Překlad staví před ty, kdo se do něj pouštějí, nečekané výzvy, jež často vyžadují ještě nečekanější řešení. Na jaké záludnosti překladatelstvo při práci naráží a kde všude může čerpat inspiraci? Právě na to jsme se ptali v první z našich anket! Respondenti a respondentky v nich budou odhalovat zákulisí překladatelské práce, komentovat situaci světové literatury ve společnosti a poodkrývat všemožné další aspekty související s uměleckým překladem i literaturou obecně.
Jeden zapeklitý problém jsem v případě urdského jazyka řešil před pár lety při překladu sbírky povídek indického autora Najjara Masúda (Skleněný ghát, 2022). Překlad výrazu pro ptáka loskutáka, v urdštině mainá, který byl hlavním námětem povídky Loskuták z Paví zahrady, zpočátku představoval jistou překladatelskou výzvu. Mainá je v urdštině femininum, kdežto „loskuták“ se v češtině vyskytuje pouze jako maskulinum a pro samičku neexistuje ustálená varianta v ženském rodě. V této povídce šáhův služebník odcizí z dvorských zahrad loskutáka pro svou malou dcerku, která se jmenuje stejně jako pták – Falakára (v perštině „nebesa zdobící“). Děvčátko se s vysněným ptákem spřátelí, naučí ho mluvit a v příběhu se mezi nimi objevuje celá řada paralel, včetně situací, kdy se o loskutácích mluví výhradně v ženském rodě (například když šáh pojmenovává jednotlivé loskutáky ženskými jmény podle jejich projevů). Bylo tedy logicky nutné přijít s výrazem, který by byl v takových situacích použitelný napříč celou povídkou a který by z loskutáka v mužském rodě učinil femininum. Řešení pomocí přívlastku se ukázalo jako funkční pouze jednorázově, a to spíše pro expresivně zabarvené situace, například „loskutáčí potvora“. Nakonec jsem se rozhodl pro užití přírodovědného výrazu, v češtině již ustáleného a odvozeného z původní hindštiny/urdštiny, který si zachovává i svůj někdejší ženský rod – „majna“. Dívčino jméno Falakára jsem stejně jako většinu ostatních osobních jmen ponechal v původní podobě. Jméno majny jsem však následně – inspirován klasickým českým dílem Spalovač mrtvol – přeložil jako Nebeská.
Tomáš Daňhel
Největší legraci jsem si asi užila s překladem ukrajinské dětské knihy, která obsahovala jeden oříšek za druhým. Obzvlášť pyšná jsem na sebe byla, když jsem narazila na pasáž, kde netopýří kobzar zpívá doslova přeloženo „brnk, brnk, shořel mi dům“. Píseň se dále rýmuje, takže vytanula otázka, zda zvolit český ekvivalent, nebo vymyslet novou píseň se stejným smyslem. Mě políbila múza mého dětství, kdy rodiče poslouchali především skupinu Kabát. A tak se zrodil nápad přeložit text jako „shořel náš dům, mě hoděj psům a tělo mý pět sáhů pod zem zahrabou“. Na tak detailní znalost Kabátů nejsem zrovna pyšná, nicméně tento text obsahuje poměrně úsměvnou pasáž: „to mě to zabolí, já muset chrápat na poli, tlačej vás do zad brambory, tam už jde o zdraví“. Mé nadšení nakonec pohaslo, protože ostatní překladatelky byly pro vymyšlení písně nové. Ach jo, a já měla takovou radost!
Adéla Mikešová
Když chroustám texty z arabštiny, ať už jako překladatel, nebo „jen“ redaktor, v zubech mi „překladatelské oříšky“ rozhodně váznou častěji než v textech napsaných… inu, evropsky. A nemám na mysli sice ne vždycky snadno převoditelné, ale dneska už notoricky známé výrazy jako inšálláh, mášálláh a alláhu akbar ani neznámé reálie související s odlišnými dějinami nebo kuchyní. Ty bývají rozlousknutelné. Někdy skus zabolí víc a pak přijde ta skutečná legrace. Co si kupříkladu počít s literární postavou, která své kamarády výsměšně oslovuje jmény staroarabských bůžků, což něco vypovídá o ní a mělo by i o jejích terčích? Nebo co když se dialog točí kolem ritualizované formule používané v situacích, v nichž si Čech vystačí s mlčením? Nebo jak naložit s metaforou založenou na jazykovém jevu, který v češtině neexistuje, když na ní stojí hlavní myšlenka textu? Takové ořechy se mi objevily v misce a moje zuby na ně, přiznávám se, nestačí. Ale zatím se nevzdávám. Aby neskončily pod stolem (rozuměj v poznámce pod čarou), bude to chtít pořádný louskáček. Protože házet ořechy pod stůl, to se nedělá!
Petr Felčer
V rumunské poezii posledních desetiletí – podobně jako u nás – převažují básně psané volným veršem, jejichž překlad je na první pohled snadnější. To je samozřejmě jen zdání, neboť nejde o prózu rozepsanou do krátkých řádků. U mnohých současných básníků se však setkáváme s odkazy k pevným veršovým útvarům, zejména s užitím rýmu – někdy s jistou pravidelností, jindy neočekávaně. Tuto inklinaci projevuje i básník středního věku Marian Ghiță, jehož básně se objeví v romském čísle Plavu (3/2026). Ve své poezii se zabývá základními existenciálními otázkami, jako je narození, smysl života, láska, rozchody, osamělost, smutek, vědomí lidské konečnosti… O těchto mnohdy zbanalizovaných tématech píše se svěžím a udiveným pohledem adolescenta, který stále znovu objevuje, co znamená duše, tělesnost i okolní svět. Kromě toho mě velmi zaujala jeho pozoruhodná schopnost hrát si s jazykem, vymýšlet si říkadla, hříčky, neologismy a nonsensy, což ho výrazně odlišuje od jeho vrstevníků. Jako příklad uvedu báseň I my jsme byli spolu (Împreună și noi), v níž se lyrický subjekt pokouší vyrovnat s tím, že natrvalo – a nejspíš vlastní vinou – ztratil životní lásku. Nepravidelné a neúplné rýmy v první části básně jsem nakonec vyřešila užitím asonancí: setkáním – loučení – smíření – není – uzavřený. Skutečný překladatelský oříšek však spočíval v posledních verších – pravidelném čtyřverší se střídavým ženským rýmem: „Sentința-i una ș-e hoață / Și nu e loc de amintire. / Rămân un condamnat pe viață, / Închis că am mâncat iubire.“ První verš znamená asi tolik: „Rozsudek je mazaný/vychytralý/lišácký/úskočný/záludný/potměšilý/lstivý…“ Od tohoto prvního verše jsem se nemohla dostat dál – ani významově, ani formálně. Naštěstí existuje vyzkoušený způsob, jak přece jen dojít k řešení: nechat překlad překladem a věnovat se něčemu jinému, třeba úklidu v domácnosti. Často mě kýžená varianta napadne v nějakém dopravním prostředku a tak tomu bylo i tentokrát. Cestou v tramvaji č. 17 při pohledu na pražské panorama mě napadlo, že „rozsudek“ musí někdo vynést: soudce nebo porota. Hosana! S tříslabičnou „porotou“ se dá krásně pracovat, a dokonce lze vytvořit úplný (naštěstí nikoli gramatický) rým se „životem“. Závěrečné čtyřverší snad i v češtině vyjadřuje dosti věrně básníkovu lítost nad definitivně ztracenou láskou: „Rozsudek vynesla lstivá porota, / nedovolí, abych vzpomínal či jen tak snil. / Byl jsem odsouzen na zbytek života / – jsem ten, kdo lásku promarnil.“
Libuše Valentová
Pokud byste se chtěli podělit o vlastní oříšek (ať už rozlousknutý, či nikoli), pište na: redakce@svetovka.cz.