělená od ostatního literárního světa, není bohužel příliš známo, jaké obrovské kvantum práce se tu právě díky anticeně Koniáš vykonalo. Za dobu jejího trvání vznikly desítky podrobných a fundovaných posudků na špatné překlady; pochybuji, že by se tomuto odvedenému dílu v kontextu české translatologie cokoli vyrovnalo. Těm, kdo se o zmíněný obor seriózně zajímají, tudíž tento zdroj mohu co nejvřeleji doporučit coby dosud netušené zřídlo podnětného materiálu. Většinu posudků lze snadno nalézt v elektronickém archivu internetové verze sci-fi věstníku Interkom (adresy http://ikarie.cz/interkom anebo http://interkom.scifi.cz).
V letech 1993 a 1994 dospěla vynikající překladatelka z angličtiny Eva Kondrysová spolu s některými dalšími členy tehdejšího výboru OP k názoru, že podobnou anticenu by bylo vhodné udělovat i pro překladovou literaturu obecně, tedy bez žánrového vymezení. Zástupci Obce svůj plán projednali s Viktorem Janišem a se mnou, kteří jsme se tehdy společně s Janem Vaňkem jr. už nějakou dobu věnovali anticeně Koniáš. I bylo rozhodnuto, že cenu podobného záměru a podobných vnitřních mechanismů zřídí a bude udělovat také Obec překladatelů.
Podařilo se pro ceremoniál předávání anticeny získat (a dodnes udržet) příjemné a výhodné místo a termín: sobotní odpoledne v hlavním programu veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti. První ceny byly uděleny v květnu roku 1995, tedy za „klenoty“ knižní produkce roku 1994. Za roky se v komisi, jmenované výborem OP, vystřídala řada překladatelů (Libor Dvořák, Viktor Janiš, Richard Podaný, Zuzana Šťastná, Vratislav Slezák…) a coby externisté svými fundovanými posudky a analýzami přispěli mnozí další (M. Macháček, J. Emmerová, J. Čermák, B, Hodek a mnozí další). Nominované překlady (buď na základě návrhů z řad členů OP, recenzí v tisku či vlastního pátrání členů komise) jsou vždy pečlivě porovnávány s originálem; jen velmi vzácně to není možné, například v případu Osersových Loňských sněhů, jež byly přeloženy z rukopisu, ve zdrojovém jazyce nikdy tiskem nevydaného. Snahou posuzovatelů je maximální objektivita, a tak se často snaží uvádět též to, z jakého množství textu byly nalezené prohřešky čerpány, aby si nikdo nemohl myslet, že například zlovolně trháme na kusy mnohasetstránkové dílo, z něhož jsme hnidopišsky vybrali řídce rozložené chyby.
Nebudu detailně sledovat jednotlivé ročníky, kdo chce, může nahlédnout do přiloženého seznamu laureátů. Spíše bych se rád pokusil shrnout vývoj naší překladatelské a nakladatelské scény a hlavní rysy, sklony a tendence, jak se vyjevily právě optikou anticen.
Především už prvních několik ročníků ukázalo, že výchozí předpoklad o přirozeném třídění a čištění nakladatelské scény bude správný. Stále více bylo jasné, že čeští nakladatelé začínají chápat, na co mají a co je nad jejich síly. Zpočátku se objevovaly případy, kdy nakladatel, jenž evidentně stačí jen na nějaké prostinké čtivo, zkazil významné literární dílo. Hned v prvním ročníku to platilo pro Doctorowovův román Billy Bathgate, patrně jeden z nejúděsnějších literárních překladů do češtiny v historii, dílo znetvořené překladem tak, že textu v podstatě není rozumět. A ve druhém pak pro román Nůž od Vuka Draškoviče. Podobné hrůzy, kde defektnost překladu je mnohonásobně umocněna kvalitou předlohy, se však s postupem doby přeci jen objevovaly stále méně.
K dalšímu významnému vývoji došlo někdy na konci desetiletí. Prvními vlašťovkami nepříjemného nového trendu byla vydání Malého prince a především pak překlad Maloryho Artušovy smrti, jenž se více než podezřele shodoval s překladem starším. Autor překladu Ivory Rodriguez jako první laureát v dějinách anticeny statečně přišel na jeviště a hájil se. Jen váhavě přiznal rámcovou inspiraci starším překladem, jinak zcela trval na původnosti svého díla. Komise naproti tomu poukazovala na skutečnost, že dlouholetá zkušenost a praxe jednoznačně vylučují takovou míru shody dvou překladových textů. Po tomto ročníku se protagonisté domnívali, že šlo spíše o výjimečný, kontroverzní případ, po němž se komise spokojeně vrátí k přímočařejším, profesním problémům překladu. Nemohli jsme se snad mýlit více.
Opak byl pravdou: jak se snižoval podíl čistě překladatelských hrůz, zároveň jako by rostl podíl problémů spíše etických a podnikatelských: objevovaly se plagiáty, kradené překlady, zamlčování překladatelů, porušování autorského práva. V některých pozdějších ročnících si komise mohla připadat spíše jako expertní skupina Ministerstva vnitra pro boj proti porušování autorského zákona, než jako zájmová skupina, která chce jen usilovat o profesní čistotu svého oboru. Vše vyvrcholilo (prozatím) kauzami ve dvou posledních ročnících, které měly již reálné právní důsledky.
Skřipeček za rok 2003 obdrželo nakladatelství Bastei Moba za věru svérázný výklad autorského práva. Tento podnik s ledovým klidem vydal řadu děl klasické literatury, a to ve starších, již existujících překladech. V tiráži knih však jako překladatelka byla uvedena jakási Marie Ruthová, nová to hvězda, která podle všeho zvládla v jediném roce Maupassanta, Dostojevského, Turgeněva či Defoea. Skuteční překladatelé či jejich dědici podali trestní oznámení a nakonec došlo k nápravě včetně vyplacení honoráře.
Rok poté jsme se zabývali kauzou Ottova nakladatelství (nebyl to první vroubek tohoto podniku v dějinách Skřipce), jež vydalo Exupéryho Malého prince, aniž se obtěžovalo zakoupit práva na ilustrace, text či překlad. Aby se těmto obtížným povinnostem vyhnulo, falešně datovalo vydání knihy o sedm let zpět, do doby mezi posunutím chránění autorských práv z padesáti let na sedmdesát, kdy byl Exupéry nakrátko volným autorem. A klasický překlad docentky Stavinohové, jenž má smluvně zavázán Albatros, obešlo „novým“ překladem z pera Martina Sasáka, v němž však zevrubná analýza odhalila mírně přeredigovaný plagiát překladu Stavinohové.
Po desítce ročníků některé věci lze říct najisto a jiné naopak vůbec ne. K těm druhým bohužel patří otázka, zda i anticeny přispěly k vytříbení překladové a nakladatelské kultury v naší zemi v jejím přelomovém období. To se samozřejmě nikdy nedozvíme a můžeme jen doufat, že tomu tak opravdu bylo. O to jistěji víme, že Skřipec znamenal aktivní zapojení OP a celé komunity literárních překladatelů do relevantní části věcí veřejných a její snahu přispět ke zlepšení poměrů, navíc snahu vedenou vždy prostředky korektními a čistými. A také se Skřipec může pochlubit i konkrétními úspěchy. Máme dokonce jednoho statečného nakladatele, který uznal chybu, knihu stáhl a vracel za ni peníze. A máme již některé případy, kdy ten či onen tlak (ať už odborné veřejnosti nebo majitele práv) vedl či povede k novému vydání knihy v jiném, lepším překladu. Pravděpodobně též Skřipec svými posudky a rozbory obohatil naši translatologii a přispěl k poučení a výchově mladších překladatelů.
„Myšlenka anticeny jest tak jednoduchá jako Kolumbovo vejce.“ Nevím nevím, zda tohle vejce kdy budeme moci zahodit jako nepotřebný pukavec, protože na tištěných stránkách bude vše v zásadě v pořádku. Spíš bych si přisadil, že ne. Ale i kdybychom dosáhli jen toho, že se za pár let komisaři a komisařky Skřipce budou poněkud ošívat, že jsou stejnou cenu nuceni udělovat za poklesky méně vážné, než tomu bývalo v letech průkopnických, protože se situace přeci jen zlepšila, bude to víc než dost.
Seznam dosavadních „laureátů“ naleznete na webových stránkách http://www.obecprekladatelu.cz/skripec.htm.






© 2005 občanské sdružení Splav!