Rozhovor s Lital Levy vedla a přeložila Olga Pavlova

Lital Levy, odbornice na srovnávací literaturu, židovská studia a blízkovýchodní studia, o sobě tvrdí, že ráda boří hranice, ať už koncepčního, disciplinárního, nebo institucionálního charakteru. V tomto rozhovoru však nevyvrací žádné mýty či představy, ale naopak trpělivě vysvětluje specifickou situaci okolo palestinských a arabských spisovatelů píšících hebrejsky.
 

Olga Pavlova: Stát Izrael vznikl v roce 1948. Před touto událostí žilo na území někdejšího britského mandátu přes milion Arabů a o polovinu méně Židů. Jak vypadala jazyková situace v regionu před druhou světovou válkou?

Lital Levy: Pro pochopení aktuální situace je potřeba se vrátit v čase. Populace původních palestinských Arabů žila v regionu společně s malou částí původních židovských obyvatel. Od osmdesátých let 19. století až do dvacátých let 20. století postupně do Palestiny přicházely vlny židovských přistěhovalců. Ráda bych zdůraznila, že se hebrejština v zásadě málo používala ještě na přelomu 19. a 20. století. Její znovuvytvoření jako každodenního jazyka vyžadovalo od přistěhovalců opravdu velké úsilí, které se pojilo i s literární praxí. Změna přišla až ve dvacátých letech 20. století, kdy významně stouplo množství mluvčích hebrejštiny. V tu dobu se z praktických důvodů naučila trochu hebrejsky nebo jidiš též část palestinských Arabů, protože potřebovali s židovskými přistěhovalci obchodovat. Ze stejných důvodů se Židé učili arabsky. Ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století se mnoho Židů chtělo naučit arabsky a poznat zvyky palestinských Arabů, protože toužili znovu nalézt identitu spojenou s místem, kam se přestěhovali.

Situace se začala měnit po vyhlášení Státu Izrael. Arabština se čím dál víc spojovala s arabskými státy, které byly ve válce s Izraelem. Zároveň Izrael absorboval velké množství židovských přistěhovalců z arabských zemí hovořících arabsky. Proto to není jen příběh o Palestincích v Izraeli a izraelských Židech. Objevují se tu tři důležité skupiny: aškenázští Židé z Evropy, orientální Židé (mizrachim) z arabských zemí a palestinští Arabové. Takže celá otázka koexistence hebrejštiny a arabštiny je pěkně komplikovaná. Bohužel kulturní postavení arabštiny dnes výrazně klesá, většinou z politických důvodů. Stává se podřadným jazykem, zvláště v židovské společnosti.

OP: Jak tato změna ovlivnila psaní a literaturu?

LL: To je další komplikovaná záležitost, protože nemáme mnoho záznamů o palestinském psaní v arabštině před rokem 1948. Důležitou událostí bylo založení literární přílohy ve známých komunistických novinách Al-Ittihad. Zajímavé je, že někteří autoři, kteří tam publikovali, byli Židé z arabských zemí. Později se z nich stali slavní hebrejští spisovatelé. Izrael nicméně bojkotoval zbytek arabského světa a noviny se ocitly ve velmi složité situaci, protože palestinští Arabové v Izraeli byli fakticky odříznuti od všech svých čtenářů ve zbytku arabského světa. Palestinci píšící hebrejsky se objevují až mnohem později. Skutečným fenoménem se stala kniha Antona Šammáse Arabesky. Byl to jeho jediný román napsaný v hebrejštině. Všechny překvapil neuvěřitelnou, opravdu s ničím nesrovnatelnou jazykovou úrovní. Nešlo jen o funkční použití jazyka, ale o hluboké porozumění dědictví, historii a literární tradici.

OP: Jak to vypadá s mladší současnou generací?

LL: Nejznámější a nejpopulárnější je Sajjid Kašua. Liší se od skutečně bilingvního Šammáse, který umí psát arabsky, ale rozhodl se napsat román v hebrejštině. Kašua neovládá arabštinu na dostatečné literární úrovni, protože získal vzdělání převážně na židovských školách. Jako nadaný student studoval na prestižní Izraelské akademii umění a věd a dále také sociologii a psychologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jeho příběh se v některých ohledech odlišuje. Tvoří spíše analogii k jakési postkoloniální situaci, kdy spisovatel odříznutý od svého rodného jazyka píše v jazyce kolonizátorů. Kašua se proslavil především týdenními sloupky v Ha-arecu, nejstarším izraelském deníku. Vystupoval v roli společenského komentátora dění v Izraeli z pohledu člověka, který je uvězněn mezi dvěma světy.

Podobně jako Šammás i Kašua opustil Izrael. Myslím, že oba měli tak trochu pocit, že tam pro ně vlastně není místo. Ale chci zmínit ještě několik dalších spisovatelů. Například Na’íma Arájidího, básníka, který publikoval jak v arabštině, tak v hebrejštině.

OP: Palestinský spisovatel Emil Habíbí získal v roce 1992 Izraelskou cenu za literaturu. Proč bylo její udílení vnímáno jako kontroverzní akt?

LL: Bylo to velmi kontroverzní, protože Izraelská cena není jen cenou za literaturu, ale uděluje se v mnoha oborech. Jedná se v podstatě o nejvyšší státní vyznamenání. Takže cokoli, co Stát Izrael nějak oficiálně uznává, bude arabský svět považovat za kontroverzní, protože existenci Státu Izrael nepřijímá. Souvisí to také s otázkou tzv. normalizace. Poté, co Izrael uzavřel mírovou smlouvu s Egyptem prostřednictvím Dohod z Camp Davidu, vyvstala celá řada otázek. Většina intelektuálů v arabském světě se postavila proti. Habíbího přijetí Izraelské ceny proto chápali jako projev normalizační pokory, proti níž se stavěli a nepodporovali ji.

OP: Můžeme tedy v souvislosti se situací v regionu mluvit o existenci hranice mezi politickým psaním a politickými tématy v literatuře?

LL: Pokud mluvíme o hebrejštině a arabštině, tady i výběr jazyka může být politický čin. Pokud jste palestinský Arab a píšete hebrejsky, teoreticky by tato volba neměla být vnímána politicky, protože jste občanem Státu Izrael a hebrejština je oficiální úřední jazyk. Opak je ale pravdou, vnímá se to jako politická volba, protože mezi jazykem a identitou stále existují velmi silné vazby. A Izrael se definuje jako židovský stát a stále vidí hebrejštinu jako židovský jazyk, ne jako jazyk všech občanů tohoto státu. Šammásovu knihu nejde označit za vysloveně politický text. Zároveň celý druh aktu psaní tohoto palestinského příběhu ve velmi vytříbené hebrejštině je svým způsobem politickým prohlášením. Myslím si, že existují různé způsoby, jak být politický. Jinými slovy, nemusíte nutně psát o zjevně politickém tématu, abyste svým psaním učinili politické prohlášení.

OP: Je tedy v takové situaci možné vytvořit naprosto apolitické dílo?

LL: Záleží na tom, jak definujete politiku. Odpověď tady bude nutně subjektivní. Dám vám další příklad. Existuje palestinská spisovatelka z Izraele jménem Adaníja Šíblí. Napsala již několik knih v arabštině. Její první knihu z roku 2010 Dotyk (Masaas) lze číst jako apolitické dílo, protože se tu vypráví příběh z perspektivy malého dítěte. Popisuje smyslové zkušenosti se světem, s barvami. Pokud však čtete mezi řádky, uvědomíte si, že máte před sebou vyprávění z pohledu dítěte, které sice má o politice velmi omezené povědomí, zároveň však intenzivně vnímá okolní svět. Na konci knihy slyší zapnutou televizi, kde se mluví o masakru palestinských Arabů v Sabře a Šatíle, o palestinských uprchlických táborech v Bejrútu. Obsahu sice nerozumí, ale toto sdělení je v knize přítomné.

Pokud jde o palestinské psaní z Izraele, politizaci se nelze úplně vyhnout. Žijeme ve zpolitizovaném světě a vše, co vyrábíme, je jeho produktem. Zároveň ale literaturu nedefinuje politika. Literatura v některých ohledech dokáže překročit hranice toho, co je možné ve společenském a politickém světě. To samo o sobě však neznamená, že nemá vazby na svět politiky.

OP: Kdy se začali arabští spisovatelé častěji obracet k hebrejštině?

LL: Román V novém světle (Be-or chadaš) Atalláha Mansúra vyšel v roce 1969. Rozmach palestinského psaní v hebrejštině pak nastupuje v osmdesátých letech.

OP: Mají nějaká společná témata, nebo každý vypráví vlastní příběh?

LL: Jedná se o malou skupinu autorů. Mezi prozaiky je to především Anton Šammás. Otázkou zůstává, jestli sem můžeme zařadit Emila Habíbího, protože nepsal hebrejsky. Zároveň každý zná Podivné události kolem zmizení Sa’ída, smolaře a pesoptimisty (1974). Existovala i divadelní hra a mnoho izraelských školáků generace osmdesátých let ji vidělo. Když porovnáte texty zmíněných autorů, zjistíte, že Habíbího román je nejméně autobiografický. Je to opravdu druh fikce, čerpá však z kolektivních zkušeností Palestinců od roku 1948 až do začátku sedmdesátých let. Šammásův román jaksi propojuje autobiografii a fikce. Arabesky byly opravdu populární – většina lidí těžko mohla uvěřit tomu, že Arabové mohou používat tak krásnou hebrejštinu. Jde o román pro náročné čtenáře, kde se autor rád chlubí svými vědomostmi.

Třetí autor, Sajjid Kašua, má nyní čtyři romány a určitě ten první byl velmi autobiografický. A všechny ostatní se točí kolem otázky života Palestinců v Izraeli. Ale co je zajímavé: texty se docela liší, protože Palestinci v Izraeli nejsou homogenní skupinou. Všichni tedy mohou vyprávět různé příběhy, i když píší z pozice Palestinců žijících v Izraeli.

OP: Jaká byla reakce čtenářů na Kašuu – autora mladší generace?

LL: Kašua je zajímavý případ, protože jak jsem řekla, v Izraeli je dobře známý jako novinář. Proslavil se také psaním scénářů pro televizi. Široká veřejnost si možná nepamatuje jeho jméno, ale všichni znají jeho televizní sitcom z počátku 21. století Arabská práce (Avoda aravit). Bylo to poprvé, co v izraelské televizi v hlavním vysílacím čase běžel pořad, ve kterém arabské postavy mluvily arabsky, snažily se vést normální život v Izraeli jako občané Státu Izrael, pohybovaly se mezi židovskou a arabskou společností a mezi hebrejštinou a arabštinou. Byla to velká věc, něco jako průlom. Avšak Kašua měl pocit, že selhal, že se toho ve společnosti moc nezměnilo. Celého projektu skoro tak trochu litoval. Myslím, že jeho pozdější tvorba je jaksi temnější. Kašuovo psaní jinak má více publicistický styl, proto i jeho romány jsou populárnější. Vystudoval novinařinu a stal se romanopiscem.

 

Lital Levy

Lital Levy (* 1972, Los Angeles) získala doktorát v oboru srovnávací literatury na Kalifornské univerzitě v Berkeley, v současné době vyučuje na Princetonské univerzitě hebrejskou a arabskou literaturu, literární teorii a židovská studia. Její kniha Poetic Trespass: Writing between Hebrew and Arabic in Israel/Palestine (Překročení hranic: psaní mezi hebrejštinou a arabštinou v Izraeli a Palestině, 2014) získala několik cen včetně Ceny Jordana Schnitzera.

 

Olga Pavlova

Olga Pavlova (* 1984, Moskva) vystudovala češtinu pro cizince a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí jako publicistka a překladatelka. V Praze žije od svých 21 let.

Zpět na číslo