(Ke knize Hlinený zošit Erika Jakuba Grocha)
Lubomír Tichý
„Číst krajinu a text jako poprvé“ – to učí podle Lubomíra Tichého básník Jakub Erich Groch dospělé čtenářstvo. První článek webové rubriky Knihovničky slovenské poezie se věnuje nejnovější sbírce básníka, samotáře z Levočských vrchů, dlouholetého nakladatele a editora či knižního úpravce, která vyšla pod názvem Hlinený zošit. Grochovo meditativní pozorovatelství se tu snoubí se zájmem o materialitu a medialitu slova, od hlíny přes písmo až po iPhone a Youtube. V zahradě nebo v lukách a lesích, mimo jinou než vlastní lidskou přítomnost, tiše přebývá spolu se zvířaty a rostlinami a tento „stojatý pohyb“ vsazuje do básní.
Když se podíváme na současnou produkci české a slovenské poezie, z hlediska vnějších parametrů si nelze nevšimnout nápadného rozdílu. Na Slovensku vychází podstatně více básnických knih ve velkoryse pojatých formátech. Lze mínit například edici Lentikular, graficky pracující se stejnojmennou 3D technikou, nebo nakladatelství soustavně vydávající poezii v pevné vazbě, jako jsou Modrý Peter, Horská lucerna či Skalná ruža. Právě v posledně jmenovaném na konci minulého roku vyšla nejnovější básnická kniha Erika Jakuba Grocha Hlinený zošit, která svým titulem odkazuje k formátu pochopitelně pouze metaforicky (pod přebalem ilustrovaným Jakubem Milčákem se nachází pro edici typické tmavě modré desky). Ve vztahu k písmu se hlína nabízí jako něco prazákladního a ve své podstatě zásadního, zároveň však v pevné (fixované) podobě velmi křehkého. Grochova poetika se uskutečňuje v touze dopátrat se toho prvního, aniž by z paměti ztrácela to druhé.
Básně jsou sice zasazeny do venkovského prostředí, hranice zahrady se však nepřekračují příliš často – a pokud ano, zástavba se přeskakuje a mluvčí vstupuje přímo do lesů a luk. Nad lidskou přítomností tak drtivě převažují zvířata a rostliny, čemuž odpovídá i pohyb mluvčího, který se projevuje výhradně skrze ztišené a pokorné úkony – takřka jako z kostela, přestože se nacházíme v otevřeném prostoru prostém okázalosti (nejvýraznější liturgický akcent nesou napříč knihou rozprostřené básně v kurzívě). Pozornost se upíná ke všemu okolo, a to s bezzásahovým přístupem – aniž by to bránilo tomu, aby jako jedno z hlavních tematických jader vyvstávala blízkost a spolubytí. Ty se vyjevují v koncentrovaných pozorováních prostoupených kontemplací, které vedou k na první pohled paradoxním obrazům: „stromy sa zdanlivo prikláňajú jeden z druhému, navzájom sa / vzďaľujú, ako keby boli sami osebe neúplné / kým ma neobklopia a nevstrebú dopĺňajúcim pohľadom“. V Grochově úsporném podání se přírodní jevy nijak zvlášť neantropomorfizují, zároveň se mluvčí ani nesune do nějaké zvířecí či rostlinné stylizace – pouze bere v potaz, že bez přijetí okolí nemůže být jeho perspektiva celistvá a že jedině pozornost věnovaná druhým mu může pomoci „predbehnúť svoje ľudské myšlienkové formy“.
Meditativní pozorovatelství však představuje výchozí bod pouze části básní – tato metoda ostatně neslouží k předvádění nějakých ohromujících postřehů o realitě, spíše detekuje jindy nepovšimnutelné procesy vnímání a jejich vratká překlápění do slov. Právě setkání se znakem se stává pohnutkou řady básní – mluvčí se během četby pozastavuje u jednotlivých vět, vybavuje si zašantročené výrazy a skutečnost samotnou nestaví nad slovní matérii: „zamerajme sa na sloveso môže, na pach / vlhkého kameňa“. Rozkoš z řeči i víru v ni však doprovází vědomí její nedostatečnosti, když se najednou nejpřesněji vyjádří obláček před ústy v zimním vzduchu. Zdánlivá jednoduchost Grochových výjevů jako by neustále pochybovala sama o sobě („na svetlo sveta, ako sa hovorí nevyrušenému miestu / lane zdvihnú hlavy, zoradia sa a zbehnú do doliny / na druhý svet, ako sa hovorí jednoduchým výjavom“). Zprostředkovanost zdůrazňuje i na začátku knihy přiložená lesní fotografie, která na první pohled vypadá jako kresba – až v tiráži se lze dozvědět, že ji autor pořídil iPhonem 4 „s prasknutou šošovkou bez akýchkoľvek úprav“.
Výše uvedené by mohlo navozovat dojem bukolické opatrnickosti a starobylé skanzenovitosti, autor se ale těmto nástrahy vyhýbá. Hlinený zošit nepředstavuje básnický ekvivalent dokumentu Obrazy starého světa (1972) Dušana Hanáka, zmíněného v jedné básni – je půvabné číst texty, v nichž se mluvčí přiznává, že při těšení se na smrt záporných postav z Dvanácti měsíčků snil „o otepľovačkách vyhrievaných alkalickými batériami“. Ani atributy současného světa však z básní okatě netrčí, což se ukazuje například u básní temporální tematiky. Zde se opakovaně objevuje snaha o zachycení jakéhosi stojatého pohybu, jehož podstata vychází z napětí mezi zobrazovaným a zobrazujícím („dynamické“ výjevy ze sakrálních obrazů i z ilustrací v dětských knížkách) nebo mezi viděným a skutečným (kachny „nehnutě“ plující v proudu). O něčem velmi podobném promlouvá i báseň vycházející z méně tradiční optiky – mluvčímu se při sledování videa na youtube sekne obraz, ale zvuk běží dál. Nápaditě se tak rozvíjí i spirituální linie knihy – „nehybná ikona“ se zde dá číst dvojím způsobem.
Pozoruhodná je i autorova práce s apropriačními metodami – kromě zakomponování jedné celé básně a jednoho verše anglické básnířky Alice Oswald je na principu přivlastňování postaven celý oddíl Sklenený zošit. Zdrojem byl básníkovi Šlabikár a Prvá čítanka pre školy evanjelické a. v. (1879), z nějž vysekává (spíš výjimečně pozměňované a doplňované) věty. Vzhledem k charakteru výchozího textu se jedná o sekvence naivistického, ale také axiomatického a nepřímo pobízejícího rázu – prostota se zde spojuje s elementárností i zvídavostí, takže se ve výsledku básně propastně neliší od „ryze autorské“ tvorby. Ukazuje se tak, že nesejde jenom na povaze textu, ale také na způsobu čtení a účelu, který od něj očekáváme. Něco na první pohled tak suchopárného, jako je pedagogická příručka z 19. století, se může stát studnicí fascinující poezie. Nakonec má ale celá Grochova kniha vlastně podobný efekt jako žánr slabikáře nebo čítanky – bez vztyčeného prstu učí i dospělého čtenáře číst, krajinu i text, jako poprvé.
Autor je básník a literární publicista.
Erik Jakub Groch: Hlinený zošit. Skalná ruža, Kordíky 2025, 72 stran. (Citát v názvu tohoto textu pochází z básně s incipitem „okolité kmene vyzerajú ako konáre…“ na straně 33.)
Ukázka z knihy na stránkách nakladatele.
nikto nerozoznáva sneh tým, že vníma svoj
výraz v detstve, tiché písmeno medzi labelom, ktoré
v určitom skupenstve nezodpovedá žiadnemu
zvuku v jeho výslovnosti, obláčik pred ústami
(s. 17)
na vetvách svrčiny žiaria výhonky viacnásobnej zhody
obrátil som sa na neschodnom mieste, les medzitým podrástol
stromy sa zdanlivo prikláňajú jeden k druhému, navzájom sa
vzďaľujú, ako keby boli samy osebe neúplné
kým ma neobklopia a nevstrebú dopĺňajúcim pohľadom
(s. 25)
pozerám sa na video Walking in Castle part
| 5:30am | No one Around | Nature Sounds, na jednom
mieste sa obraz na ploche sám od seba zastaví, sekvencia
stojí ako snímka, ale krákanie zastavenej vrany
a štebot v kríkoch počuť za nehybnou ikonou ďalej
(s. 66)