Rubrika: Polemika

O překladatelském „přístupu“ a laickém překladateli

Jiří Starý

V časopise A2 (2010/2) jsem se kriticky vyjádřil k překladu Ságy o Hervǫr a králi Heiðrekovi Moudrém od Miroslava Černého, který vyšel loňského roku v nakladatelství Perplex. Vzhledem k tomu, že pan Černý reagoval na mou recenzi svou odpovědí v posledním čísle časopisu Plav (2010/2), rád využívám nabídku téhož periodika, abych se k jeho reakci vyjádřil. Mé poznámky k jeho reakci lze celkem přirozeně rozdělit na dvě části.

Ad personam

Pan Černý upozorňuje na to, že jsem profesními kontakty spojen s několika osobami,

Starého psa novým kouskům nenaučíš

Miroslav Černý

Reakce na recenzi Jiřího Starého „Levý na skřipci“ (A2 2/2010) odsuzující překlad Ságy o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém Miroslava Černého (Perplex, 2009).
 

V loňském roce vyšly krátce po sobě dva české překlady staroseverské Ságy o Hervör (a králi Heidrekovi Moudrém). Ten první díky Miroslavu Černému v nakladatelství Perplex (duben 2009), druhý pak díky péči Jana Kozáka, jr., v nakladatelství Herrmann & synové (červenec 2009). Až do poslední chvíle vznikající překlady nevěděly jeden o druhém. Zejména pro realizační tým kolem nakladatelství Herrmann & synové to muselo být překvapení,

Ad Viktor Janiš: „Beyond the pale“

Ondřej Vimr

Viktor Janiš se nedávno (Plav 2007/2) ohradil vůči mému nástinu otevřené kritiky překladu (Plav 2007/1). Jsem tomu rád, neboť to pomůže vyjasnit si některé body. Připadá mi totiž, že došlo k několika nedorozuměním.

Předně je politováníhodné, že Viktor Janiš vztáhl kritiku na svou osobu, ač bylo důrazně zmiňováno, že nejde o kritiku kritiků, nýbrž metody, metody, která je rozšířená i v rámci „slušné translatologické společnosti“, abych použil Janišova ironického označení. Nejde o to, je-li někdo „translatolog“ nebo „ne-translatolog“, patří-li do té či oné společnosti, jde o samotnou kritiku překladu. Přitom je z Janišova článku zřejmé,

Beyond the pale

Viktor Janiš

Několik poznámek k článku Ondřeje Vimra Otevřená kritika překladu (in: Plav 2007/1).

Shodou okolností, dle Vimra „více či méně arbitrárně“, jsem byl vybrán, zvážen a shledán lehkým, dopustiv se údajně dvou ze čtyř kardinálních hříchů kritika překladu: neetické sebestřednosti a neuvědomělé ahistoričnosti. Zašel jsem dál, než jsem zajít měl, ocitl jsem se mimo výseč a slušnou translatologickou společnost, „beyond the pale“, jak říkají Angličané. Jenže já si nejsem jist, zda je o hříchy, a už vůbec si nejsem jist, že jsem se jich dopustil.

Poprvé jsem se měl provinit proti etice: vyzdvihoval jsem prý vlastní dílo,

I takto možno, ale já bych prosil jinak

Richard Podaný

Rád bych reagoval na překlad Joycových básní, uveřejněný v PLAVu 11/2006 (s. 16–19), který mě po porovnání s laskavě přiloženým originálem poněkud vyvedl z míry. Čtu-li dobře medailon autora překladu, jedná se o publikujícího básníka. Básníci při překladu poezie zpravidla spíše přehánějí svou autorskou odvahu, toto je však kupodivu opačný případ. Převedení pečlivé, se znalostí sekundární literatury i pozadí, převedení, ze kterého se opravdu dopodrobna dozvíte, o čem se v originálu psalo. Bohužel, přebásnění to není vůbec. Nevylučuji, že právě takový byl záměr překladatele, ba nevylučuji ani, že může jít o cílevědomou koncepci překladu poezie (ostatně v některých nešťastných zemích se to tak dělá odjakživa),