Michaela Melichová
Ve svébytném reportážně konfesijním textu prošlapává japanoložka a komparatistka Michaela Melichová cestu svého osobního vztahu k pohoří na slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí. Vedle doporučení k četbě knihy polského autora Adama Robińského či rusínského Plavu 8/2023 lze její text vnímat také jako hold samotnému žánru reportáže, který podle autorky umožňuje ustoupit do pozadí a zaslechnout to, co člověk běžně opomíjí. Například právě hory, s nimiž ji pojí rodová linie, ale také vlastní cestovní zápisníky, z nichž přepisuje úryvek v závěru svého článku jako jakýsi pretext svého putování. Nejvlastnějším posláním psaní zde ovšem zůstává touha „opět se vydat na cestu“.
Romana Kališová
Lyrický subjekt se mění ve vypravěče a v centru básní stojí událost konfliktu – válečného či mezilidského – v němž dochází k pnutí mezi intimitou a sociálnem. Tohoto příklonu k narativitě si ve třech loni vydaných sbírkách všímá Romana Kališová, doktorandka Ústavu slovenskej literatúry Slovenskej akadémie vied. Ve svém komparativním eseji, jejž se svolením přetiskujeme ze slovenského internetového magazínu Plav (Platforma pre literatúru a výskum), analyzuje souběžné motivické a narativní linie protínající sbírky Cudzinečnosť Anny Siedykh, Strmhlav, sliepňajúc Viliama Nádaskaya a Prekročenie frontovej línie Aleny Brindovej. Každá po svém tak sbírky vyjadřují zakoušenou nejistotu ze světa a odcizení od sebe sama i druhých charakteristické pro současnost.
Jak pracovat v překladu s proměňujícím se slovníkem, okupovaným podrobnou vojenskou terminologií? Nakolik se dá udržovat živý literární jazyk z vyhnanství? Co si počít, když scházejí prostředky pro vyjádření válečných traumat? Tyto a mnoho dalších problémů zazněly v odpovědích prvních dvou z celkem šesti respondentek – ukrajinských básnířek – v další z našich anketních sérií.

