Rubrika: Kraťas Stránka 1 z 4

Slovenský překlad pekelných cest Marthy Gellhorn

Kamila Schewczuková

Proslulá americká válečná reportérka Martha Gellhorn (1908–1998) prý milovala nedotčené pláže a dobrou whisky. Nachomýtla se k množství velkých konfliktů 20. století – a také sem tam zažila nudu. Jak připomíná napříč svými cestovatelskými memoáry, nuda je na cestování to nejhorší. Její kniha Travels with Myself and Another (1978) vyšla minulý rok pod názvem Päť výletov do pekla ve slovenském překladu Kristíny Karabové v nakladatelství Literárna bašta. Gellhorn až na sklonku života napadlo, že by mohla psát nejen o válkách a velkých událostech, ale také o samotném cestování. I když o katastrofách prý lidé poslouchají raději než o radostných zážitcích z cest.

Brno čte Bruna (pro Ukrajinu)

Hanele Palková

Co mají společného Brno a Bruno (Schulz)? Nejsou to jen čtyři písmena. Když se brněnský rodák Bohumil Hrabal, vášnivý čtenář a obdivovatel snově surrealistické prózy Bruna Schulze, v Rozhovoru se sebou samýmDomácích úkolů z pilnosti (1982) ptal po svém oblíbeném městě, odpověděl si, že by chtěl bydlet v Drohobyči: …od té doby, kdy jsem přečetl Skořicové krámy, já jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl, ale co má být? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost.

Transsexualita a literatura

Kateřina Bártková

Bratislavské queer divadlo Nomantinels, jehož repertoár se dlouhodobě angažuje v otázkách genderové rovnoprávnosti a boji proti diskriminacím, letos rozšířilo svůj záběr i o literární tvorbu a vydalo první beletristickou knihu, novelu Tá bolesť ťa prejde od novinářky a debutující prozaičky Mii Žurekové.

V rámci slovenské literatury představuje novela poměrně výjimečný počin. A to jak zvolenou epistolární formou, tak pokusem o zachycení života trans člověka v slovenské konzervativní společnosti. Právě v kontextu omezování práv trans lidí kniha aspiruje na to stát se aktuálním a politickým čtením. Její edukativní podtón však zároveň vyvolává dojem,

Potřebuje komparatista seznamy?

Julie Koblížková Wittlichová

Každý humanitní obor čas od času zvažuje, co tvoří jeho předmět a jakým způsobem je ho možno popsat, avšak komparatistika bez takové reflexe vůbec neexistuje: její předmět není nikdy prostě „dán“ nebo „předpokládán“, vždycky je třeba jej znova definovat. Tak začíná předmluva k souboru studií z komparatistiky s názvem Mezi okrajem a centrem (eds. V. Svatoň, A. Housková, O. Král), kterou na samém konci devadesátých let vydalo Centrum komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Že neustálá sebereflexe a debata nad směřováním oboru ke komparatistice zkrátka patří, potvrdilo i diskusní setkání, které k tomuto tématu připravil studentský komparatistický spolek KOS a na němž se sešli vyučující a studenti doktorského a magisterského studia.

Jak mluví Ukrajina

Alexej Sevruk

Ukrajinština je společně s ruštinou a běloruštinou jedním z východoslovanských jazyků. Uvádí se, že ukrajinsky mluví třicet až čtyřicet milionů lidí, počtem mluvčích tak ukrajinštině patří druhé až třetí místo v rodině slovanských jazyků (po ruštině se sto čtyřiceti a polštině se čtyřiceti miliony mluvčích).

Data z výzkumu provedeného v roce 2017 Centrem Razumkova, neziskovou organizací zaměřenou na mapování veřejných politik, uvádějí, že v samotné Ukrajině považuje ukrajinštinu za svůj mateřský jazyk 60 % obyvatel, 15 % obyvatel Ukrajiny uvádí jako svůj mateřský jazyk ruštinu, 22 % respondentů pak jako mateřské uvedlo oba dva tyto jazyky.

Dvě brazilská výročí

Karolina Válová

Letos si Brazílie připomíná dvě významná výročí: před dvěma sty lety získala nezávislost na Portugalsku a mezi 11. a 18. únorem 1922 proběhl v São Paulu tzv. Týden moderního umění (Samana da Arte Moderna). Tento umělecko-kulturně-politický festival byl jedním z prvních a zároveň nejzásadnějších avantgardních výbojů v zemi. Během něj se zformovala „první generace modernistů“, jejíž působení bylo přerušeno až nástupem diktatury Getúlia Vargase v roce 1930.

Cesta k nezávislosti Brazílie začala během napoleonských válek přesunem celého portugalského dvora z Lisabonu do Ria de Janeira. Vládnoucí regent Jan (Dom João) tímto neobvyklým krokem změnil Brazílii,

Co si počít s Elenitou?

Anna Tkáčová

Elena Poniatowska (* 1932), mexická spisovatelka polského původu, je ojedinělou postavou mexické literární scény, osamělou hvězdou, která nejenže přežila své věhlasné vrstevníky a povětšinou celoživotní přátele, jakými byli Octavio Paz, Carlos Fuentes, José Emilio Pacheco či Sergio Pitol, ale dodnes je literárně činná. Mezi Mexičany se těší takové popularitě, že o ní mluví důvěrně jako o Elenitě. Ve vyhrocených politických situacích se totiž neuzavřela do své pracovny, ale vyšla mezi lidi a dala najevo, že je jednou z nich. Bylo tomu tak v roce 1968 po masakru studentů na náměstí v Tlatelolcu (La noche de Tlatelolco,

Nová Obec překladatelů: důraz na solidaritu a spolupráci

Anežka Charvátová

Obec překladatelů (OP) vznikla hned po listopadu 1989 přerodem z dřívější Asociace překladatelů, která fungovala při Svazu spisovatelů. Prvním předsedou byl zvolen překladatel z francouzštiny Jiří Pechar, po něm se ujala předsednictví amerikanistka Jarmila Emmerová, tu vystřídala germanistka Hana Linhartová. Na valné hromadě v listopadu 2021 byl zvolen nový výbor, který vzápětí vybral nové předsednictvo – v čele Obce nyní stojí hispanistka a romanistka Anežka Charvátová, místopředsedou je anglista Lukáš Novák.

Po divokých devadesátých letech, kdy se uvolnila všechna pravidla, zákony džungle rozklížily i nakladatelský svět a knižní distribuci a spousta lidí byla ráda,

První česko-kalifornská spisovatelka a překladatelka

Jaroslav Olša, jr.

Zatímco o Češích v Chicagu, Nebrasce či New Yorku se psalo a píše hodně, ti, kteří dorazili až na „opačné“ pobřeží Ameriky, do zlatonosné Kalifornie, bývají vekrze zapomenuti. Je to především proto, že v Los Angeles, San Francisku ani San Diegu se nikdy neustavily ony pověstné české komunity, města ve městech, kde vedle sebe sídlívali čeští restauratéři i řezníci, ale také české knihy a časopisy vydávající nakladatelé a novináři. A právě i pro neexistenci regionálního českého periodika tak dnes kalifornské Čechy musíme začít znovu objevovat.

Jednou z významných postav české Ameriky před sto lety byla právě v Kalifornii žijící Clara Vostrovsky Winlow (1871–1963).

Jak se Mistr a Markétka naučili česky

Miroslav Tomek

Státní cenu za překladatelské dílo letos získala Alena Morávková (1935), překladatelka z ruštiny, ukrajinštiny a francouzštiny (rozhovor s ní najdete v Plavu 4/2018). Její dlouhá překladatelská dráha začala v letech 1953–1958 studiem slavistiky a romanistiky na FF UK. Po studiích pracovala zprvu jako redaktorka divadelních her v DILIA, na konci šedesátých let pak přešla do Ústavu jazyků a literatur Československé akademie věd. Po prověrkách v roce 1972 ho však pro nesouhlas s okupací Československa musela opustit a působila jako překladatelka na volné noze. Od devadesátých let 20. století vyučovala na DAMU a přednášela také na FF UK,