Rubrika: Esej Stránka 2 z 5

Meze a snění o neomezenosti v současné litevské literatuře

Audinga Peluritytė

Přeložil David Šimeček

Příznačně nazvaný literárně-historický esej z pera Audingy Peluritytė, docentky Vilniuské univerzity, nastiňuje českému čtenáři důležité mezníky ve složitém vývoji litevské literatury, přičemž je zde věnována obzvláštní pozornost autorům a autorkám zastoupeným v aktuálním čísle Plavu. 

Jednou z nejobtížnějších otázek historie současné litevské literatury je otázka týkající se hranic epoch, kulturních období a stylových proudů. Od polsko-litevského povstání (1863–1864) na území bývalé Republiky obou národů proti Ruské říši až do začátku 20. století, kdy byl roku 1904 zrušen zákaz tisku litevských publikací latinkou, žila litevská literatura skrytým životem.

Moc slov

Vypravěčství a příběhy v ústní a literární tradici kanadských prvních národů

Klára Kolinská

Pochmurná zpráva o konci světa? To rozhodně ne. Úvodní esej k tématu literatury původních amerických národů ukazuje, že mnohem spíš se v tradičních příbězích lze dočkat humoru, mravních ponaučení i ozvěn dávné historie. Ústně předávaná literatura má i dnes vedle té psané zásadní a nezastupitelný význam. 

Potřeba vyprávět příběhy a naslouchat jim je druhu Homo sapiens bytostně vlastní – příběhy jsou téměř stejně nezbytné jako potrava, v pořadí důležitosti stojí před potřebou lásky a přístřeší. Bez lásky a bez domova přežívají na světě milióny lidí, ale v mlčení téměř nikdo;

Šeherezádino dědictví

Rozmach literární tvorby íránských autorek

Zuzana Kříhová

Mohou íránské autorky tvořit svobodně, či nikoliv? A bylo tomu tak vždy? Nečekáte-li schematické, jednoznačné odpovědi, můžete díky naší přední odbornici na toto téma nahlédnout do pestrého fenoménu feministického i konzervativního psaní žen žijících jak v Íránu, tak v exilu. 

Před psaním této reflexe jsem si udělala drobný průzkum mezi svými známými – neíránisty –, kolik kdo zná autorek íránského původu. Jak jsem předpokládala, následovalo úporné pátrání v paměti, sem tam někdo zavtipkoval, že snad Šeherezáda byla perského původu. Skepse ale nebyla zcela na místě, protože jakmile jsem naťukla název Persepolis,

Tři století česko-argentinských vztahů

Josef Opatrný

Ačkoli Argentina nepatří mezi oblíbené destinace českých turistů, z tuzemských médií se o dění v této zemi dozvídáme jen okrajově a její současnost i minulost jsou pro nás španělskou vesnicí, historie česko-argentinských vztahů je překvapivě dlouhá a zejména v oblasti průmyslu a obchodu také velmi stabilní. A jak dokládá následující esej, v Argentině můžeme narazit i na relativně početnou českou menšinu. 

Latinská Amerika jako celek patří k regionům, o něž česká společnost i politické a hospodářské elity tradičně jevily pouze omezený zájem. Přesto zde však leží země, které se tomuto obecnému přístupu vymykaly a stále vymykají. Toto konstatování platí především pro Mexiko,

Detektivní román ve frankofonní subsaharské Africe

Myriam Louviotová

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Historie africké frankofonní detektivky, její nejdůležitější charakteristiky a nejznámější a nejvlivnější představitelé, to všechno a ještě mnohem víc vám nabídne esej Myriam Louviotové, specialistky na tento žánr. Velmi obsáhlou bibliografii se všemi užitečnými odkazy naleznete na našich internetových stránkách. [1] 

Detektivní román se zrodil v Evropě v průběhu 19. století jako nástupce fejetonových románů publikovaných na pokračování v novinách. Za jednoho z pionýrů tohoto žánru většinou považujeme Edgara Allana Poea. Ve své povídce Vraždy v ulici Morgue (1841) autor představuje neměnné charakteristiky detektivního románu: odhalení kriminálního činu,

Poznámky o andorrské literatuře

Jan Schejbal

Nevelká Andorra tvoří kulturně významnou součást zemí, na jejichž území se mluví (a píše) katalánsky. Kromě ukázek z andorrské literatury přinášíme několik základních údajů o tamní tvorbě. 

Andorra se může pochlubit patrně nejmladší beletrií v Evropě. Ve svém vývoji vycházela zprvu z domácích podnětů a pod vlivem celosvětových literárních trendů postupně dospěla k tematické a žánrové rozmanitosti.

Třebaže obecnější prameny kladou počátky andorrské literatury, chápané v širším smyslu slova, [1] do 18. století, [2] a následně uvádějí cestopisy a zprávy o Andoře psané cizinci, vlastní zralá umělecká próza se objevuje teprve v roce 1981. Tehdy Antoni Morell (* 1941 v Barceloně) vydal Set lletanies de mort (Sedm předsmrtných litanií),

Populární literatura a brak: Historická konstanta, nebo moderní problém?

Jiří Starý 

Existuje jakási všeobecná tendence pokládat staré a dávné za lepší než moderní a současné. Tato představa pomalého, ale o to jistějšího úpadku lidstva se většinou realizuje ve dvou konkrétních myšlenkách: že to, co je dnes dobré, bylo kdysi ještě lepší, zatímco to, co je dnes špatné, neexistovalo. Proto může už jen myšlenka, že starší doby znaly literaturu přinejmenším stejně špatnou, jako je ta dnešní, leckomu připadat kacířská.

A řada literárních historiků neváhá dodávat argumenty, které mají toto přesvědčení podpořit: že vznik zábavné literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, již charakterizuje relativně značné množství volného času.

Chorvatská literatura dnes – formování identity

Jaroslav Otčenášek 

Formování identity současné chorvatské literatury je proces trvající v podstatě už více než čtyřicet let. Při našem přemítání se zaměříme na období nástupu postmoderny v zemích bývalé Jugoslávie, protože i současná kultura obecně stojí na postulátech postmoderny, byť diskuse o tom, zda už postmoderna skončila, či ne a co na ni navazuje, není zdaleka ukončená a nejspíš ani brzy nebude.

Chorvatská postmoderna – zrod

Můžeme říci, že postmoderna zasáhla chorvatskou literaturu ještě za existence Jugoslávie na konci 60. let 20. století. Některé prvky postmoderny pozvolna pronikaly do literatur národů Jugoslávie už tehdy, významnější vliv nicméně tento směr získal až v důsledku pozdějších politických změn.

Občanská válka jako přetrvávající trauma španělské společnosti

Josef Opatrný

Téma tohoto čísla si přímo žádá zasazení literárních textů do historických a společenských souvislostí. Do problematiky španělské občanské války, jejích příčin a následků nás uvede Josef Opatrný, přední český odborník na dějiny Španělska a Latinské Ameriky. 

Už několik týdnů poté, co v Madridu převzala v roce 1936 moc vláda lidové fronty, vítěze únorových parlamentních voleb, došlo ve španělských kortesech k ostrým střetům mezi vládní většinou a opozicí. Intenzita vášnivých debat narůstala a dosáhla vrcholu počátkem léta roku 1936. Mluvčím opozice byl José Calvo Sotelo, uznávaný právník, bývalý ministr vlády Prima de Rivery a přesvědčený monarchista. Trávil sice valnou část první poloviny třicátých let v exilu,

Jak čteme (a žijeme) Kafku

Vít Pokorný

Esej pochází z roku 2008, kdy za něj autor získal 2. místo ve studentské soutěži Cena Maxe Broda. Dosud nepublikovaný text v zájmu zachování autenticity doznal jen mírných redakčních úprav. 

Po více než 130 letech od narození Franze Kafky je stále vhodný čas tázat se, co nám vlastně tento spisovatel přinesl. Zmapovat Kafkův literární dopad, zjistit smysl jeho tvorby a rozluštit jinotajnost jeho textů – to je jistě chvályhodná snaha. Avšak mnohé studie, jež si kladly za cíl reflektovat dílo tohoto spisovatele, končily téměř literární kanonizací. Pěním ód na někoho všeobecně uznávaného se koneckonců nic nemůže zkazit… Poctivá kritičnost,