Rubrika: Esej Stránka 1 z 5

Sedmá funkce jazyka – překlad coby generální přestavba textu

Michala Marková

O tom, že překládání uměleckého díla je tvůrčí činnost, není třeba čtenáře Plavu zdlouhavě přesvědčovat. Jak ale vypadá překladatelova práce ve chvíli, kdy mu výchozí text odepře obvyklá vodítka a kdy ve snaze napodobit estetický účinek předlohy zůstane odkázán téměř jen sám na sebe? O tom píše v tomto textu Michala Marková, která se tak ohlíží za svým překladem Sedmé funkce jazyka Laurenta Bineta, vydaném v roce 2017 nakladatelstvím Argo. A ještě upozornění: některé z následujících pasáží mohou poodhalit rozuzlení románu. Proto pokud se jej teprve chystáte přečíst, zvažte, jestli tak neučinit ještě před četbou tohoto textu.

Konzervatismus a „konzervování“

Olga Pavlova

Kombinace literární fikce s autorskými politickými a společenskými postoji má velmi dlouhou tradici. Někdy autor prohlašuje, že jeho dílo s politikou nemá nic společného, přitom čtenářská obec i recenzenti se shodují, že společenská kritika či politické odkazy z díla když ne trčí, pak přinejmenším pomrkávají. V tomto textu najdete nejen explicitní příklady politického psaní konzervativního rázu, ale i velmi stručné dějiny zmíněného světonázoru.
 

Poslední dvě století nejvlivnějšími politickými ideologiemi zůstávají liberalismus, konzervatismus a socialismus. Konzervatismus obvykle vnímáme a máme snahu vykládat v souvislosti s politickou aktivitou, méně často v souvislosti s filosofickým myšlením.

Sním, či bdím?

Zuzana Li

Koncepci tohoto čísla sestavila sinoložka a překladatelka Zuzana Li. V úvodním eseji se zabývá charakteristikou mladé generace tvůrců a zasazuje ji do potřebného kontextu (nejen) moderní Číny. Čtenářům se tak naskýtá možnost objevit fikční světy podivuhodné imaginace, jež vyrůstají ze základů tisícileté tradice čínské literatury.
 

Eileen Chang ve svých čtyřiadvaceti letech napsala: Sláva musí přijít co nejdříve, dostaví-li se se zpožděním, člověk si ji tak neužije… i proto si musím neustále připomínat: rychle, je nejvyšší čas, nejvyšší čas! Jedinec snad ještě počká, ale doba je uspěchaná, už teď se staré hroutí a přijde ještě větší zkáza.

Kresy – hranice nepochopitelná jak smrt

Hanele Palková

Následující text nastiňuje specifika kresové literatury a literatury Kresů. Jaké je postavení Kresů v rámci polské literatury? Jaké charakteristické motivy se objevují v dílech spjatých s Kresy? S jakými žánry pracují kresoví autoři? Efemérní kategorie „kresovosti“ ukazuje své pestré i temné stránky.
 

Kresy čili hranice, magická oblast východních území náležejících do roku 1945 Polsku, dnes součást Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Jejich hlavními kulturními centry byly Wilno (Vilnius) a Lwów (Lvov). Předmět nekončící polské nostalgie i demytizace sebe samých. Někteří autoři se domnívají, že Kresy zanikly podpisem jaltské smlouvy v roce 1945.

„Ženské“ psaní žije!

Eva Marková

Uvykli jsme užívání pojmu ženské psaní ve významu literatury psané ženami. Ale co když opravdu existuje soubor poetologických rysů, které lze chápat jako „ženské“? Pokud takový způsob psaní existuje, pak ho snad bude možné odhalit v textech o tématech bytostně ženských: mateřství, porodech, potratech, adopcích… Ukázky textů odpovídající autorčinu pojetí kategorie „ženského psaní“ naleznou čtenáři na dalších stranách tohoto čísla Plavu. 

V posledních letech i v našem literárním prostředí zdomácněl pojem ženské psaní. To však neznamená, že panuje shoda na tom, co takové označení znamená. Ostatně různých konceptualizací už samotného pojmu žena se v evropských společenskovědních disciplínách dopustili mnozí,

Meze a snění o neomezenosti v současné litevské literatuře

Audinga Peluritytė

Přeložil David Šimeček

Příznačně nazvaný literárně-historický esej z pera Audingy Peluritytė, docentky Vilniuské univerzity, nastiňuje českému čtenáři důležité mezníky ve složitém vývoji litevské literatury, přičemž je zde věnována obzvláštní pozornost autorům a autorkám zastoupeným v aktuálním čísle Plavu. 

Jednou z nejobtížnějších otázek historie současné litevské literatury je otázka týkající se hranic epoch, kulturních období a stylových proudů. Od polsko-litevského povstání (1863–1864) na území bývalé Republiky obou národů proti Ruské říši až do začátku 20. století, kdy byl roku 1904 zrušen zákaz tisku litevských publikací latinkou, žila litevská literatura skrytým životem.

Moc slov

Vypravěčství a příběhy v ústní a literární tradici kanadských prvních národů

Klára Kolinská

Pochmurná zpráva o konci světa? To rozhodně ne. Úvodní esej k tématu literatury původních amerických národů ukazuje, že mnohem spíš se v tradičních příbězích lze dočkat humoru, mravních ponaučení i ozvěn dávné historie. Ústně předávaná literatura má i dnes vedle té psané zásadní a nezastupitelný význam. 

Potřeba vyprávět příběhy a naslouchat jim je druhu Homo sapiens bytostně vlastní – příběhy jsou téměř stejně nezbytné jako potrava, v pořadí důležitosti stojí před potřebou lásky a přístřeší. Bez lásky a bez domova přežívají na světě milióny lidí, ale v mlčení téměř nikdo;

Šeherezádino dědictví

Rozmach literární tvorby íránských autorek

Zuzana Kříhová

Mohou íránské autorky tvořit svobodně, či nikoliv? A bylo tomu tak vždy? Nečekáte-li schematické, jednoznačné odpovědi, můžete díky naší přední odbornici na toto téma nahlédnout do pestrého fenoménu feministického i konzervativního psaní žen žijících jak v Íránu, tak v exilu. 

Před psaním této reflexe jsem si udělala drobný průzkum mezi svými známými – neíránisty –, kolik kdo zná autorek íránského původu. Jak jsem předpokládala, následovalo úporné pátrání v paměti, sem tam někdo zavtipkoval, že snad Šeherezáda byla perského původu. Skepse ale nebyla zcela na místě, protože jakmile jsem naťukla název Persepolis,

Tři století česko-argentinských vztahů

Josef Opatrný

Ačkoli Argentina nepatří mezi oblíbené destinace českých turistů, z tuzemských médií se o dění v této zemi dozvídáme jen okrajově a její současnost i minulost jsou pro nás španělskou vesnicí, historie česko-argentinských vztahů je překvapivě dlouhá a zejména v oblasti průmyslu a obchodu také velmi stabilní. A jak dokládá následující esej, v Argentině můžeme narazit i na relativně početnou českou menšinu. 

Latinská Amerika jako celek patří k regionům, o něž česká společnost i politické a hospodářské elity tradičně jevily pouze omezený zájem. Přesto zde však leží země, které se tomuto obecnému přístupu vymykaly a stále vymykají. Toto konstatování platí především pro Mexiko,

Detektivní román ve frankofonní subsaharské Africe

Myriam Louviotová

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Historie africké frankofonní detektivky, její nejdůležitější charakteristiky a nejznámější a nejvlivnější představitelé, to všechno a ještě mnohem víc vám nabídne esej Myriam Louviotové, specialistky na tento žánr. Velmi obsáhlou bibliografii se všemi užitečnými odkazy naleznete na našich internetových stránkách. [1] 

Detektivní román se zrodil v Evropě v průběhu 19. století jako nástupce fejetonových románů publikovaných na pokračování v novinách. Za jednoho z pionýrů tohoto žánru většinou považujeme Edgara Allana Poea. Ve své povídce Vraždy v ulici Morgue (1841) autor představuje neměnné charakteristiky detektivního románu: odhalení kriminálního činu,