Štítek: 1 Stránka 4 z 10

Jako lidi. Dokud to jde

Pavel Bakič

Členové Obce překladatelů to s největší pravděpodobností zaznamenali, ostatní nechť zbystří a již podávají přihlášku: od loňska OP nabízí členům lednové rezidenční pobyty v broumovském klášteře, a protože letos prvních čtrnáct dní připadlo mně, sotva přijatému obecnímu holobrádkovi, a svědomí i podepsaná smlouva velí „propagovat podle svých možností broumovský klášter“, sepsal jsem o tom pár slov. (Druhou stipendijní místnost obývala Silvie Mitlenerová, která stihla víc výletů, v kraji se líp vyzná už z dřívějška, a navíc na rozdíl ode mě pozná kvalitní kávu, možná tedy přijde s vlastním bedekrem. Na druhou polovinu ledna se do Broumova sjeli Vlasta Dufková a Radek Malý,

V soukromí se považuji za konzervativce

Rozhovor s Pavlem Baršou

S profesorem Pavlem Baršou z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsme mluvili nejen o různých podobách konzervatismu, o tradicionalismu, o smyslu života a o lidských hodnotách, ale především o rozdílu mezi konzervatismem jako politickou ideologií a filosofickým proudem.
 

Olga Pavlova: Jaký je rozdíl mezi konzervatismem Edmunda Burkeho, Carla Schmitta a současnou podobou neokonzervatismu?

Pavel Barša: Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Burke ještě nebyl nacionalista. Jeden ze zlomů, který z mého hlediska konzervatismus poškodil, nastal ve chvíli, kdy se část konzervativců postupně přidala k nacionalismu.

Konzervatismus a „konzervování“

Olga Pavlova

Kombinace literární fikce s autorskými politickými a společenskými postoji má velmi dlouhou tradici. Někdy autor prohlašuje, že jeho dílo s politikou nemá nic společného, přitom čtenářská obec i recenzenti se shodují, že společenská kritika či politické odkazy z díla když ne trčí, pak přinejmenším pomrkávají. V tomto textu najdete nejen explicitní příklady politického psaní konzervativního rázu, ale i velmi stručné dějiny zmíněného světonázoru.
 

Poslední dvě století nejvlivnějšími politickými ideologiemi zůstávají liberalismus, konzervatismus a socialismus. Konzervatismus obvykle vnímáme a máme snahu vykládat v souvislosti s politickou aktivitou, méně často v souvislosti s filosofickým myšlením.

Bez redaktorů by překlad nikdy nemohl mít vysokou úroveň

Rozhovor s Vasilem Samokovlievem vedla Olga Pavlova

S Vasilem Samokovlievem jsme mluvili o proměně situace v bulharské bohemistice, o specifikách překladu textů autorů 20. a 21. století a také o spolupráci mezi spisovateli, překladateli a redaktory.
 

Olga Pavlova: Jaké je postavení bohemistiky v dnešním Bulharsku?

Vasil Samokovliev: Bulharští bohemisté jsou zvláštní skupina lidí, kteří se podporují navzájem. Jsme takoví svobodní zednáři. Bohužel dnes čeština jako obor zůstala jen na univerzitách v Sofii a v Plovdivu, donedávna jsme ji však měli i v Blagoevgradu a v Burgasu. Zájem o ni ale neklesá a v Sofii i v Plovdivu je úroveň stále velmi vysoká,

Ukrajinský Miláček

Petr Šmíd

Pidmohylnyj, Valerjan. Město.
Z ukrajinského originálu
Misto: roman (1929 [1928]) přeložil Miroslav Tomek.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2019. 416 stran.
 

Českému čtenáři se dostává poprvé do rukou román, který pro ukrajinskou literaturu znamenal podobný mezník jako pro irskou Vyhnanství Pádraica Ó Conaira nebo Azul Rubéna Daría pro literatury hispanoamerické: je jedním z prvních kontaktů s moderní evropskou prózou. Pidmohylnyj byl překladatelem francouzské literatury a právě poučení, které získal četbou Anatola France či Guye de Maupassanta, mu umožnilo vymanit se z tehdejší módy ukrajinských prozaiků,

Existenční otázka

Zveřejňujeme povídku Valerjana Pidmohylného z Plavu č. 1/2011, věnovaného ukrajinské literatuře. Toto číslo je k dostání v elektronické podobě. Tématu ukrajinské literatury se věnují také čísla Plavu 4/2014 – Poetry in the UA, 8/2015 – Stav nebájení a 4/2018 – Vyrvané stránky ukrajinské Prahy.

1/2019 – Mikroliteratury Mikronésie

V pondělí vyjde první číslo ročníku 2019. Od tohoto ročníku už nebudeme vydávat prázdninová dvojčísla, a tak se můžete těšit na deset čísel s o něco vyšším stránkovým rozsahem a o něco vyšší cenou, ale i nadále po okraj naplněných dobrou světovou literaturou. Toto první je věnované literatuře Mikronésie.

Překladatelské zápasy s přídavky

Klára Soukupová

Přidal, Antonín a Jan Zábrana. Když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.
Editor Jiří Opelík. 1. vydání. Praha: Torst, 2018. 504 stran.

Přidal, Antonín. Lásky a lijavce: Vzpomínky Antonína Přidala.
Editorka Olga Jeřábková. 1. vydání. Brno: B&P Publishing, 2018. 248 stran.
 

Jako vzpomínka na předloni zesnulého překladatele Antonína Přidala vyšly v roce 2018 dvě knihy: Přidalova autobiografie edičně připravená Olgou Jeřábkovou a korespondence Přidala s Janem Zábranou, jejímž editorem byl Jiří Opelík.

Dopisy ještě sebral a do jisté míry opatřil komentáři Antonín Přidal v roce 2016,

Od Léthé k Liffey

Petra Johana Poncarová

Heaney, Seamus. Lidský řetěz.
Z anglického originálu
Human Chain (2010) přeložil Daniel Soukup.
1. vydání. Praha: Argo, 2018. 105 stran.
 

Seamus Heaney, patrně nejslavnější irský básník posledních desetiletí dvacátého století a první dekády jednadvacátého století, nositel Nobelovy ceny za literaturu a mnoha dalších poct, byl v rodné zemi básnickou superstar (tapiserie s citátem z jeho díla vítá návštěvníky na dublinském letišti) a vlivným veřejným intelektuálem a kritikem. Jeho básně působí jednoduše a srozumitelně, ale zároveň je zřejmá jejich duchovní hloubka, dají se číst a ocenit i bez pochopení všech odkazů a nuancí,

Nový hlas v mikronéské literatuře

Rozhovor s Emelihter Kihlengovou

Vedl a z angličtiny přeložil Petr Jan Vinš

Literatura geograficky a kulturně heterogenního regionu Mikronésie, s kořeny hluboko zapuštěnými v ústní lidové tradici, na své objevení světovými literárními kruhy teprve čeká. O tom, jakým směrem se v současnosti ubírá a čím může upoutat čtenářovu pozornost, rozmlouval překladatel Petr Jan Vinš s básnířkou Emelihter Kihlengovou.

Petr Jan Vinš: Literatura Mikronésie není v evropském kontextu příliš dobře známa. Můžete nám vysvětlit, kam až sahají její kořeny?

Emelihter Kihlengová: Kořeny domorodé mikronéské literatury leží v orální a vizuální rovině,