Alžběta Knappová

Ilustrace Alžběta Zemanová

Před nedávnem vyšla v českém překladu dlouho očekávaná kniha italské feministky Silvie Federici Kaliban a čarodějnice, která na příkladu čarodějnických procesů ilustruje násilný vztah kapitalismu k ženskému tělu. K jejímu přečtení vybízí naše redaktorka Alžběta Knappová – a při té příležitosti varuje před imperativem produktivity a vyzývá k pěstování umění čarodějnictví.

 

Na počátku roku se českého vydání konečně dočkala dnes již kultovní kniha italské feministické myslitelky Silvie Federici Kaliban a čarodějnice (v překladu Sylvy Ficové ji vydalo nakladatelství tranzit.cz). Federici se v ní obrací k jedné z nejtemnějších kapitol ženského údělu v dějinách a přichází s převratnou myšlenkou: upalování čarodějnic nebylo záležitostí tmářského středověku, ale naopak prostředkem přechodu k osvícenskému novověku. Zotročení ženského těla se stalo předpokladem pro vznik naší moderní společnosti a popel stovek tisíc upálených žen poskytl živnou půdu kořenům kapitalistickému systému, v němž dodnes žijeme. Autorka v knize odhaluje mnoho mocenských mechanismů, které nás dodnes svazují a jejichž hloubku a provázanost si běžně neuvědomujeme. Je to čtení objevné a zároveň hluboce frustrující, o to víc ale stojí za to se jím zabývat.

Federici podrobně analyzuje válku církve a státu s herezí od hlubokého středověku až po úsvit novověku a dokládá, jak se v 16. a 17. století proměňovala povaha represí v souvislosti se změnou celého společenského řádu. Ta vycházela z hospodářské a demografické krize a vyústila v nový patriarchální systém, v němž se začalo na ženské tělo nahlížet v duchu maximalizace produkce jako na nástroj reprodukce a zvyšování počtu pracovních sil. Hlavním hnacím motorem čarodějnických procesů se tak podle autorky staly strach z antikoncepce a potratů a obviňování z infanticidy. Represe pak obzvláště dopadaly na dříve čistě ženské profese, jakými byly léčitelky a porodní báby, jejichž práce se nově přesunula do rukou moderní vědy vykonávané muži. 

Rodící se kapitalismus vstoupil také do ložnic, kde začal diktovat povahu pohlavního styku. Sexuální akt se sám stal prací. Proto začaly být tabuizovány jisté typy „neproduktivního“ sexuálního chování, mezi nimi i neplodivá sexualita starších žen. Odtud vyrůstá klasický démonizující obraz staré ohavné čarodějnice sedící na falickém koštěti, která se mění ve zvířata – „nejčastěji v ropuchu, jež v sobě jako symbol vaginy spojovala sexualitu, bestialitu, ženskost a zlo“ (280). Mašinérie podmanění navíc neusilovala pouze o ovládnutí těla v zájmu reprodukce, ale zbavovala též ženy ekonomické soběstačnosti. Na jedné straně usilovala o to, stvořit ze ženy stroj na produkování nových pracovních sil, na straně druhé rámovala tuto činnost jako poslání konané z lásky, za které si dotyčná nezaslouží žádnou odměnu, protože jí je odměnou samotné naplňování této role. Ženy přišly o možnost vykonávat jiné práce ve prospěch práce jediné, která ovšem nebyla za práci označována, což je uvrhlo do pasti izolace a naprosté závislosti na svém pánu-muži. Mocnost si tím zaručovala, že se ženy nebudou moct sdružovat, navzájem se posilovat, a tudíž se bouřit. Vize mateřského poslání stvořila vzor poslušné domácí puťky.

Podle Federici čarodějnické procesy sílily v dobách populačních propadů (po velké morové ráně v polovině 14. století, a především pak při demografické krizi na přelomu 16. a 17. století). I dnes snaha o omezování potratů spojená s konzervativním backlashem přichází v době, kdy se stále intenzivněji mluví o problému nízké porodnosti. Děsí mě, nakolik svorně jsou za ni veřejně odsuzovány téměř výhradně ženy (schválně, na kolik variant okřídleného novinového titulku „Proč ženy nechtějí rodit?“ jste v poslední době narazili?). Kapitalistické premisy, které stály v pozadí války proti neplodivé síle, se za ta staletí nijak neproměnila. Imperativ produktivity cítíme na svých bedrech neustále, jen nás za něj dnes už naštěstí nikdo neupaluje.

Možná že i kvůli tomuto vzrůstajícímu tlaku na omezování práv žen, která se už na nějaký čas zdála být neuzmutelná, se to čarodějnicemi v kultuře hemží čím dál víc (nebo tu s námi byly vždy, jen jsem je přehlížela, když jsem jejich magii zrovna nepotřebovala?). Zmínit můžeme například slavný román Já, Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (1986, č. 2022) guadeloupské spisovatelky Maryse Condé nebo v našem kontextu komerčně veleúspěšné Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové. V posledních dnech se na českých pultech objevil také provokativní román Bosorky (2021, č. 2026) polské spisovatelky Agnieszky Szpily, který se odehrává za časů čarodějnických procesů a je do jisté míry literárním manifestem teoretických východisek Silvie Federici (čímž ale rozhodně nechci říct, že by byl nějak programově tezovitý, naopak). Ženy, jež se vzepřou patriarchálnímu řádu a odmítnou být nadále stroji na plození dětí a ukájení mužské touhy, se v něm uchýlí do lesa, kde společně budují utopický svět rovnosti a sexuální svobody. A právě síla pospolitosti, sesterství, má v sobě onu čarovnou moc, proti které vláda tak brojí.

A nejde přitom jen o doslovné čarodějky a magii. Vzpurnost vůči komodifikaci a vykořisťování spatřuji v každém aktu společného rituálu, který osidluje škvíry a trhliny nicnedělání v soukolí produkce, pomyslné vágní terény na mapě tržní ekonomiky, bezpečné proluky skryté před pařáty všudypřítomného násilí. Při čtení Federici jsem intenzivně myslela na estonský dokument Sestry z kouřové sauny (2023), který přes ohromnou tíhu témat různých útoků na ženské tělo zprostředkovává hojivou mast prostřednictvím vytváření bezpečného prostoru, otevření se a sounáležitosti ve společném obřadu, vytrženém z rámce kapitalistického růstu. Kéž bychom všichni měli takové společenství.

Až budete poslední dubnový večer rejdit okolo ohně, vhoďte do něj snítku na památku všech neprávem stíhaných a umlčovaných! Namísto upalování čarodějnic oslavte čarodějnictví jako společenskou neposlušnost, jako svobodu uspokojování těla a mysli, jako ustrnutí ve společném rituálu, jako útěchu a radost z kolektivního prožitku!

PS: Jen co se proberete z čarodějnického roje, připomeňte si, že i neplacená péče je práce – už pár let na to u nás naštěstí na prvního máje pamatuje Svátek neviditelné práce. Doporučuju oslavit ho letos s předstihem v pátek 24. dubna na skvělé akci břevnovského komunitního centra Nesedím, sousedím.

Federici, Silvia. Kaliban a čarodějnice. Praha: Tranzit.cz, 2025.