Rubrika: Recenze Stránka 6 z 21

Bolest, jež nesvěří se světu

Tereza Šmejkalová

Renaud, Suzanne. Zde tvůj život… / Ta vie est là…
Z francouzského originálu (1922) přeložil Bohuslav Reynek.
2. vydání (v bilingvní podobě první). Praha: Památník národního písemnictví, 2020. 115 stran.

 

Suzanne Renaudová, francouzská manželka Bohuslava Reynka. Básnířka, překladatel a jejich seznámení právě nad touto sbírkou. Tíha evropských dějin a jejich velmi osobní důsledky. Obrysy Petrkova, ozvěny dopisů, rodinné fotografie, vzpomínky přátel…

Jak psát o této knize bez zbytečného omílání již tolikrát zmiňovaných reynkovských reálií? Je možné oddělit text od příběhu, který z něj vyklíčil?

O odcházení, cestách a paměti

Andrea Popelová

Pejić, Milorad. Pravdivé příběhy: vybrané básně.
Z bosenských originálů Vaza za biljku krin (1985), Oči ključaonica (2001), Hyperborea (2011), Treći život (2015) a Sanna historier (2019) vybral a přeložil Jaroslav Šulc.
1. vydání. Ostrava: Protimluv, 2020. 167 stran.

Se jménem a texty bosenského básníka Milorada Pejiće (* 1960) se čeští čtenáři mohli seznámit zatím jen prostřednictvím ukázek, např. ve Tvaru či Revolver Revue. V přítomném výboru představuje Jaroslav Šulc Pejićovo básnické dílo jako sevřený,

Jak prodat hulánskou šavli do komise. Nejpesimističtější kniha polské literatury?

Michael Alexa

Mackiewicz, Józef. Cesta nikam.
Z polského originálu
Droga donikąd (nedatováno) přeložila Marcela Bramborová.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2020. 368 stran.
 

Loňským vydáním Cesty nikam, prvního románu polského (exilového) spisovatele Józefa Mackiewicze (1902–1985), je splacen velký dluh. Dosud nebyla do češtiny přeložena jediná autorova kniha, tato je navíc jeho zdaleka nejslavnější a nejdiskutovanější. Nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz označil pojetí politického osudu v Cestě nikam za neobyčejně nepolské – a ve zpětném pohledu neobyčejně trefné a historicky věrné.

Mackiewiczův román,

S hlavou mrtvé kočky

Klára Soukupová

Burnsová, Anna. Mlíkař.
Z anglického originálu
Milkman (2018) přeložila Ester Žantovská.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 412 stran.
 

Román Mlíkař, za nějž v roce 2018 severoirská autorka Anna Burnsová získala Man Bookerovu cenu, se odehrává v sedmdesátých letech v Severním Irsku ve čtvrti „odpůrců“ státu „na druhém břehu moře“. V případě protibritských separatistů se sice nejedná o žádné sektářské společenství, přesto jsou životy místních lidí determinovány rodinnou příslušností, jménem či vztahem k náboženství. Smrt v přestřelce nebo při výbuchu se bere jako běžná věc,

Pasoliniho zápas o netrapnou poezii

 

Tomáš Koblížek

Pasolini, Pier Paolo. Poesie: poesie scelte = Básně: výbor z poezie.
Z italských a furlanských originálů vydaných ve svazku
Tutte le poesie (2003) přeložili Alice Flemrová a Tomáš Matras.
1. vydání. Jinočany: H&H, 2019. 175 stran.
 

Český výbor Pasoliniho básní otvírá zcela případně citát z pohřební řeči Alberta Moravii. Moravia u Pasoliniho hrobu neváhá s velkými slovy a prohlašuje, že jsme ztratili především básníka, a dodává: až toto století skončí, Pasolini jako básník, bude jedním z velmi mála lidí,

Rok 1917 jako dědičné trauma ruské společnosti

 

Olga Pavlova

Zygar, Michail. Říše musí zemřít: Zhroucení Ruska 1900–1917.
Z ruského originálu
Imperija dolžna umereť (2018) přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2020. 592 stran.
 

Tématem knihy Michaila Zygara Říše musí zemřít je jeden z pravděpodobně nejzásadnějších zlomů 20. století v dějinách Ruska – revoluce roku 1917. Publikací, které se zabývají touto problematikou, vznikl nespočet. Tento titul ovšem upoutává hlavně svou čtivostí a srozumitelným popisem zásadního okamžiku minulého století.

Michail Zygar se politickým tématům věnuje dlouhodobě a Říše musí zemřít není jeho knižní prvotinou.

Drobné črty k portrétu doby

Alexej Sevruk

Kononenko, Jevhenija. Katovo poslední přání.
Z ukrajinského originálu
Ostanně bažanňa (2015) přeložila Jiřina Dvořáková.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2020. 132 stran.
 

Jevhenija Kononenková se jako spisovatelka prosadila v devadesátých letech minulého století a od té doby si mezi předními současnými ukrajinskými autory vydobyla nepřehlédnutelné postavení. Svědčí o tom mimo jiné i její průnik do českého prostředí. Tvorba Kononenkové je zastoupena v obou reprezentativních antologiích ukrajinské prózy, které v posametovém Česku vyšly (Expres Ukrajina, 2008, a Ukrajina, davaj, Ukrajina,

Autenticky neautentický Jacob Horner

Martin Šplíchal

Barth, John. Na konci cesty.
Z anglického originálu
The End of the Road (1958) přeložil Jaroslav Hronek.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2020. 264 strany.
 

Román Na konci cesty představuje první knižně vydaný překlad Barthova díla v češtině. Časopisecky vyšly v devadesátých letech ve Světové literatuře (č. 1/1993) jeho tři krátké prozaické texty [1] a esej Literatura naplnění (1980). V něm se Barth kromě traktování pojmu postmodernismus také ohlížel za svým známým esejem Literatura vyčerpanosti z roku 1967 a korigoval rozšířenou interpretaci,

Smích bez příčiny, smích krajiny

Ondřej Vinš

Ellisová, Alice Thomas. Smích bez příčiny. Z anglického originálu Unexplained Laughter (1985) přeložil Martin Pokorný. 1. vydání. Martínkovice: Opus, 2020. 134 strany. 

Sympatický ediční počin nakladatelství Opus dává českému čtenáři možnost poznat alespoň úlomek z rozsáhlé tvorby britské spisovatelky Alice Thomas Ellisové (1932–2005, vlastním jménem Anna Haycraftová). Jak dokládá Databáze českého uměleckého překladu, neexistoval u nás dosud žádný publikovaný překlad jejího díla. Lze tedy usuzovat, že Alice Thomas Ellisová je v českém prostředí málo známá autorka, a je nanejvýš dobře, že se na změně tohoto stavu věcí podílel zkušený překladatel.

Oblázky lásky

Klára Soukupová

de Lubicz Milosz, Oscar Vladislas. Milostné zasvěcení.
Z francouzského originálu
L’amoureuse initiation (1910) přeložil Václav Jamek.
1. vydání. Praha: Rubato, 2020. 264 stran.
 

Pokud se vám jméno autora zdá povědomé, není to náhoda. Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877–1939) byl vzdáleným bratrancem básníka a nobelisty Czesława Miłosze (1911–2004). Oba pocházeli ze starého polsko-litevského šlechtického rodu; Oscar Vladislas se narodil v Chereyi (tehdy součást Ruska, dnes Běloruska), doma mluvili polsky, ale později strávil velkou část života ve Francii. Sám se považoval za litevského autora píšícího francouzsky.