10/2020 – Globální literatura

Poslední číslo ročníku 2020, které dnes vychází, se zabývá autory, kteří se vymykají národnímu pojetí literatury a hledají svou identitu v globálním světě.

Tropická žhavost i abstraktní zamilovanost

Anežka Charvátová

Letošní Státní cenu za překladatelské dílo obdržela 28. října 2020, téměř přesně rok po svých pětasedmdesátinách, Blanka Stárková. Kvůli pandemii bohužel přišla o slavnostní vyhlášení živě přenášené v televizi i o možnost sdílet radost z ocenění s nejbližšími příbuznými, přáteli, kolegy. Museli jsme Blance blahopřát pouze telefonicky a připít jen virtuálně, o to více se však těšíme, až se budeme moci znovu vídat osobně a debatovat nad texty, které Blanka už tak dlouho překládá či rediguje; zatím můžeme v této podivné době aspoň poslouchat literární a kulturní pořady, které připravuje pro stanici Vltava.

Právě práce pro rozhlas,

Překročit hranice zemí a jazyků: o současné globální literatuře

Rozhovor s Justinem Quinnem vedl a z angličtiny přeložil Václav Kyllar

Pedagog, kritik a spisovatel Justin Quinn je jeden z mála akademiků u nás, kteří se zabývají globální literaturou, a na Karlově univerzitě už několikátým rokem vede seminář zaměřený na globální anglofonní literaturu, jenž byl jednou z hlavních inspirací pro vznik tohoto čísla. V rozhovoru s ním přišla řeč jak na obecné charakteristiky globální literatury, tak na její vztah k české literární kritice a výuce cizích jazyků.
 

Václav Kyllar: Čím se globální literatura liší od postkoloniální, migrační nebo menšinové literatury?

Jazyková dokonalost všechny problémy neřeší

Rozhovor s Dobromirem Grigorovem vedla Olga Pavlova

S literárním vědcem, bohemistou a překladatelem Dobromirem Grigorovem jsme mluvili o kulturní přenositelnosti některých děl české literatury, o úspěchu knihy Hana Aleny Mornštajnové v Bulharsku a došlo samozřejmě též na zmínku o Milanu Kunderovi.
 

Olga Pavlova: Pohybujete se především na akademické půdě. Jak vaše profese ovlivňuje výběr překládaných autorů?

Dobromir Grigorov: Prózy, které překládám, vybírám jako literární historik, nenabízel bych nakladatelstvím texty, do kterých jsem se pustil jen tak pro vlastní potěšení. Dosud mi vyšly jak překlady pro náročné čtenáře,

Konferenciérkou vlastního života

Olga Pavlova

Petruševská, Ljudmila. Nezralé bobule angreštu.
Z ruského originálu
Nikomu ně nužna. Svobodna (2017) přeložila Erika Čapková.
1. vydání. Praha: Pistorius & Olšanská, 2020. 160 stran.
 

Nakladatelství Pistorius & Olšanská letos vydalo soubor autobiografických próz básnířky, prozaičky a autorky divadelních her Ljudmily Petruševské, autorky, která je v Rusku známá, v Česku to ale zatím tolik neplatí. Povídky a básně psala Petruševská, které je dnes osmdesát dva let, skoro celý život, do roku 1980 však většinu svých děl nechávala v šuplíku.

Do veřejné debaty Petruševská několikrát vstupovala také jako aktivistka.

Umřít – to se věcem nedělá

Michael Alexa

Wicha, Marcin. Věci, kterých jsem se nezbavil.
Z polského originálu
Rzeczy, których nie wyrzuciłem (2017) přeložila Barbora Kolouchová.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 208 stran.
 

Jedna z nejznámějších básní moderní polské literatury, Kočka v prázdném bytě od Wisławy Szymborské, by mohla dobře posloužit jako motto nové knihy grafika a spisovatele – rovněž Poláka – Marcina Wichy. Báseň s knihou spojuje zvláštní důraz na prožitek velmi neotřelých pozůstalých. Umřít – to se zkrátka kočce (ve slavné básni) ani věcem (v recenzované knize) nedělá.

Letošní překladová novinka Věci,

9/2020 – Mezi oceány: hlasy žen lusofonní Afriky

Ze severu na jih, do Afriky a konkrétně tam, kde se v Africe mluví portugalsky – Mosambik, Angola, Kapverdy, Guinea-Bissau a Svatý Tomáš a Princův ostrov. V novém čísle Plavu se zaměříme na tamní spisovatelky a básnířky.

Sto následníků Susanny Roth

Jan Zikmund

Že obraz české literatury v zahraničí utvářejí zejména překladatelé, není tajemství. Nejde přitom jen o samotný překlad. Zapálení překladatelé často dobrovolně zastávají více rolí. Jsou neoficiálními literárními agenty, kteří české knížky doporučují zahraničním nakladatelům. Jejich práce navíc pokračuje i po vydání překladu, kdy shání recenzenty, moderují, ne-li přímo organizují literární čtení s autorem a i jinak se podílejí na propagaci knížky.

Všestrannou překladatelkou byla také Susanna Rothová (1950–1997), která do němčiny přeložila třicet českých knih. Švýcarská bohemistka proslula svým nadšením a pevnou vůlí – překládala i v pokročilém stadiu rakoviny. Jak vzpomíná její synovec Daniel Roth,

Prostor pro odlišnost – ženy a literatura v lusofonní Africe

Rozhovor s Anou Mafaldou Leiteovou vedla Marta Banasiak

Z portugalštiny přeložila Barbora Kraftová

S luso-mosambickou básnířkou a profesorkou Lisabonské univerzity Anou Mafaldou Leiteovou jsme se bavili nejen o minulosti, současnosti a budoucnosti spisovatelek lusofonní Afriky, ale hlavně o tom, jak dokážou literaturu prolínat s ostatními druhy umění, a o společenské důležitosti jejich tvorby.
 

Marta Banasiak: Již dlouhou dobu jsou ženské hlasy v rámci portugalsky psaných afrických literatur poměrně vzácné. Co podle vás stojí za tímto statem quo?

Ana Mafalda Leiteová: Příčina tohoto statu quo souvisí s tím,

Je to divný pocit číst české texty, které dobře znám v originále

Rozhovor s Benjaminem Hildenbrandem vedla Olga Pavlova

S výhercem letošní soutěže Cena Susanny Roth Benjaminem Hildenbrandem jsme mluvili o významu literárních cen, následných nástrahách při pokusech o vydání již hotového textu a také o tvorbě a recepci díla Michela Houellebecqa.
 

Olga Pavlova: Obdržel jste již tři ceny za překlad. Jsou vám k něčemu prospěšné?

Benjamin Hildenbrand: Vše záleží na úhlu pohledu. Mohou být k ničemu, protože mi ta vítězství nepřinesla nic po finanční stránce. Osobně si jich ale velmi vážím, navíc to byly soutěže spojené se jmény Václava Černého a Susanny Rothové.