Štítek: 1 Stránka 5 z 10

Nový hlas v mikronéské literatuře

Rozhovor s Emelihter Kihlengovou

Vedl a z angličtiny přeložil Petr Jan Vinš

Literatura geograficky a kulturně heterogenního regionu Mikronésie, s kořeny hluboko zapuštěnými v ústní lidové tradici, na své objevení světovými literárními kruhy teprve čeká. O tom, jakým směrem se v současnosti ubírá a čím může upoutat čtenářovu pozornost, rozmlouval překladatel Petr Jan Vinš s básnířkou Emelihter Kihlengovou.

Petr Jan Vinš: Literatura Mikronésie není v evropském kontextu příliš dobře známa. Můžete nám vysvětlit, kam až sahají její kořeny?

Emelihter Kihlengová: Kořeny domorodé mikronéské literatury leží v orální a vizuální rovině,

1/2018 – Kamerunské listy



V Kamerunu nic nefunguje, jak má

Rozhovor s kamerunským spisovatelem Mongem Betim

Z francouzštiny přeložila Alžběta Ruschková

V tomto čísle netradičně uvádíme rozhovor převzatý, a navíc staršího data – Mongo Beti odpovídal na otázky rakouské novinářky Augustiny Wössové koncem července 2001 –, a to pro jeho stále vysokou informační hodnotu i mimořádné okolnosti jeho vzniku. Beti zemřel o necelý čtvrtrok později a jeho manželka Odile Tobnerová následně vinila kamerunský stát, že ho zavraždili. Krátce po uskutečnění tohoto rozhovoru, dotýkajícího se problémů, které souží Kamerun dodnes, mu totiž vláda zabavila všechny osobní doklady, bez nichž nemohl odcestovat do Francie, kde mohl být efektivněji léčen. Zde přeložené plné znění rozhovoru nám bylo přístupno po omezenou dobu na jedné z kamerunských univerzit.

Binetovy láskyplné fragmenty (post)strukturalistického diskursu

Eva Lehečková a Jakub Jehlička

Binet, Laurent. Sedmá funkce jazyka.

Laurent Binet došel věhlasu už svým prvním románem HHhH (2010, český překlad v témže roce vydalo Argo), v němž se zapamatováníhodným způsobem snažil o zprostředkování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha mezinárodnímu publiku tak umně, až na jednu stranu získal Goncourtovu cenu za prvotinu, na stranu druhou podnítil vznik naprosto zapomenutelného filmového počinu jménem Smrtihlav. Z této pozice se mohl nadále celkem pohodlně zaměřovat na historické romány ukotvené ve vypjatých okamžicích dějin. To, že se místo toho rozhodl nadále prozkoumávat již první knihou uvedené téma vztahu skutečnosti a fikce a nabídl nám k tomu Sedmou funkci jazyka (originál vydalo nakladatelství Grasset v roce 2015),

Prototypem běloruského alkoholika je literát

Rozhovor s běloruským spisovatelem Maxem Ščurem

Max Ščur je básník, prozaik, esejista, překladatel z češtiny, španělštiny, angličtiny a politický uprchlík. V rozhovoru mluvil krom jiného o tom, jaké tradice a rituály se v Bělorusku pojí s pitím alkoholu, s jakým literárním zpracováním tohoto fenoménu se zde můžeme setkat a do jaké míry může alkohol zasáhnout do spisovatelova tvůrčího procesu. 

Lukáš Klimeš: Představu o vřelém vztahu, jaký Rusové chovají k alkoholu, si můžeme utvořit nejen na základě nejrůznějších odborných studií, společenských stereotypů, ale i díky ruské literatuře. Jaký vztah si k němu vypěstovali Bělorusové?

Max Ščur: V běloruském prostředí předsovětské doby se alkoholu nijak významně neholdovalo,

1/2017 – Svéráz východního pití



Vietnam na cestě pokroku

Jan Komárek

Vũ Trọng Phụng. Klikař. Z vietnamského originálu Số đỏ (1936) přeložil Ondřej Slówik. 1. vydání. Praha: Dokořán, 2016. 202 stran. 

Kdyby vietnamština byla flektivním jazykem, pak by „pokrok“ byl ve veřejném diskursu jistě jedním z jejích nejskloňovanějších slov. To by platilo pro období francouzské „civilizační mise“ v Indočíně ve 30. letech 20. století, kdy se odehrává děj Klikaře, ovšem stejně tak v éře budování socialismu i později v době ekonomických reforem, a dokonce i v dnešních časech politického marasmu. Jde totiž o pojem natolik pružný, že si jej každý může vyložit po svém.

Když básník píše, počíná si trochu jako zvíře

Rozhovor s Justinem Quinnem

Co znamená pro básníka trvalá změna místa pobytu, vstup do odlišné literární tradice a jiného jazykového prostředí? A v kterém okamžiku se nové místo stává pro člověka domovem? V restauraci poblíž pražského nádraží Na Knížecí, a tedy v blízkém sousedství čtvrtí, kde se odehrávají některé z jeho básní, jsme s Justinem Quinnem hovořili o úloze míst v moderní irské poezii, hledání básnického smyslu české krajiny, W. B. Yeatsovi i středoevropské exotice. 

Josef Hrdlička: V irské poezii mají básně, které se vztahují k místům, dlouhou tradici. Je i ve dvacátém století tato stará tradice něčím živým?

Justin Quinn: Pro generaci Seamuse Heaneyho a dalších irských básníků,

1/2016 – Poezie míst



Všichni Murakamiho muži

Silvie Mitlenerová

Murakami, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. Z japonských originálů Onna no inai otokotači (2014) a Koi suru Zamuza (2013) přeložila Klára Macúchová. 1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 248 stran. 

S jednou povídkovou sbírkou Harukiho Murakamiho už jsme se v českém překladu setkali: šlo o knihu Po otřesech (viz recenzi Lucie Koryntové v Plavu 6/2011), která ve všech šesti příbězích reflektovala zemětřesení v Kóbe a sarinový útok v tokijském metru. Obě události se odehrály v témže roce (1995) a na jednotlivce i na japonskou společnost jako celek silně zapůsobily.