Rozhovor s Jamesem Morganem

S bohemistou, rusistou a začínajícím překladatelem Jamesem Morganem jsme mluvili o počátcích jeho kariéry, o významu literárních cen a jiných ocenění a také o záludnostech překladu z několika slovanských jazyků.
 

Olga Pavlova: Věnujete se několika aktivitám najednou. Kdy nacházíte čas ještě na překlad?

James Morgan: Většinu času věnuji univerzitní práci, její součástí naštěstí je překlad z angličtiny i do angličtiny, takže pravidelně cvičím. Nemám moc času na pravidelný, vydatný překlad mimo studia, ve volném čase se však někdy zabývám současnými básničkami.

OP: Mluvíte o překladu básní, nebo o psaní vlastních textů?

JM: Mluvím o překladu současných českých básní, zejména několika básní Kateřiny Rudčenkové. Píšu momentálně jenom do šuplíku.

OP: Překladatelskou kariéru teprve začínáte. Jak vidíte svou budoucnost? Plánujete se zabývat novější českou literaturou, toužíte po novém zpracování české klasiky, nebo se spíš chcete věnovat nějakému určitému žánru?

JM: V tomto raném okamžiku nechci vyloučit nic. Dnes se však více přikláním k novější české literatuře, protože jsem si jistější současnou angličtinou. Zároveň hodlám v létě na tutorovu radu přeložit novelu Aleny Vostré ze šedesátých let. Co se týče žánru, překládal bych raději díla, která se mi líbí a která mají podle mě zajímavé nebo zvláštní rysy.

OP: Které konkrétní žánry a rysy máte na mysli?

JM: V zásadě bych překládal jakékoli žánry, zajímá mě spíš literatura, která si hraje s vyprávěcími metodami, či metafikční literatura nebo prostě literatura, která mě rozesmívá.

OP: Mezi překladateli z češtiny máte velkou konkurenci. Jak velký je zájem britských nakladatelů o českou literaturu?

JM: Ano, máte pravdu. I když čeština a česká literatura jsou takový malý obor na britských univerzitách, působí tady a v Česku mnoho překladatelů do angličtiny. Proto se vyhýbám nejnovější literatuře, tím mám na mysli oceněná díla jako například výherce ceny Magnesia Litera. O situaci s britskými nakladateli toho moc nevím – věřím, že existuje několik malých nakladatelství, u nichž člověk může překlad vydat snáze.

OP: Studujete slovanské jazyky – ruštinu a češtinu. Předpokládám, že překládáte také z obou jazyků. Nevznikají situace, kdy se vám tyto jazyky začínají plést? Nemluvím jen o takzvaných falešných přátelích, ale i o celkovém kontextu.

JM: Ano, je to tak. Jedním z problémů, s kterými se často setkávám, je, že podobná slova v obou jazycích mohou mít rozdílné stylové odstíny. Například sloveso „vědět“ má v ruštině obdobu vědat, ale to je velmi knižní slovo. Běžné ruské sloveso pro mluvení, „hovořit“, jestli tomu správně rozumím, se v češtině používá v odbornějších situacích. V ruštině najdeme také slovo oči, ale jenom v básních nebo v Bibli. Česká slova „hlava“ a „hlas“ mají sice jednoduchý překlad do ruštiny, golovagolos, ale existují i glavaglas – první, kromě dalších významů, je zastaralé slovo pro hlavu, zatímco druhé je pouze knižní slovo pro hlas. Podobnost obou jazyků mi pomáhá v pasivním porozumění textům, ale vyvolává problémy s přesností překladu.

OP: Které české slovo nebo slovní spojení vám při překladu dělalo největší potíž? Jak například plánujete přeložit název knihy Vojtěcha Matochy Prašina?

JM: Rozhodl jsem se místo knihy Vojtěcha Matochy překládat novelu Aleny Vostré Bůh z reklamy. Tento název je také problematický, protože má dvojnásobný význam – jde o reklamu, která se vyskytuje v knížce, ale zároveň připomíná divadelní techniku deus ex machina. Anglický titul stejně dvojnásobného významu se nachází těžce, ale přemýšlím nad tím. Česká příjmení mi dělají určitou potíž, protože jsou často barvitější než ta anglická. Tím myslím, že je často vidět kořen českého příjmení, kdežto anglická jsou většinou mlhavější. Například jedno děvče v novele se představí jako Iva Kolenatá, načež se „celá třída prvňáčků rozhihňá“. Zdrobnělé formy jmen dělají další potíž – pak musím řešit otázku, zda je lepší udržovat české jméno, anebo zkusit najít anglickou obdobu.

OP: Ke které variantě se většinou přikloníte?

JM: V zásadě si myslím, že je lepší udržovat cizost původního textu. Čtenář by si neměl dělat iluzi, že čte anglický román umístěný například do Londýna. Ale zároveň je důležité mu přeložit ty reálie, a pokud je to možné, i celý pojmový obsah slova. Když Angličan čte jméno Béďa, vidí spíš shluk diakritiky než milé oslovení.

OP: Ovlivnilo vítězství v soutěži Susanny Roth zájem o vaši práci? Například ze strany nakladatelů nebo literárních agentů?

JM: Bohužel ještě ne. Asi musím sám hledat nakladatele a osvědčit se!

 

James Morgan

Slavista James Morgan (* 1997) aktuálně dokončuje studium ruštiny a češtiny na Oxfordské univerzitě. Hodlá pokračovat ve studiu slovanských jazyků na magisterském stupni a zaměřit se na jazykové a kulturní mezinárodní vztahy především v období Československa. V roce 2018 získal čestné uznání a v roce 2019 zvítězil v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth.

 

Zpět na číslo