Helena Kaftanová
Bočorišvili, Jelena. Hlava mého otce: Čtyři stenografické romány.
Z ruských originálů přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2018. 200 stran.
Soubor čtyř próz Jeleny Bočorišviliové Hlava mého otce přináší příběhy z okupované země, autorčiny rodné Gruzie. Bočorišviliová, žijící od roku 1992 v kanadském Montrealu, jako by v nich svým zahraničním čtenářům vytrvale vysvětlovala, odkud pochází a jací lidé tam žijí.
Když podle pověsti Bůh rozděloval národům jejich země, na obyvatele Gruzie zapomněl. Nezbylo mu tedy než darovat jim tu, kterou si chtěl nechat pro sebe. Tak vzniklo Sakartvelo (jak své zemi říkají sami Gruzínci) – země na křižovatce, ze které se v mnoha obdobích snažily těžit okolní národy. Jelena Bočorišviliová z Gruzie odešla roku 1992 v době občanské války mezi Gruzínci a Osety. Od té doby se tam už nevrátila. V rodné zemi se však objevuje prostřednictvím svých knih, které vycházejí i v řadě evropských jazyků. Nepopisuje v nich dechberoucí přírodu. Nevzpomíná ani na Tbilisi svého dětství a dospívání. Vypráví příběhy generací svých prarodičů a rodičů a to, jak se jim žilo pod sovětskou nadvládou.
Autorčiny prózy, ač rozsahem spíše povídky, připomínají počtem postav a šíří vyprávění romány – mají formu tzv. stenografického románu. Bočorišviliová, původní profesí sportovní žurnalistka, se na poli krásné literatury otevřeně vyjadřuje k politickým otázkám, a připomíná tak čtenářům historii své země. Působivým lyrizujícím jazykem, rytmem krátkých vět a za pomoci řady detailů dokáže i na malém prostoru živě vykreslit spletité osudy svých hrdinů. Líčení skutečných událostí doplňuje snovými obrazy: Otec říkal, že když někoho popravili, z fotografií stoupal dým. (34) Děj vyprávění spouští jako film a tak ho i zastavuje. Začíná znovu z jiného místa nebo od jiné postavy a vrací se zpět. Postupně odkrývá a doplňuje labyrint postav a minimálně v případě románu Sověti nebo Faina se čtenář nemusí stydět vrátit se k textu i několikrát, aby se v rodinných vztazích dobře zorientoval.
Každá z próz má svůj motiv, který ve většině případů nese znaky magična – strom, který mohl vyrůst uprostřed kuchyně, zázračná mast, jejíž tajemství tkví v zaříkání nebo třeba klavír, který celá desetiletí mlčí a pak se znovu rozezvučí.
Titulní román Hlava mého otce je jakýmsi uvedením do gruzínských reálií. Má podobu dopisu otce synovi, který nezná své gruzínské kořeny, vyrostl v Kanadě a chystá se do země poprvé už coby dospělý. Líčení životního příběhu jeho prarodičů se stává podobenstvím o ztrátě blízkých, mizení věcí a míst a minulém světě, kde jeho babička byla krásnou břichomluvkyní z cirkusu a dědeček psal politické projevy na objednávku soudruhů. V textu Sověti (a podobně pak i ve Faině) dokáže autorka na prostoru několika desítek stran vykreslit ságu rodu Gomarteli s bravurou srovnatelnou s G. Garcíou Márquezem. Podobně jako ve Sto rocích samoty se ani u Bočorišviliové příběh několika generací nezavrší dříve, než dojde osud rodiny naplnění. Hrdiny zde však kromě rodinné předurčenosti řídí i velké dějiny a vstupují do jejich osobních dramat. Román Faina aneb Příběh klavíru vyšel jako jediný již dříve – roku 2008 ho vydalo nakladatelství Paseka. I zde se Bočorišviliová věnuje osobní historii tří generací žen jedné rodiny. Jejich soupeření s osudem přihlíží mlčenlivý klavír.
Opera se od ostatních tří románů odlišuje konceptem a posunem k absurdnějšímu vidění. Příběh muže a jeho nenaplněné lásky rámují dialogy z libreta opery, kterou skládá. Hovory mezi sebou vedou komisaři Mimořádné komise a mrtvé oběti války, která se však v podání vyšetřovatelů musí nazývat „ozbrojeným konfliktem“. Úkolem obětí je přiblížit komisi poslední den života a okolnosti své smrti. Stejný osud nakonec potká i autora opery. A jak si sám předpověděl, čeká ho cesta do sedmého oddělení, kde mu bude společně s ostatními vymazána paměť.
Ve svých dílech jako by autorka stále dokola studovala psychiku svého národa a snažila se vysvětlit, co obnáší život v nesvobodě. V románech se důsledně vyhýbá spojování dějů s konkrétními historickými událostmi. Na několika místech se ale neubrání komentářům k osobě Stalina nebo posledních sovětských prezidentů. Zajímavá jsou místa, kde nechává promlouvat zakořeněnou zkušenost národa se sovětským područím. V Hlavě mého otce například píše: Otec říkal, že život po válce byl přesně takový, jak ho předváděly černobílé filmy. Prostě socialistický realismus. (…) Chtěl bych vysvětlit, jak jsme přece jen dokázali být šťastní, i když jsme žili v šedivém Sovětském svazu. Byli jsme všichni stejní, jeden jako druhý. Všechny nás připravili o minulost a přítomnost se snažili překrýt snem o budoucnosti. (…) Existovala absolutní jistota v tom, že na nás osobně naše budoucnost nezáleží – i když je naše. (23) Na jiném místě v románu Sověti líčí atmosféru dne, kdy se lidé dozvěděli o Stalinově smrti: Pak všichni kromě Tengize vyšli z domu ven a vydali se jen tak ulicemi. Ale pocit vysvobození či radosti v nich nebyl, dokonce ani v těch, kdo Stalina nenáviděli a jeho smrt si toužebně přáli. To hoře bylo veliké a bezútěšné. Bylo jasné, jak se všichni kolem bojí, že bude ještě hůř. (133) Války totiž přestaly být světové. Staly se lokálními a mocným na malých národech nezáleží. Ti nahoře jako by ztratili kontakt se skutečným životem, jako by se hlava odtrhla od těla. (38)
Za povšimnutí stojí i výtvarná podoba knihy. Příběhy doprovází sugestivní černobílé digitální akvarely Michala Puhače. Na mnoha místech se v nich ilustrátor pokouší o podobnou zkratku, s jakou pracují i romány samotné.
Jelena Bočorišviliová skutečně vyprávět umí. Průprava novinářky ji dovedla k přesným formulacím, což je knize ke cti. Dlužno podotknout, že za svou dovednost byla roku 2016 vyznamenána literární cenou Ruská prémie pro rusky píšící autory žijící mimo Rusko. Jaké by asi byly její příběhy, kdyby rodné Sakartvelo neopustila?