Jitka Jeníková
S oblibou tvrdím, že překladatel je hned po autorovi tím, kdo zná jeho text nejlépe, stráví s ním nejvíce času a má s ním nesmírně intimní a intenzivní vztah. Každé slovo, výraz, větu, souvětí, odstavec bere (obrazně) do ruky, přehazuje z dlaně do dlaně a vypouští zpátky na obrazovku. Čím lepšího textu se dotýká, tím příjemněji mu plynou dny a tím větší meč se mu houpe nad hlavou. Mé týdny ve společnosti sira Davida Attenborougha patřily k těm nejúžasnějším a nejnáročnějším zároveň.
Deníky z prvních cest, které v padesátých letech podnikl tehdy mladičký, v BBC začínající Attenborough, vydalo loni nakladatelství Argo (Výpravy do divočiny), nakladatelství Práh se pak záhy chopilo následujících cest (Výpravy na druhý konec světa). A já se s Davidem plazila guyanskou savanou, prodírala se pralesem, v Indonésii zlézala sopky, plavila se bouří u ostrova Komodo s kapitánem, jenž neměl nejmenší potuchu, kde se nachází, a v paraguayské pampě naháněla pásovce. Byly to dramatické měsíce – plné křížového ověřování zvířat, rostlin a míst – a já jen doufala, že se mi styl velkého přírodovědce podařilo zachytit i v češtině. Opatrně jsem kráčela textem a obezřetně kladla slovo za slovem.
Jenže poměrně záhy jsem narazila. Překážku na cestu mi, k mému překvapení, nepoložilo žádné zvíře (byť i ta se snažila), ale prachobyčejné slůvko cameras. Nic těžkého, že? Význam slova ovládají dozajista i neangličtináři. Camera je přece foťák! Anebo kamera. Respektive foťáky. Anebo kamery. Anebo všechno najednou. A sakra. A protože Attenborough se svým dvorním kameramanem Charlesem Lagusem pořizovali na cestách fotografické, filmové i audio záznamy, ocitla jsem se v pasti jednotných a množných čísel. Jediným, kdo mi z ní mohl pomoci, byl jeden z hlavních aktérů.
Mnozí z mých kolegů překladatelů čile korespondují se svými autory. Já mezi ně nepatřím. Jen jedinkrát jsem se pokusila autora kontaktovat, leč pokus vyšel vniveč. A teď jsem tu měla sira Davida, kameru/y a foťák/y a vědomí, že když to napíšu blbě, bude to prohřešek proti autorovi a laskaví čtenáři mi to dají (oprávněně) sežrat.
Jenže jak se k někomu, jako je David Attenborough, normální smrtelník dostane? Dřív bych se mohla ptát leda tak nebes, dnes se naštěstí můžu zeptat googlu. A tak se ptám googlu na agenturu zastupující Davida Attenborougha, jelikož si říkám, že by to třeba mohlo jít přes agenta. Nic. Zkouším další a další řetězce, načež se k vlastnímu údivu dostávám na stránku, kde se zobrazuje – to snad ne? – jeho domácí adresa.
A k tomu vysvětlení, že v jeho věku (letos v květnu oslaví 97. narozeniny) už má právo neovládat sociální sítě a e-mail, a pokud mu někdo něco chce, ať mu pošle dopis. V souladu s anglickou zdvořilostí připojil ještě omluvu, že mu odpověď může chvíli zabrat, denně vyřídí na patnáct až dvacet dopisů, a prosbu, zda by byli pisatelé tak laskaví a dodali ofrankovanou obálku se zpáteční adresou.
Inu, je čas sedět si na rukou (třeba v internetových diskusích) a čas jednat (třeba když potřebujete rozlousknout kamerový ořech). Sedla jsem a sepsala dopis. Jako složitější úkon než shánění samotné adresy sira Davida se ukázalo pořízení známky na pobočkách České pošty, na niž by došlo psaní zpět z Velké Británie do Čech. I přesto jsem dopis odevzdala do rukou pošťačky a vzápětí na něj zapomněla. Přece jsem nečekala, že mi fakt odepíše? Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, a aspoň budu moct každému, kdo by mi foťáko-kamery vytýkal, s čistým svědomím sdělit, že jsem se snažila.
Za dva týdny jsem z jinak obvykle prázdné schránky vytáhla dopis. Neměl modrý pruh, nepsali z banky, dokonce ani žádné z dětí si na osamělé rodičovstvo nevzpomnělo a lístek z tábora nezaslalo. Byl to dopis, jehož adresu jsem si sama nadepsala. Dopis od sira Davida Attenborougha.
Na hlavičkovém papíře, perem a vlastní rukou.
Na pár minut jsem se proměnila v pištící fanynku zlaté éry Beatles.
A se zcela čistým svědomím jsem v celém překladu opravila cameras na jeden fotoaparát a jednu kameru.