Rubrika: Kraťas Stránka 1 z 7

Topografie násilí. Moravský návrat Vanessy Springory

Martina Mecco

 

Jméno Vanessy Springory (* 1972), jedné z čelných představitelek současné francouzské literatury, není českým čtenářkám a čtenářům neznámé. Roku 2021 tuto spisovatelku a naklada­telku uvedlo do tuzemského prostředí nakladatelství Host, když v překladu Tomáše Havla vydalo její tehdy rok starý debut Svolení. Letos v lednu publikovala Springora ve francouzském originálu svůj druhý román Patronyme (Patronymum). V próze, která se opět pohybuje na pomezí memoáru, autobiografie a autofikce, se zabývá znovuobjevováním jedné větve svých kořenů, již nachází v moravském Zábřehu.

V prvním románu Springora zpracovala traumatický zážitek – zneužívání,

Sláva nezrozeným. K třicátému výročí smrti Emila M. Ciorana

Karin Zamrazilová

 

Dne 20. června je to třicet let od smrti muže, který tvrdil, že „největším neštěstím pro člověka je jeho narození“. Emil Cioran (1911–1995), estét zoufalství, mistr nespavců a patron poražených, by nás právě dnes mohl oslovit víc než kdy dřív. A sice proto, že ve světě plném významů a řešení nabízel něco, co už skoro vymřelo: odvahu říci, že nic nemá smysl, a přesto v tomto absurdním světě setrvat do úplného konce. V Cioranově díle (viz ukázku v Plavu 2/2019) bychom horko těžko našli jakýkoli systém či řád; spíše se jedná o soustavu aforismů,

Verše psané do hlíny

Michaela Melichová

 

Stalo se mi náhodou, že jsem se 31. března ocitla na uvedení knihy nových překladů japonské poezie haiku a waka Světlušky v rukávech (2024) v luxusní restauraci Miyabi. Na úzký seznam hostů mě připsala překladatelka Helena Honcoopová několik málo dní před akcí po rozhovoru, který by měl vyjít v některém z dalších čísel. „Hlavně o knize napište, ať se o ní lidi dozvědí,“ zněla překladatelčina prosba a mou vstupenkou do světa jemného japonského vkusu pěstovaného v centru Prahy se stal příslib, že to udělám: tak tedy píšu.

Představení antologie sestávající z dvou set dvaceti básní s hmyzími motivy příznačnými pro šintoistickou a buddhistickou citlivost proběhlo v dialogu obou tvůrců – Heleny Honcoopové a Petra Borkovce,

Proč dnešní osmáci čtou Deník malého poseroutky a nestydí se za to

Petra Paťchová

 

Přeleželé ruce, brnící prsty, ztuhlá záda. Hodinky ukazují 00.43, zbývá jen dočíst kapitolu. Jenže… ani si nepamatuji, kdy přesně to začalo, ale asi brzy.

O dobrých třicet let později stojím před tabulí a pozoruji neklidné děti kroutící se v lavicích, těkající pohledem po místnosti, po spolužácích, na strop, z okna, na hodiny. Čas se jim nepředstavitelně vleče. Když se jich po dvaceti minutách ptám, co četly a jak to hodnotí, jen ledabyle pokrčí rameny. Mají-li to vyjádřit na škále, zeptají se mě se spikleneckým pohledem, co je to škála.

Slova a obrazy Orhana Pamuka

Simona Sanitráková, Anna Kostková

 

„Existuji v českém jazyce, protože existuje Petr Kučera,“ prohlásil Orhan Pamuk, když ve druhé polovině února vystoupil v Centru současného umění DOX u příležitosti vydání českého překladu svého nejnovějšího románu Morové noci (2021, č. 2025). Z nositele Nobelovy ceny za literaturu tak čišela upřímná radost, když si před našlapaným sálem povídal se svým dvorním překladatelem, odborníkem na tureckou a osmanskou literaturu Petrem Kučerou. Poutavý rozhovor se nesl v přátelském duchu a jeho tématem byl nejen Pamukův nejnovější literární počin, ale také výtvarná tvorba a výstava Útěcha věcí,

Zpěvy Vltavy na Novém Zélandu. K výročím narození a úmrtí Bedřicha Osta

Milan Pavlovič

 

Onehdy mě v antikvariátu zarazila útlá kniha Three Essays on Czech Poets, uvozená jménem Frederick Ost, vročením 1944 a místem vydání Wellington. Podiv nad tím, kdo psal na Novém Zélandu za války o české poezii, však usměrňuje už v úvodu přetištěný dopis Edvarda Beneše, který začíná adresou: „Pan ing. Bedřich Ost“, toho času Londýn. A pak už snadno zjistíme, že jde o všestranného literárního tvůrce, jenž od konce dvacátých let vydal řadu děl v němčině a k tomu dvě balady velkoměsta Asfalt (něm. 1931, č. 1933) a proletářskou sbírku Písně všedního dne (1935).

Za Michaelem Marchem

Tomáš Kozák

 

„Víš, próza má blíž k životu, báseň spíš ke smrti,“ řekl mi jednou Michael March (1946–2025), autor více než desítky básnických sbírek, jehož verše se snažily být úsporné a často působily jako říznutí do překvapené čisté stránky. S tou March pracoval stejně jako architekt s volným prostorem, který nakonec umocní význam stavby. A jako se dobrý architekt ve svých dílech stává básníkem prostoru, rozhodl se básník Michael March před více než třiceti lety stvořit své největší dílo, prostor, kde by se jednou ročně setkávaly myšlenky autorů a autorek kvalitní literatury se čtenářskou obcí,

Nadšení nad arabským číslem Verzie

Adéla Provazníková

 

Jeden z nejzajímavějších dárků pod stromeček mi vloni přivezl na vánoční večírek spolužák z Bratislavy. Jako završení série kulturních počinů s blízkovýchodní tematikou, které se během roku uskutečnily v Česku, se totiž arabská literatura zviditelnila i ve slovenštině. Bylo jí věnováno zatím poslední číslo Verzie, čtvrtletníku zaměřeného na umělecký překlad a jeho reflexi. Nápaditě zpracovaných sto stran představuje úryvky z deseti románů arabského východu. Kontextualizuje je úvodní esej a doplňují ukázky tvorby šesti básnířek a básníků palestinského původu a krátký rozhovor. Než jsem to celé pořádně pročetla, vánoční atmosféra dávno pominula,

Tam, kde každý kávovník vydechuje mrtvého otroka

Conceição Lima & Klára Trsková

Conceição Lima (* 1961) je básnířka z rovníkového souostroví Svatého Tomáše a Princova ostrova. Dosud publikovala samostatné básnické sbírky O Útero da Casa (Lůno domu, 2004), A Dolorosa raiz do micondó (Bolavý kořen baobabu, 2006), O País de Akendenguê (Akendenguova země, 2011) a Quando Florirem Salambás no Tecto do Pico (Až tamarindy rozkvetou na hřbetu Pica, 2015). Ukázky z její tvorby – stejně jako některých autorek, které v rozhovoru zmiňuje – vyšly v Plavu 9/2020 (Mezi oceány: Hlasy žen lusofonní Afriky).

Pramoedya Ananta Toer: nesmiřitelný kritik indonéské společnosti

Filip Lexa

 

Před sto lety, 6. února 1925, se v javánském městečku Blora narodil Pramoedya Ananta Toer (1925–2006). Mimo svou domovinu, a díky pár překladům to platí i u nás, je pravděpodobně nejznámějším indonéským spisovatelem. Snad proto, že pro západní čtenáře splňuje představu toho, čím by měl spisovatel z daleké, autokratické země kdesi na východě být, aby se stal hodným pozornosti a obdivu: disidentem, vězněm svědomí, kritikem totalitního režimu. Doma však vzbuzoval kontroverze a mezi svobodně smýšlejícími lidmi nebyl přijímán vždy kladně. Počítá se mezi uznávané literáty, málokdo by však řekl, že svým dílem jiné spisovatele zastiňuje.