Rozhovor s Anou Mafaldou Leiteovou vedla Marta Banasiak
Z portugalštiny přeložila Barbora Kraftová
S luso-mosambickou básnířkou a profesorkou Lisabonské univerzity Anou Mafaldou Leiteovou jsme se bavili nejen o minulosti, současnosti a budoucnosti spisovatelek lusofonní Afriky, ale hlavně o tom, jak dokážou literaturu prolínat s ostatními druhy umění, a o společenské důležitosti jejich tvorby.
Marta Banasiak: Již dlouhou dobu jsou ženské hlasy v rámci portugalsky psaných afrických literatur poměrně vzácné. Co podle vás stojí za tímto statem quo?
Ana Mafalda Leiteová: Příčina tohoto statu quo souvisí s tím, že se jedná o mladé literatury, a přirozeně také s počtem autorů, který vykazuje významnější nárůst až v posledních deseti letech. V kontextu patriarchálních společností, v nichž měly ženy ztížený přístup ke vzdělání a žily v rodinném uspořádání, které bylo více či méně závislé na mužích, není divu, že se psaní věnovalo jen malé množství z nich. Nicméně v Mosambiku se už ve čtyřicátých letech minulého století objevila žena, která reprezentovala básnický hlas volající po „mosambickosti“ a odsuzující koloniální realitu. Jmenovala se Noémia de Sousová. V rámci Domu studentů impéria (Casa dos Estudantes do Império) [1] v Lisabonu se také vyskytly zajímavé autorky jako například Alda Larová a Alda Espírito Santová, které do Portugalska přijely za studiem. Ale kromě těchto případů v afrických literaturách před získáním nezávislosti význačná ženská jména nenajdeme. A i poté trvalo několik let, než se spisovatelky dostaly do povědomí veřejnosti.
MB: Myslíte si, že i přes relativní vzácnost literatury psané ženami můžeme mluvit o ženské literatuře z afrických zemí oficiálního portugalského jazyka (PALOP) jako o samostatné kategorii? Existuje mezi spisovatelkami z těchto pěti zemí něco jako „literární sesterství“, které by přesahovalo otázku jazyka a odehrávalo se na úrovni estetické či tematické?
AML: Nezdá se mi, že by se z hlediska estetiky mezi různými hlasy afrických literatur z PALOPu (tedy z Angoly, Guineje-Bissau, Kapverdských ostrovů, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova) dalo mluvit o nějakém propojení. Co se týče ostrovních literatur, tam v současné době vynikají dvě autorky. První je Conceição Limová ze Svatého Tomáše a Princova ostrova, která se věnuje paměti africké diaspory. Najdeme u ní některá témata, která mohou být považována za ženská. Druhou je Vera Duarteová z Kapverdských ostrovů se svými zpěvy na oslavu nezávislosti, milostnou poezií, popisem typických rysů kapverdské reality a tematikou emigrace. Domnívám se však, že každá ze zmiňovaných zemí má své zvláštnosti. V Guineji-Bissau se Odete Semedová zabývá charakteristikami žen z různých etnických skupin a otázkou jazyka s ohledem na mnohojazyčnost – pro Guineu-Bissau příznačnou – a existenci kreolštiny, což je společný jazyk místních obyvatel, který určitým způsobem soupeří s portugalštinou. V Mosambiku máme Paulinu Chizianeovou, která zkoumá témata přímo související s ženskou problematikou: rozvod, vztah muže a ženy v manželství, polygamii. V Angole k těmto ženám, které se staly známými v devadesátých letech, patří Paula Tavaresová se svou básnickou tvorbou, ve které se věnuje ženským tématům, ale pracuje také s oralitou, zvyky předků a velmi osobním subjektivním stylem. Myslím tedy, že se v poezii i v próze vyděluje ženská literatura odlišná od té psané muži. Témata jsou různorodá, ale zahrnují postavy, mluvíme-li o próze, na které se pohlíží ženskou perspektivou, a ne jakousi vnější perspektivou mužského vypravěče – i když i ten může mít schopnost dostat se k jádru ženského postoje. Každá ze zmiňovaných pěti zemí se podle mého názoru snaží prostřednictvím těchto hlasů zkoumat kulturní a sociální charakteristiky místních žen. Domnívám se tedy, že o vznikající ženské literatuře lze mluvit. Tento trend můžeme výrazněji pozorovat zejména v posledních deseti letech.
MB: Použijeme-li hledisko národní, dá se říci, že ve zmiňovaných zemích tvoří ženské autorky jakýsi odlišný typ literatury, anebo jejich tvorba zapadá do obecného rámce příslušné národní literatury?
AML: Nejprve bych ráda upozornila na jeden důležitý aspekt a tím je role žen v boji za nezávislost. Dobře je to vidět ve filmu významného mosambického režiséra Licínia de Azeveda, který se jmenuje Virgem Margarida (Panna Margareta) a který ukazuje, že i když ženy bojují za stejná práva jako muži, skončí vždy v podřízené pozici. Tento boj, který začal v době války o nezávislost, má své pokračování v politickém aktivismu, který se v současnosti projevuje v postojích požadujících změnu zákonů týkajících se například svateb nezletilých a násilí na ženách a dětech, tak aby bylo dosaženo rovného postavení ženy a muže, a dále také v požadavcích na přizpůsobení tradic moderní době, zejména v boji proti konkrétním rituálům, jako je ženská obřízka a podobně. Boj za práva žen může mít tedy napříč těmito zeměmi některé styčné aspekty. Především to, že žena zaujímá pozici intelektuálky, spisovatelky a aktivistky zároveň. Třeba v Mosambiku najdeme hned několik spisovatelek s aktivistickými postoji, jsou to například Deusa D’África a Melita Matsinheová. A i v rámci afrických studií lze pozorovat jistou dynamiku stimulující vznik esejí a diplomových prací o historii ženského hnutí od dob války za nezávislost. Je tu také případ Liny Magaiaové, novinářky, která napsala sérii významných textů, shromážděných do jedné knihy, které se pohybují mezi fejetonem a povídkou a řeší otázku práv žen v občanské společnosti. Co se týče současné literární praxe, ta je různorodá, ale připadá mi, že společným jmenovatelem je tematizování erotiky, smyslnosti či otevřenosti k touhám ženy v patriarchálním kontextu.
MB: Vezmeme-li v úvahu sociopolitickou i čistě revoltující roli žen v boji za nezávislost, které jste zmínila, a zároveň významnou roli literatury v procesu budování národních identit v postkoloniálním prostoru, myslíte si, že tvorba ženských autorek představuje v tomto procesu jakýsi odlišný hlas?
AML: Ano. Tyto autorky vytvářejí prostor pro odlišnost. Podíváme-li se na příklad kulturních prostředí a prostorů, které jsou v rámci společenského kontextu těchto zemí v podřadné pozici, musíme vzít v úvahu, že pohlaví je zásadním faktorem ve snaze o získání důstojnosti a dosažení změny. Ženská složka společnosti se tedy ustavuje jako vznikající a proměňující se element v postkoloniálním kontextu. To je bez debat.
MB: A myslíte si, že tyto spisovatelky mají ve svých zemích čtenářky?
AML: Myslím, že jelikož třeba v Mosambiku probíhá čtení i přednes básní na různých místech, v rádiu i při křtech knih, je tam jasný společenský dopad. Napadá mě například Énia Lipangová, která ve své tvorbě mísí hudbu, poezii a divadlo. A takových hlasů je v Mosambiku více, konkrétně v oblasti hudby najdeme autorky, které se zabývají ženskou tematikou ve společenském kontextu a zpracovávají ji prostřednictvím kritiky a parodie.
MB: Jedná se tedy o literární produkci zaměřenou na místní čtenáře, ať už ji píšou ženy, nebo ne?
AML: Nejen na čtenáře, ale i na posluchače. Protože hudba hraje v tomto kontextu velmi důležitou roli. A existují zpěvačky, jejichž tvorba má rovněž aktivistický rozměr: performerky, rapperky. Také je třeba zmínit divadlo. Celkově jde tedy o celou škálu uměleckých projevů v oblasti ženské emancipace, které se navzájem prolínají.
MB: Co se týče vaší poezie, jaké místo podle vás zaujímá váš vlastní hlas v rámci transnacionálních a transkulturních dynamik mezi Afrikou a Evropou, Mosambikem a Portugalskem?
AML: Řekněme, že já věkově spadám do generace, která přišla po získání nezávislosti. Začala jsem publikovat v osmdesátých letech v provázanosti se skupinou, která se utvořila kolem časopisu Charrua (Pluh). První kniha mi vyšla v roce 1984. Když jsem přijela do Portugalska, bylo mi téměř dvacet let, dokončila jsem studium, mezitím začala občanská válka… A ve své první knize se pokouším nalézt svůj vlastní básnický jazyk, nepromítá se tam otázka identity. Jde spíše o metapoetickou tematiku. Pokud jde o můj vztah k Mosambiku, vždycky jsem k němu měla velmi blízko, i prostřednictvím studia a psaní esejí, a postupem času se tento vztah začal projevovat i v mé poezii. A to z důvodů, které souvisí s mým osobním prostorem a jeho zkoumáním. Papírově jsem v každém případě – protože jsem se v Portugalsku narodila – portugalskou učitelkou a badatelkou. Pokud jde o literaturu, náležím však k té mosambické. Věkově jsem ale vzdálená současné generaci, která přichází se začátkem 21. století a ke které patří skupina mladších spisovatelek, jež se zabývají jiným typem problémů. Mě zajímá zejména charakter míst, kde jsem žila a vyvíjela se v kulturním slova smyslu, a problematizace mě samotné jako postkoloniálního subjektu v tranzici z jednoho prostoru do druhého.
MB: Je mezi vašimi „kolegyněmi“, africkými básnířkami a spisovatelkami píšícími v portugalštině, nějaký hlas, se kterým dokážete vstoupit do literárního dialogu, ať už na úrovni estetické, anebo tematické?
AML: Je několik hlasů, které mám velmi ráda. Z mosambických autorek na mě měla velký vliv Glória de Sant’Anová a určitým způsobem také Noémia de Sousová. Řekněme, že pro Noémiu je typický určitý zpěvný a narativní rytmus, který mě ve stylistické rovině hodně ovlivnil. Ze současné mosambické tvorby je to například Sónia Sultuaneová, která se ve své poezii vrací k některým tématům smyslnosti a erotiky, se kterými jsem pracovala ve svých básních já. Ale hlas, který považuji za opravdu originální, patří Hirondině Joshuové.
MB: A mimo Mosambik?
AML: Mimo Mosambik například Conceição Limová, Ana Paula Tavaresová, Vera Duarteová. Myslím, že Vera je velmi zajímavá osobnost v oblasti jak poezie, tak i prózy. Ve svém díle Arquipélago da Paixão (Souostroví vášně) klade důraz na rozměr touhy a erotismu, což jsou témata mně hodně blízká. A Vera Duarteová také patří k mé generaci.
MB: Mohla byste na konec zmínit některá jména nejen mladších autorek ze zemí lusofonní Afriky, se kterými stojí za to se seznámit?
AML: Například v souvislosti se Svatým Tomášem bych kromě Aldy Espírito Santové ráda zmínila ještě Manuelu Margaridovou a z těch současných Olindu Bejovou a Goretti Pinovou. Je to mladá básnířka, která se věnuje také oblasti módy. Což je u těchto mladých autorek velmi zajímavý aspekt, protože mnoho z nich aktivně působí také v oblasti designu, výtvarného umění, malby nebo tance a hudby, například Melita Matsinheová. Existuje ještě další mosambická autorka, která v poslední době nepíše, ale je velikým příslibem do budoucna: Tânia Toméová, která poezii recituje a určitým způsobem přetváří ve svých performancích a v poslední době v oblasti kulturní produkce získává na významu. V současnosti existuje mnoho žen, které začínají ve svých zemích dosahovat uznání. Ať už v oblasti kulturní produkce, kreativního průmyslu, literatury pro děti a mládež, či detektivního románu. V Mosambiku je to například mladá autorka detektivek Virgília Ferrãová, která vydala jeden román a několik povídek, nebo Sara Laísseová v oblasti esejistiky.
V případě Kapverdských ostrovů je třeba kromě Very Duarteové zmínit také skvělou vypravěčku – a vypravěček je v rámci těchto literatur pomálu – Dinu Salústiovou. A nejnověji také Eurídicu Monteirovou. Existuje také jedna americko-kapverdská básnířka, která se jmenuje Shauna Barbosová a které se v poslední době podařilo vejít ve známost. V Angole můžeme zmínit Luísu Frestasovou či Cíntiu Gonçalvesovou. V oblasti prózy se zatím v angolské literatuře mnoho jmen nevyskytlo, ale nedávno třeba Yara Monteirová.
Ráda bych také zmínila, ještě v rámci kapverdské poezie, jméno Yolandy Morazzové, luso-kapverdské básnířky, která psala v koloniálním i postkoloniálním období a zanechala po sobě významné dílo v oblasti poezie, publikované vydavatelstvím Imprensa Nacional Casa da Moeda. A samozřejmě jméno Orlandy Amarílisové, jedné z prvních kapverdských prozaiček. To jsou dvě významná jména z období před získáním nezávislosti.
Domnívám se, že v nadcházejících letech se upevní pozice autorek, které mají v tuhle chvíli vydanou jednu nebo dvě knihy. Zásadní je však aspekt prolínání různých uměleckých vyjádření, to je také případ Sóniy Sultuaneové, výtvarné umělkyně, která je zároveň básnířkou. V oblasti hudby jsem už zmínila Tâniu Toméovou a Melitu Matsinheovou a mluvila jsem o performerce a aktivistce Énie Lipangové. A jsou další, je jich mnoho. Autorek, které publikují, píší blogy, mají svůj ostrůvek prostoru v médiích, které se snaží pracovat se svým tělem jako s nástrojem vyjádření a převzetí určité svobody a svébytného místa ve společnosti a které jsou příslibem toho, že ženská literatura získá v budoucnu v rámci afrických lusofonních literatur značný význam.
Ana Mafalda Leiteová
Ana Mafalda Leiteová (* 1956, Aveiro, Portugalsko) se po prvním roce života přestěhovala do Mosambiku, kde prožila dětství a dospívání. Je badatelka a profesorka na Lisabonské univerzitě, patří mezi významné osobnosti v oblasti lusofonních afrických literatur. Mezi její odborné publikace patří A poética de José Craveirinha (Poetika José Craveirinhy, 1991), Oralidades & escritas nas literaturas pós-coloniais (Ústní vyprávění a psaná literatura v postkoloniální Africe, 1998), Literaturas africanas e formulações pós-coloniais (Africká literatura a postkoloniální formulace, 2003). Jako básnířka vydala díla Em sombra acesa (V osvětleném stínu, 1984), Mariscando luas (Moře měsíců, 1992 ve spolupráci s Luísem Carlosem Patraquimem a Robertem Chichorrem), Passaporte do coração (Pas ze srdce, 2002), O Amor essa forma de desconhecimento (Milujte tuto formu nevědomosti, 2010). Nedávno jí vyšla poetická antologie Janela para o Índico: poesia incompleta 1984–2019 (Okno do Indického oceánu: neúplná poezie 1984–2019, 2020).
Marta Banasiak
Marta Banasiak (* 1985, Świdnik, Polsko) je polská literární vědkyně. Vystudovala češtinu pro cizince a portugalštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poslední desetiletí žije v Lisabonu, kde absolvovala doktorské studium v oblasti literárních a afrických studií. Odborně se zabývá srovnávací africkou literaturou a postkoloniální teorií. Je autorkou článků publikovaných v Evropě a v Brazílii.
Barbora Kraftová
Barbora Kraftová (* 1983, Praha) vystudovala portugalštinu a etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení studia se věnovala výuce portugalštiny, překladům a tvorbě filmových titulků. Pracovala v Portugalském centru Instituto Camões v Praze. V současnosti žije v Lisabonu a působí jako překladatelka na volné noze.
Poznámky:
1. Dům studentů impéria (1944–1965) byl státní institucí, která fungovala jako sdružení studentů z portugalských kolonií, kteří přijeli studovat do metropole. Považuje se za jedno z míst vzniku protikoloniálního hnutí. [Zpět]