Ilustrace Alžběta Zemanová
Tomáš Sixta
Jak reagovala třída středoškoláků na četbu tureckého Plavu? Může současná a mimoevropská literatura studenty zaujmout, nebo je spíš zaskočí? Úvaha Tomáše Sixty pojmenovává úskalí výuky literatury na středních školách, nabízí alternativní možnost práce s nekanonickými texty a ukazuje, proč má smysl dávat ve výuce prostor literární jinakosti.
Výuka českého jazyka a literatury na střední škole je pro mnoho lidí určujícím časoprostorem, v němž získávají vztah ke knihám, k literatuře a k umění vůbec. Pro jistou část z nich je příležitostí v tomto směru poslední. Výsadní místo tohoto středoškolského předmětu je dáno také možnou absencí jiných předmětů pojednávajících o umění, kultuře a vývoji lidského myšlení. Ačkoli realita může být různá a není nutné předkládat apokalyptické vize českého školství, které stále ještě dělá, jak píše Daniel Prokop ve svých Slepých skvrnách, „za málo peněz hodně muziky“, je poměrně snadné si představit, že se žáci základních a středních škol nesetkají s dějinami výtvarného umění, hudby či filmu. V tomto kontextu, který je podtržen také zpravidla vysokou hodinovou dotací češtiny, nese výuka literatury značnou odpovědnost za poskytnutí základního přehledu proměn a vývoje lidského myšlení a kultury, ale také za schopnost interpretovat umělecké dílo, psaný text, ale také svůj vlastní život či proměny společnosti.
U významných děl české literatury existují určité zavedené interpretace (jakkoli mohou být někdy problematické) a alespoň základní přehled o tématech a formách zásadních děl západní literární tradice mohou žáci a žákyně také získat. Výzvou však zůstává setkání se současnou literární produkcí a s literaturami národů nacházejícími se za hranicí euroatlantické civilizace či s menšími národními literaturami. Setkání se současností v literatuře přitom umožňuje otevřít studentům a studentkám chápání literatury nejen jako souboru obecně známých příběhů jejich kultury, ale také jako způsobu porozumění vlastnímu pobytu ve světě včetně jeho aktuálních výzev.
Ještě zajímavější může být setkání s literaturami, které se nám jeví z naší perspektivy jako periferní. Literatury Číny, Indie či Egypta se objeví na prvních stránkách všech učebnic literatury a posléze zmizí a již se nikdy nevrátí. Žijeme v době atraktivity a snadné dostupnosti cestování, ale také rychlého globálního toku informací prostředkovaných nejnovějšími technologiemi. V této době je, domnívám se, důležité klást důraz na rozvíjení citlivosti pro jinakost druhého. Zdá se, že právě setkání s odlišnými způsoby uchopování světa i lidské osoby, která jej obývá, jak jej předkládají literární díla, by mohlo sehrát důležitou roli a aspoň malinko přispět k většímu vědomí plurality a respektu vůči ní. Na setkání s literárními díly, které vznikly mimo euroatlantický prostor, lze navíc ukázat shodné prvky s vlastní tradicí i patřičné odlišnosti, jak o to usiluje etablovaný obor srovnávací literatury (komparatistiky).
Ideály předkládající „co by bylo dobré dělat“ pochopitelně v praxi středoškolského pedagoga či pedagožky často narážejí na limity praktických starostí, jako jsou nutnost přípravy na maturitní zkoušku či nedostupnost textů nebo jejich použitelných překladů. Bylo by zajímavé udělat empirický výzkum toho, jak se změní způsob výuky o dílech, která byla v posledních letech znovu přeložena, a to do jazyka bližšího současnému čtenářstvu, jako jsou Miltonův Ztracený ráj (2025, přel. M. Hilský) či Vergiliova Aenéis (2023, přel. M. Ctibor). Zatímco ještě nedávno de facto nezbývalo než děj převyprávět, protože překlady byl takřka nesrozumitelné, dnes je možné pracovat s primárním textem. Podobné praktické překážky existují i v případě snahy zprostředkovat zkušenost současné a mimoevropské literatury.
Na soukromém gymnáziu, kde na částečný úvazek učím český jazyk a literaturu, máme výhodu seminářů, které si studenti volí a v nichž je možné různými způsoby prakticky aplikovat výuku českého jazyka a literatury, například prostřednictvím tvorby školního časopisu či přípravy divadelního představení. Krom jiného zde nabízím tzv. dílnu čtení. To je zavedený nástroj ve výuce literatury, který vychází z předpokladu, že žáci a žákyně nemají doma dost prostoru či motivace na soustředěnou četbu a je třeba jim tento prostor dopřát ve škole. Nebudu zde rozepisovat pravidla této metody, ale jen upozorním na zásadní úskalí, kterým zůstává výběr správného textu.
V tomto kontextu si dovolím zakončit svou úvahu o roli současné a mimoevropské literární produkce ve školní výuce skromným návrhem hodiny, jenž vychází právě z metody „dílny čtení“ a který jsem realizoval se studenty druhého a třetího ročníku čtyřletého gymnázia. Klíčovou roli zde hraje právě výběr textu. Před hodinou jsem si opatřil cca patnáct kusů (zhruba o pět více, než je účastníků semináře) časopisů překladové literatury Plav. Hodina cíleně pracovala s tím, že čísla časopisu jsou věnována konkrétním tématům a geografickým oblastem a zároveň předkládají kratší formáty literárních textů (především povídky či básně). Instrukce na začátku hodiny zněly následovně: vyberte si jedno číslo časopisu podle tématu, které vás zajímá. Posléze si v čísle vyberte dva texty. Jeden text bude teoretický, tedy například esej uvádějící do tématu či rozhovor s literárním vědcem, jenž se příslušnou literaturou zabývá. Druhý text bude beletristický. Vystihněte hlavní teze teoretického textu a zkoumejte, zda platí pro vybraný beletristický text. Zároveň na sebe nechte text působit a přemýšlejte, zda se nějak odlišuje od literatury, kterou znáte. Po zhruba padesáti minutách četby uděláme kolečko a každý shrne, o čem bylo jeho číslo, o co šlo v povídce nebo básni, kterou četl, a jak se v ní uplatňovala specifika daného tématu či geografické oblasti.
Jak hodina dopadla? Studenti a studentky kladně hodnotili možnost vybrat si vlastní téma. Někteří byli roztrpčení, že se nedostali k číslu, které si vyhlédli. Samotné texty hodnotili jako bizarní, drsné a často zmiňovali jejich podivnost. K mému překvapení rezonovala i básnická čísla, jako například číslo věnované lotyšské poezii (4/2025). Jako obzvláště bizarní bylo hodnoceno číslo o tureckém undergroundu (5/2025). Pro příští realizaci se nabízí nechat studenty si jejich dojmy zapisovat či vybrat úryvek, který přečtou ostatním.
Pěstovat v člověku kompetence k interpretaci a respekt k jinakosti je úkol přesahující možnost výuky literatury na střední škole a rozhodně přesahující rámec jedné vyučovací hodiny. Přesto se mi zdá smysluplné se pokoušet k tomu dále přispívat. Ačkoli není nutné zastírat, že některé texty vyvolaly ve studentech rozpaky, je zřejmé, že se jednalo pravděpodobně o jejich jediné setkání s literaturami například Thajska, Lotyšska či Argentiny. To samo o sobě není hodnota, ale v kontextu toho, co jsem se pokusil nastínit v úvodu tohoto textu, se mi to nezdá málo. Ostatně ona poněkud pozvednutá obočí účastníků a účastnic semináře je možné hodnotit i jako pozitivní výsledek.