Klára Soukupová
Přidal, Antonín a Jan Zábrana. Když klec je pořád na spadnutí: Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.
Editor Jiří Opelík. 1. vydání. Praha: Torst, 2018. 504 stran.
Přidal, Antonín. Lásky a lijavce: Vzpomínky Antonína Přidala.
Editorka Olga Jeřábková. 1. vydání. Brno: B&P Publishing, 2018. 248 stran.
Jako vzpomínka na předloni zesnulého překladatele Antonína Přidala vyšly v roce 2018 dvě knihy: Přidalova autobiografie edičně připravená Olgou Jeřábkovou a korespondence Přidala s Janem Zábranou, jejímž editorem byl Jiří Opelík.
Dopisy ještě sebral a do jisté míry opatřil komentáři Antonín Přidal v roce 2016, kdy se s Opelíkem dohodl na jejich edici. K listům připojil i Zábranovo parte a svou řeč na jeho pohřbu v roce 1984, korespondenci následně uzavírá parte ohlašující Přidalovu smrt v únoru 2017. Thanatos pozoruhodně stojí nejen v pozadí vydání korespondence, ale i v její kompozici, neboť kniha se otevírá Přidalovým přátelským pošťouchnutím: Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči? (15)
Editor musel bez pomoci autora rozklíčovat mnohé zmínky, narážky a dobové souvislosti, což vzhledem k častým zkratkám či deformacím jmen bylo jistě leckdy až detektivní pátrání; to však vedlo k tomu, že jsou mnohé poznámky zahlceny sice „zajímavými“, ale pro korespondenci nepodstatnými informacemi. Vysvětlivky jsou slabším místem jinak důkladně připravené edice – kromě zbytečných typografických chyb se vyznačují i značnou formální a obsahovou nesystematičností. Někdy je vysvětlivka uvedena při prvním výskytu názvu či jména osoby, jindy až později. Při opakovaném výskytu se jednou odkazuje na předchozí dopisy, kde se daná skutečnost vyskytovala nebo byla vysvětlena, někdy se osvětluje znovu, ale jinými slovy (například postava Ivana Kříže je čtenáři z nepochopitelných důvodů přiblížena dvěma různými medailonky). Vysvětlivky nemají sjednocenou podobu, jednou jsou to ryze slovníková hesla, podruhé jsou doplněna citáty ze Zábranova deníku Celý život (nebo dokonce z prózy Evy Zábranové Flashky), potřetí je osvětlena i rodinná situace dané osoby či ediční historie zmíněného titulu… Navíc se informace objevují opakovaně; stále dokola je například potřeba ozřejmovat, že EK je Eva Kondrysová, JČ Josef Čermák, HŽ Hana Žantovská, přestože kolem spolupráce s nimi se točí valná část Přidalovy a Zábranovy korespondence od sedmdesátých let. Vypadá to, jako by editor předpokládal, že čtenář bude číst jednotlivé dopisy, nikoli celek (pak by ale muselo být vysvětlivek nepoměrně více).
Edice obsahuje všechny dochované dopisy z let 1963 až 1984 (celkem 121); scházejí listy z roku 1969, 1973, 1974, které se ztratily, nebo je adresáti zničili. Korespondence je ze své podstaty fragmentární, protože kromě absence některých nedochovaných dopisů (na něž však následně další dopis reaguje) se obsah leckdy vztahuje k tématům, která Přidal se Zábranou rozebírali telefonicky nebo při (řídkých) osobních setkáních.
Dopisy se zcela vyhýbají politickým tématům; nápadná je například mezera mezi 16. červencem 1968 a 19. květnem 1970; následující dopis pak začíná lapidárně: Milý Honzo, dlouho jsme se neviděli a mnohé se zatím stalo. (59) Absence politiky je však bohatě vynahrazena sugestivní evokací postupného pronikání tíživé a ubíjející atmosféry normalizace nejen do profesních, ale i mezilidských vztahů: Čeká nás asi velká záplava neodbornosti a věci, které se dlouhá léta po troškách posunovaly dál, budou zase zdrženy. (75) Zábrana i Přidal se v šedesátých letech nacházeli na vrcholu svých tvůrčích sil a pouštěli se do náročných dlouhodobých projektů. V následných desetiletích však byli nuceni se svých cílů vzdát, zaobírat se provozními záležitostmi a komplikovaně si obstarávat živobytí. Příznačné je, že z dopisů po zlomu v roce 1968 mizí zmínky o jejich vlastní tvorbě, ať už básnické, či rozhlasové a dramatické. Zastavením časopisu Host, jehož byl Přidal externím redaktorem, se z korespondence vytratí i Přidalovy prosby o zaslání Zábranových básní či hodnocení již otištěných textů.
Přidalova a Zábranova korespondence je tak kromě příběhu dvou výrazných osobností především dokumentem o jejich překladatelském životě a jeho nesnázích, protože autoři píší hlavně o plánovaných či rozpracovaných publikacích, termínech odevzdání a náročném shánění knih, kriticky reflektují překlady svých kolegů, sdělují si dojmy z výtvorů toho druhého, doporučují si knihy ke čtení, stěžují si na nakladatelské poměry. Přirozeně se ve vzájemných dopisech pohybují především na poli anglické, případně ruské literatury. Opakovaně tak narážíme na jména Bunin, Jesenin, Mandelštam, Pasternak, White, Lowell, Sandburg, Plathová, Conrad, Shakespeare, Ferlinghetti ad., mnohé pasáže jsou věnovány deset let se táhnoucímu vydání Přidalova překladu Priestleyho Dobrých kamarádů, jejž Zábrana „pokryl“ svým jménem.
Oba autoři v dopisech žehrají na úbytek sil, postupně se objevují poznámky o nemocech a vyčerpání, jež mnohdy nepramenilo ani tak z postupujícího věku, ale z nestandardních podmínek, v nichž byli nuceni překládat (a to ještě roku 1965 Přidal píše: Nevím, jestli si mám troufnout na překlad něčeho většího, třeba románu; nejsem tak zkušený překladatel a mohl bych se v tom taky zahrabat na kdoví jak dlouho. [29]). Z dvojice korespondujících je Zábrana o něco pesimističtější (i když jeho nihilismus nedosahuje nížin deníků Celý život), ale ani Přidal se neubrání hořkým povzdechům: A léta bez jména, jako non-entity; jistě že je to lepší než lágr, ale něco to s člověkem zevnitř dělá, i když si to nepřiznáváš. (303)
Jinou tvář Antonína Přidala, především pak rozhlasového dramaturga a dramatika, přináší Lásky a lijavce. Text vznikl na základě Přidalových vzpomínek, které Olga Jeřábková natočila pro Český rozhlas Vltava. Taková praxe je v memoárové literatuře běžná, hojná je například u autobiografií celebrit nebo sportovců; při četbě Přidalových vzpomínek si však musíme uvědomit nejen to, že vyprávění vznikalo pro jiné médium a modelového recipienta, ale také že výsledek nebyl autorem autorizován. Jeřábková jistě usilovala o to, převést do textu autorovu dikci i styl, na mistra českého jazyka, kterým Přidal byl, je však předkládaný narativ nezvykle plochý. Do velké míry to ovlivnil rozhlasový formát, jenž vyžaduje přímější a jednodušší sdělení, než by unesla komponovaná a propracovaná próza.
Titul Lásky a lijavce vyjadřuje podobnou (aliterační) dichotomii jako „slasti a strasti“ – lijavce metaforicky představují překažení plánů, vnější zásah, který autora vždy připravil o iluze: … po chvílích velké idyly a vzepjatého očekávání přišlo vždycky něco jako sprcha. Jako lijavec, který mě probudil z velkých nadějí nebo z velkého sebevědomí. (26) Přidalovy vzpomínky zahrnují období od jeho dětství v Napajedlech a Uherském Hradišti až po „konec století“, tedy polistopadovou euforii a návrat do veřejného života. V celku jde především o historky a anekdoty, které tvoří jádro vzpomínek na jednotlivá životní období – tak se dospívání točí kolem příhody s posudkem u přijímacích zkoušek na obor angličtina a španělština; působení v rozhlase je ilustrováno pomocí popisu jednotlivých pořadů či spolupracovníků a dlouhých ukázek z rozhlasových her; konec totality je předjímán setkáním s Leo Rostenem a citacemi z překladu jeho románu Pan Kaplan má stále třídu rád; kapitoly věnované cestám na Kubu a Brazílii mají charakter barvitých reportáží.
Lásky a lijavce nejsou hlubokým zamyšlením nad životním osudem či zhodnocením okolností, které autorův život určovaly. Události jako by byly podávány bez osobního zaujetí, přes jakousi clonu, a to i předčasná smrt otce či vstup do komunistické strany v polovině šedesátých let. Nepříjemná fakta jsou konstatována, nikoli analyzována. Kupříkladu vzpomínky na výslechy StB jsou příznačně ukončeny návratem k neproblematizovanému pojetí překladatelství: Raději vám přečtu něco z překladu, nad kterým jsem vysedával zvlášť rád. (113) Přidalovo decentní, a přitom nekompromisní vyjadřování, přímost, ale i nezakrývané rozčarování jsou mnohem zřetelněji zachyceny v korespondenci se Zábranou. Z memoárů vychází jako uhlazený gentleman, ale teprve v dopisech z šedesátých až osmdesátých let získává jeho postava plnokrevnost a plastičnost.
Lásky a lijavce jsou ze dvou třetin tvořeny autorovým vyprávěním, zbytek však představují vzpomínky přátel (např. Milan Uhde, Miroslav Plešák, Sylvie Richterová) a vzhledem k tomu, že byla kniha připravována rok po Přidalově smrti, vyznívají tyto texty většinou jako nekrology, v nichž navíc nevyhnutelně dochází k opakování. Dojem pietního pomníku mrtvému jen posiluje uctivá rétorika editorky Olgy Jeřábkové: Připadá mi, že každé napsané slovo, každá věta bledne vedle těch bohatých a vědoucích. (5) Jako nadbytečné působí faksimile rukou psané vzpomínky Miloše Štědroně a Přidalových básní i závěrečné Místo doslovu Františka Mikše.
Podobně i ke korespondenci Když klec je pořád na spadnutí jsou v závěru připojeny dva esejistické texty a tři rozhovory se Zábranou a Přidalem. Jiří Opelík píše, že přílohy mají vytvářet odborný kontrapunkt (493) k dopisům, protože autoři se v nich věnují především rozboru svých překladatelských zásad (nebo Zábrana svým detektivním prózám). Tyto doplňky se však svým charakterem nejen odlišují mezi sebou, ale také se míjejí se zaměřením dopisů a rozrušují obraz pisatelů, který z nich vyvstával.
U obou publikací jako by jejich editoři nevěřili, že mohou osobní dokumentární texty, ať už vzpomínky, či dopisy, obstát samy o sobě. Zbytečně pak připojují ke svébytným dílům – přestože různé kvality a intenzity – doplňky a dodatky, bez nichž by se Lásky a lijavce i Když klec je pořád na spadnutí dost dobře obešly.