Miroslava Filová

Co pojí chilskou avantgardní poezii s uměleckými akcemi kolektivu CADA? Jsou Vicente Huidobro a Raúl Zurita dědici stejné tradice rozchodu a konceptu antibásnictví? A jak svou snahu o renovaci umění manifestují? Tyto otázky si ve svém eseji pokládá hispanistka Miroslava Filová. Svou pozornost zaměřuje na pokusy seskupení CADA obrátit scénu, dostat poezii do ulic a spojit tak „revoluci slova s revolucí idejí“.
 

V deň coup d’état, ktorý sa v Chile odohral 11. septembra 1973, sa mnohí s väzbami na politickú ľavicu stali terčom útoku vojenskej junty pod vedením generála Augusta Pinocheta,

Alena Machoninová

Suma ruské revoluční literatury je obsáhlá, zde je zúžena podle prostého klíče: vybrané ukázky jsou napsány ženami (nebo o ženách), které se střetů za radikální společenské změny osobně účastnily. Texty vznikaly s velkou mírou osobního nasazení. Častěji než o dobrodružném boji vypovídají o dramatických koncích. Úvodní esej poukazuje na souvislosti, jež texty a jejich autor(k)y provazují jak na úrovni faktické a osobní, tak z hlediska kontinuity revolučního myšlení.
 

Texty o ruských revolucionářkách představené v tomto čísle patří k těm, o něž už dlouhé roky – slovy Jana Zábrany – klopýtám na cestě k jiným knihám,

Olga Pavlova

Kombinace literární fikce s autorskými politickými a společenskými postoji má velmi dlouhou tradici. Někdy autor prohlašuje, že jeho dílo s politikou nemá nic společného, přitom čtenářská obec i recenzenti se shodují, že společenská kritika či politické odkazy z díla když ne trčí, pak přinejmenším pomrkávají. V tomto textu najdete nejen explicitní příklady politického psaní konzervativního rázu, ale i velmi stručné dějiny zmíněného světonázoru.
 

Poslední dvě století nejvlivnějšími politickými ideologiemi zůstávají liberalismus, konzervatismus a socialismus. Konzervatismus obvykle vnímáme a máme snahu vykládat v souvislosti s politickou aktivitou, méně často v souvislosti s filosofickým myšlením.

Zuzana Li

Koncepci tohoto čísla sestavila sinoložka a překladatelka Zuzana Li. V úvodním eseji se zabývá charakteristikou mladé generace tvůrců a zasazuje ji do potřebného kontextu (nejen) moderní Číny. Čtenářům se tak naskýtá možnost objevit fikční světy podivuhodné imaginace, jež vyrůstají ze základů tisícileté tradice čínské literatury.
 

Eileen Chang ve svých čtyřiadvaceti letech napsala: Sláva musí přijít co nejdříve, dostaví-li se se zpožděním, člověk si ji tak neužije… i proto si musím neustále připomínat: rychle, je nejvyšší čas, nejvyšší čas! Jedinec snad ještě počká, ale doba je uspěchaná, už teď se staré hroutí a přijde ještě větší zkáza.

Hanele Palková

Následující text nastiňuje specifika kresové literatury a literatury Kresů. Jaké je postavení Kresů v rámci polské literatury? Jaké charakteristické motivy se objevují v dílech spjatých s Kresy? S jakými žánry pracují kresoví autoři? Efemérní kategorie „kresovosti“ ukazuje své pestré i temné stránky.
 

Kresy čili hranice, magická oblast východních území náležejících do roku 1945 Polsku, dnes součást Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Jejich hlavními kulturními centry byly Wilno (Vilnius) a Lwów (Lvov). Předmět nekončící polské nostalgie i demytizace sebe samých. Někteří autoři se domnívají, že Kresy zanikly podpisem jaltské smlouvy v roce 1945.

Eva Marková

Uvykli jsme užívání pojmu ženské psaní ve významu literatury psané ženami. Ale co když opravdu existuje soubor poetologických rysů, které lze chápat jako „ženské“? Pokud takový způsob psaní existuje, pak ho snad bude možné odhalit v textech o tématech bytostně ženských: mateřství, porodech, potratech, adopcích… Ukázky textů odpovídající autorčinu pojetí kategorie „ženského psaní“ naleznou čtenáři na dalších stranách tohoto čísla Plavu. 

V posledních letech i v našem literárním prostředí zdomácněl pojem ženské psaní. To však neznamená, že panuje shoda na tom, co takové označení znamená. Ostatně různých konceptualizací už samotného pojmu žena se v evropských společenskovědních disciplínách dopustili mnozí,

Audinga Peluritytė

Přeložil David Šimeček

Příznačně nazvaný literárně-historický esej z pera Audingy Peluritytė, docentky Vilniuské univerzity, nastiňuje českému čtenáři důležité mezníky ve složitém vývoji litevské literatury, přičemž je zde věnována obzvláštní pozornost autorům a autorkám zastoupeným v aktuálním čísle Plavu. 

Jednou z nejobtížnějších otázek historie současné litevské literatury je otázka týkající se hranic epoch, kulturních období a stylových proudů. Od polsko-litevského povstání (1863–1864) na území bývalé Republiky obou národů proti Ruské říši až do začátku 20. století, kdy byl roku 1904 zrušen zákaz tisku litevských publikací latinkou, žila litevská literatura skrytým životem.

Vypravěčství a příběhy v ústní a literární tradici kanadských prvních národů

Klára Kolinská

Pochmurná zpráva o konci světa? To rozhodně ne. Úvodní esej k tématu literatury původních amerických národů ukazuje, že mnohem spíš se v tradičních příbězích lze dočkat humoru, mravních ponaučení i ozvěn dávné historie. Ústně předávaná literatura má i dnes vedle té psané zásadní a nezastupitelný význam. 

Potřeba vyprávět příběhy a naslouchat jim je druhu Homo sapiens bytostně vlastní – příběhy jsou téměř stejně nezbytné jako potrava, v pořadí důležitosti stojí před potřebou lásky a přístřeší. Bez lásky a bez domova přežívají na světě milióny lidí, ale v mlčení téměř nikdo;