Rubrika: Kraťas Stránka 1 z 6

Rytmus, melodie, slovo. Státní cena za překladatelské dílo pro Dagmar Hartlovou

Helena Stiessová

 

Letošní Státní ceny už znají své laureáty. Cenu za překladatelské dílo obdržela Dagmar Hartlová, dlouholetá překladatelka především ze švédštiny, vysokoškolská pedagožka a nositelka švédského Řádu polární hvězdy.

Své první setkání s Dagmar Hartlovou si nevybavím přesně, ale bezpochyby se odehrálo na půdě pražské Filozofické fakulty, kde od roku 1989 přednášela mimo jiné o švédské literatuře. K zájmu o švédské autory mě tehdy nikdo pobízet nemusel, ovšem v jejím podání se svět Augusta Strindberga, Karin Boye či Pära Lager­kvista otvíral jako barvitý román, který opravdu chcete číst. Dagmar totiž oplývala nefalšovaným a nakažlivým zaujetím pro věc,

Slovinské číslo slovenského časopisu Verzia

Aleš Kozár

 

Slovenský čtvrtletník Verzia, zaměřený na umělecký překlad, na začátku letošního léta vydal monotematické číslo věnované slovinské literatuře. Reaguje na domácí povědomí o této národní literatuře, které není tak překladově bohaté jako u nás, ale jazyková blízkost mezi češtinou a slovenštinou nabízí možnost obě kulturní prostředí v rámci pohledu na charakter oboru provázat a porovnat. Navíc se také v medailoncích v časopise na dostupné české překlady odkazuje.

Každé takové monotematické číslo nabízí možnost reflektovat spolupráci důležitých osobností oboru. Zde jde především o tvůrce spojené s Katedrou slovanských filológií na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě,

Indiánské léto se Sylvií Germain

Anna Lebedová

 

Na sklonku letošního září zamířila do Prahy po více než dvaceti letech francouzská spisovatelka Sylvie Germain (* 1954). Českému čtenáři je známá především prostřednictvím románů Kniha nocí (1984, č. 1997), Jantarová noc (1987, č. 2005), Dny hněvu (1989, č. 1995) a Tobiáš z blat (1998, č. 2005).

S československým kulturním milieu ji však pojí mnohem více než jen překlady do češtiny. V roce 1986 se přestěhovala do Prahy, kde do roku 1993 pracovala jako dokumentaristka, vyučovala filosofii na Francouzském lyceu a pokračovala v psaní románů a povídek.

Jak chutná Austrálie

Magdalena Císlerová

 

Na australskou literaturu a s ní spjaté akce narazíme v našich končinách jenom zřídka. I v anglofonním světě je stále často vnímána jako periferní a zdaleka ne všechny knihy publikované v Austrálii se následně vydávají na britském či americkém trhu, kde by mohly snáze zaujmout zahraniční nakladatele, čímž se ještě snižuje šance na překlad do češtiny. O to větším svátkem byl proto australsko-český literární večer pořádaný na konci srpna Městskou knihovnou v Praze. Provázela jím literární dokumentaristka Barbora Baronová a publiku představila spisovatelku Emily Bitto.

Melbournská rodačka s československými kořeny debutovala v roce 2014 románem The Strays (Zbloudilci),

Bílý jeřáb

Vratislav Kadlec

 

Jednou z mála oblastí, kde může překladatel v téhle zgooglované době beztrestně překládat vlastní jména, zůstávají kromě pohádek a jmen králů také mluvící jména indiánská – poštěstilo se mi to například u textu nazvaného Indiánův pohled na indiánské záležitosti, který vyšel v letošním čtvrtém čísle Plavu.

Překlady jmen zavedené v angličtině jsou ovšem někdy dost ledabylé, případně vůbec nejde o překlady, ale spíš o přezdívky asi na podobné úrovni, jako když Češi říkají vietnamskému prodavači Karel, aby se jim to lépe vyslovovalo. Tak třeba autor zmíněného textu,

Prostě jsme to dělali rádi. K outsiderství překladu v akademické kleci

Aleš Kozár

Sedím u stolu a po letech přede mnou leží diplomy z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dva magisterské a doktorský, bohemistika a slovinština. Je to dvacet let, za sebou mám přes dvacet knižních překladů, spoustu časopiseckých, také hezkou řádku odborných textů, sedmnáct let výuky slovinštiny na pardubické univerzitě, s níž jsem se právě rozloučil. Nerad, hořce, ale ten odchod byl popravdě v mnohém osvobozující, byť mířím do mnohem větší nejistoty.

A vyvolává ve mně otázky, co se mezitím stalo, co se změnilo, že měl člověk pocit, že na něj na fakultě všechno padá,

Mravní bolesti Nikaraguy

Martin Šplíchal

V posledním dubnovém týdnu navštívil Prahu Sergio Ramírez, nikaragujský spisovatel, exulant, bývalý politik a první středoamerický držitel Cervantesovy ceny. Během dvou dní absolvoval tři veřejné besedy: nejprve debatoval v Institutu Cervantes s překladatelkou Blankou Stárkovou, následujícího dne na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy s politologem Radkem Bubnem a miniturné zakončil v Knihovně Václava Havla rozpravou s jiným spisovatelem, Jáchymem Topolem.

Životní osudy jednaosmdesátiletého Ramíreze opisují politické proměny Nikaraguy, k nimž došlo za poslední půlstoletí. Již jako vystudovaný právník se v sedmdesátých letech připojil k marxistickému gerilovému hnutí sandinistů, které roku 1979 svrhlo pravicového diktátora Anastasia Somozu,

Maturitní seznam

Luděk Korbel

Snad každý učitel literatury zauvažoval někdy nad tím, jak se výběr z knih, které představuje svým studentům, protíná s tím, co čtou ve volném čase, co je baví, co je zajímá, a jaký obraz o literatuře se prostřednictvím něj studentům vyjevuje. A mimo pochybností nad tím, zda a jak je ten daný výběr platný, se určitě zaobíral i tím, zda tato díla umí předat v míře, která by jim (studentům i dílům) náležela.

Dostalo se mi příležitosti na jednom nevelkém venkovském gymnáziu sestavit seznam k maturitní četbě. Jak už to bývá, nešlo o velkorysou nabídku podílet se na koncepci výuky dané školy,

Tři estonská výročí

Jan-Marek Šík

Na začátku roku 1974 se ve Tvorbě objevila zpráva s nezvyklým obsahem: „V kulturním týdeníku Sirp ja vasar (Srp a kladivo) vydávaném v Estonské SSR vyšel (…) článek Leo Metsara Na studijní cestě v Československu. Autor článku, estonský spisovatel a dlouholetý překladatel z českého jazyka, v něm (…) vyjadřuje svou lítost nad nedostatečným povědomím českého čtenáře o estonské literatuře. Má na to právo: sám totiž přeložil do estonštiny téměř tolik českých literárních děl, kolik je všech českých překladů z bohaté estonské literatury.“

Pod toto smutné konstatování se nikdo nepodepsal,

Smrt a šprým. Poznámka k šibeniční poezii

Martin Hašek

Christian Morgenstern (1871–1914), básník často tematizující smrt a smrtelnost, od jehož úmrtí uplyne 31. března sto deset let, vložil do básně Šibeniční vrch verše: „To, čemu vyhnutí není, / právě cíl je pro náš šprým.“

Ačkoli tuto báseň najdeme v obvyklé podobě jeho nejslavnější sbírky Šibeniční písně (poprvé 1905), autor sám ji do ní nikdy nezařadil. Objevila se až v pozůstalostním vydání, které v rámci souhrnné sbírky Alle Galgenlieder (Všechny šibeniční písně, 1938) připravila a upravila (ne vždy úplně vhodně) Margareta Morgenstern. Že se báseň do autorských uspořádání sbírky nedostala,