An interview with Adalberto Müller by Mariana Machová and Tereza Zavadilová

“Ecological” writers were active in Brazil long before ecocriticism became an academic concept in Euro-American literary theory. This is noted in an interview by Brazilian literary theorist Adalberto Müller, who, among other activities, has translated the works of American poet Emily Dickinson into Portuguese. Today, he focuses on Amazonian indigenous communities of the Tupí-Guaraní language group and their verbal acts. These communities do not distinguish between nature and culture – sometimes they do not even know the concept of “nature.” What the West is now rediscovering as ecological wisdom has,

Rozhovor s Adalbertem Müllerem vedly a z angličtiny přeložily Mariana Machová a Tereza Zavadilová

V Brazílii působili „ekologičtí“ spisovatelé a spisovatelky dávno předtím, než se ekokritika stala akademickým pojmem euroamerického uvažování o literatuře. V rozhovoru to připomíná brazilský literární teoretik Adalberto Müller, který mimo jiné převedl do portugalštiny dílo americké básnířky Emily Dickinson. Dnes se věnuje amazonským domorodým komunitám jazykové skupiny tupí-guaraní a jejich verbálním aktům. Tato společenství nerozlišují mezi přírodou a kulturou – někdy dokonce ani pojem příroda neznají. To, co dnes Západ znovu hledá jako ekologickou moudrost, je pro ně přitom odjakživa samozřejmým způsobem myšlení.

Rozhovor s Demetriem Marrou vedla Martina Mecco
Z italštiny přeložili Martina Mecco a Jan Musil

Demetrio Marra, básník vzdoru a autor románového torza, které není možné v podmínkách tohoto světa dopsat, se prostřednictvím psaní navrací do krajiny svého původu. Odchod z jihu na sever pro něj, podobně jako pro jiné Kalábrijce, nepředstavuje možnost, ale kulturní konstantu a životní nutnost. S odkazy na spisovatele, kteří našli v Miláně střed, kolem něhož krouží, aniž se v něm kdy skutečně usadí, v rozhovoru vysvětluje, že vzdor se mu stal základem psaní. Zkoumat vztah mezi severem a jihem totiž znamená otevírat politické otázky a zároveň opustit individuální gesto ve prospěch kolektivu.

Rozhovor s Adéliou Prado vedla a z portugalštiny přeložila Šárka Grauová

Poezie Adélii Prado vyrůstá z „dvorku, slepic, kohouta…“, a přece je transcendentní. Básnířka z Minas Gerais debutovala v sedmdesátých letech už jako čtyřicetiletá matka v domácnosti a postupně uhranula brazilskou literární scénu počínaje Carlosem Drummondem de Andrade. V rozhovoru s portugalistkou Šárkou Grauovou se devadesátiletá autorka rozhovořila o svých znovunalezených juveniliích, které nedávno poprvé vydala spolu s novými texty, o pramenech své poezie ve vyjadřování citu a také o rebelii dospívání v silně katolickém prostředí. Prado reflektuje různé etapy svého psaní, období smutku a nediagnostikované deprese.