Eva Marková

Uvykli jsme užívání pojmu ženské psaní ve významu literatury psané ženami. Ale co když opravdu existuje soubor poetologických rysů, které lze chápat jako „ženské“? Pokud takový způsob psaní existuje, pak ho snad bude možné odhalit v textech o tématech bytostně ženských: mateřství, porodech, potratech, adopcích… Ukázky textů odpovídající autorčinu pojetí kategorie „ženského psaní“ naleznou čtenáři na dalších stranách tohoto čísla Plavu.
 

V posledních letech i v našem literárním prostředí zdomácněl pojem ženské psaní. To však neznamená, že panuje shoda na tom, co takové označení znamená. Ostatně různých konceptualizací už samotného pojmu žena se v evropských společenskovědních disciplínách dopustili mnozí, počínaje Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem. Později na ně navázali nejen Jacques Lacan, ale také Julie Kristevová, Judith Butlerová, Luce Irigarayová či Kathy Ackerová, zvolna se začalo psát také o tom, jak píší ženy. V českém prostředí se tématu jako jedni z prvních věnovali Miroslav Petříček, Libuše Heczková či Eva Kalivodová, ale také Pavel Barša, Martina Pachmannová nebo Jan Matonoha – právě on a jeho kniha nazvaná Psaní vně logocentrismu je výchozí inspirací následujícího eseje. Matonoha se v ní pokouší postihnout poetologické rysy a narativní strategie v těch prozaických textech, které stojí jaksi stranou dominantního (tj. logocentrického, potažmo mužského) diskursu.

Protože ve shodě s Janem Matonohou chápu gender a dichotomii mužské/ženské jako kulturní konstrukt nezávislý na biologické danosti, využívám v tomto eseji (inspirována Jacquesem Derridou) [1] odlišného zápisu slov mužský / ženský ve dvou variantách: ta bez uvozovek odráží pouhou biologickou danost, zatímco režim uvozovek umožňuje, aby bylo písmo jako možnost fungování do jisté míry odtržené od jeho „původního“ mínění a od jeho příslušnosti k saturovatelnému a determinujícímu kontextu. Každý znak, ať jazykový či nejazykový, ať mluvený či psaný (v běžném významu této opozice), ať jako velká či malá jednotka, může být citován, uveden v uvozovkách; díky tomu může zpřetrhat všechny svazky s jakýmkoli daným kontextem, donekonečna a nevyčerpatelným způsobem tvořit kontexty nové. [2] Přitom je nutné mít na paměti, že „ženské“ nelze jednoduše definovat ex negatio popřením „mužského“ – „ženské“ psaní tedy není subverzí, ale spíš tím, co promlouvá z jiné než dominantní, homogenní, zřetelné pozice, jako by se objevovalo v trhlinách onoho dominantního diskursu. I proto vytváří, jak píše Matonoha, dynamickou mnohost pozic a bohatý prostor heteroglosie [3] – je zkrátka proměnlivé, měňavé, těžko popsatelné.

Takový způsob psaní má samozřejmě dopad i na literárněkritické hodnocení těchto textů: mohou pak působit jako nedotažené, nezdařilé črty či fragmenty, které jen ohlašují příchod vlastního slovesného díla. Je tedy pochopitelné, že „ženské“ texty vyžadují proaktivního čtenáře, který se nenechá odradit jeho zdánlivou nekoherencí, dekontextualizací, ale také třeba patosem, zálibou v zaumných konstrukcích, nebo třeba v elipsách.

Mýtus šťastného mateřství

Uvnitř „ženského“ diskursu lze ještě vyčleňovat další, přesněji určené způsoby psaní – například psaní „mateřské“, tedy psaní tematizující aspekty spjaté s mateřstvím jako specifickou funkcí ženství, přičemž „mateřské“ psaní není podmíněno fyzickou zkušeností (podobně jako „ženské“ psaní není biologicky podmíněné). A podobně jako existuje mnoho stereotypních vzorců spjatých s konceptualizací ženy, existují podobné vzorce i v návaznosti na téma mateřství – přičemž tím, který výrazně rezonuje i ve společenskovědních disciplínách, je tzv. mýtus šťastného mateřství. S tím se (podobně jako s pojetím ženy jako pasivní bytosti) shledáváme i u Freuda, pro něhož je mateřství tím, co ženě pomáhá smířit se s chybějícím penisem a najít smysl života.

Později o mateřství jako jediné definované funkci ženství píše Julie Kristeva, přičemž – jak později připomněla i třeba Zuzana Kiczková [4] – lze mateřství chápat jako biologické (jež vymezujeme schopností ženy otěhotnět a porodit dítě) nebo jako sociální, tedy definované společenskými a kulturními normami. Spojení mezi matkou a dítětem může být vymezeno nejen biologicky, ale také právně, což lze vnímat jako cennou snahu zajistit dítěti ideální podmínky k vývoji, ale méně pozitivně také jako inštitúciu, ktorú vytvára patriarchálna spoločnosť s cieľom zabezpečiť mužskú kontrolu nad reprodukčnou schopnosťou žien. [5]

Možný původ pasivního a zidealizovaného vnímání role matky vidí Julie Kristevová v křesťanství – tvrdí, že žijeme v civilizaci, v níž je posvěcené (náboženské nebo laické) zobrazení ženství vstřebáno do mateřství, [6] křesťanské mateřství je navíc neposkvrněné, tedy oproštěné od sexuality a erotismu. Zároveň je dobré mít na paměti, že od 13. století (…) se Panna explicitně stává ohniskem kurtoazní lásky, přičemž vlastnosti vytoužené ženy i vlastnosti svaté matky sdružuje do celku, jenž je právě tak završený i nepřístupný. [7] Konstruují se tak dva základní aspekty lásky v západním světě, [8] láska kurtoazní a mateřská; i tu lze ovšem vnímat dvojsečně, jak si všímá například již zmiňovaná Mariana Szapuová: na jednej strane je to idealizujúci obraz nekonečne a bez výhrad prijimajúcej a milujúcej, starostlivej, oddanej a obetavej matky a na druhej strane je to obraz matky zlej, odmietajúcej a neschopnej (neochotnej) sa obetovať v záujme dieťaťa/detí. [9]

Podle Kristevové je pro mariánský kult dále určující také otázka genealogie, neboť Marie, matka svého syna i jeho dcera, je ve skutečnosti také, kromě jiného, jeho manželkou: v důsledku toho uskutečňuje trojí metamorfózu ženy v nejužším systému příbuzenských vztahů. [10] Všímá si, že v mariánském kultu nezbývá prostor pro možný konflikt mezi dcerou-matkou, protože Marie je vlastně povýšena na jedinou svého druhu. Kristevová v ní vidí tedy především onu figuru pasivní a zbožňované matky, již lze často najít právě v textech o mateřství náležejících k „mužskému“ diskursu, a navrhuje, abychom zkusili číst text z perspektivy matky, již budeme považovat za středobod světa, kolem kterého se teprve začíná konstruovat význam; klíč k „mateřským“ textům však nenabízí. A ačkoli mezi ženstvím a mateřstvím sama důsledně nerozlišuje, je si vědoma toho, že mezi obé nelze klást rovnítko.

Jiného problému si ve vztahu k matce všímá Luce Irigarayová, když psychoanalýze vytýká, že vlastně nutí člověka zapomenout na matku a posouvat se ve svém životě neustále dopředu – v této souvislosti pak připomíná biblický obraz Jákobova žebříku, který tu ale není proto, aby nám pomohl vyšplhat zpět k matce. Jákobův žebřík vede vždy nahoru do nebe, k otci a jeho království. [11] Takové pojetí života pak ženu nutně odtrhuje od její podstaty, k níž se ale lze podle Irigarayové lze navrátit skrze vlastní tělo a uvědomění si toho, že každá z nás patří do nějaké ženské rodové linie: máme matku, její matku, její babičku, máme dcery. Protože jsme vyhnané do domů našich manželů jako do exilu, snadno zapomínáme na svou ženskou genealogii: možná ji dokonce odmítáme. Zkusme umístit samy sebe zpět do této genealogie, a získejme tak svou identitu a podržme si ji. Nedopusťme, abychom znovu zapomněly, že také máme vlastní dějiny. [12] Kritici Irigarayové později vytýkali, že svým pojetím ženskosti vlastně přistoupila na logiku patriarchálního diskursu, aniž dostatečně docenili, že tak otevřela prostor, v němž je možné, aby ženy hledaly svou vlastní cestu k sebepoznání skrze vlastní (rodinné) dějiny.

Chybí nám velké umělkyně?

Jako o roli vyžadující pasivitu a obětavé odevzdání uvažuje nad mateřstvím kunsthistorička Linda Nochlinová a klade si otázku, proč se v dějinách výtvarného umění velmi dlouho nesetkáváme s žádnou velkou umělkyní. Píše, že dosáhnout úspěchu v umělecké oblasti stejně jako v kterémkoli jiném oboru si bezpochyby vyžaduje boj a oběti (…), ale přesto ani jednomu z nich [velkých malířů] na základě této volby nebyly automaticky odepřeny ani rozkoše sexu, ani potěšení sdílet život s někým blízkým. Stejně tak jim nikdy nepřišlo na mysl, že na základě cílevědomé snahy dosáhnout profesního naplnění obětovali svou mužnost nebo svou sexuální roli. Kdyby však žili v ženské kůži, k nepopiratelným těžkostem vyplývajícím z existence umělce v moderním světě by přibylo celé jedno tisíciletí pocitů viny, pochyb a neustálého zpředmětňování. [13] Jistě, bylo by možné její výrok z různých pozic napadat, ale zůstaňme u jeho ústřední myšlenky: může být příčinou toho, že slavní umělci, kanoničtí spisovatelé a laureáti všelikých cen jsou většinou muži, opravdu rozdílný přístup společnosti k mužům a ženám?

Autorky studií z antologie amerického myšlení o kunsthistorii nazvané Neviditelná žena si všímají, že čistě ženská genealogie byla v dějinách euroamerické vzdělanosti často potlačována, a to nejen v odbornějších kruzích (třeba proto, že ženy neměly tak snadný přístup ke vzdělání, popřípadě se jejich kariéra často odvíjela v linii mužské, kdy byly podporovány svými otci a následovaly své umělecké mužské vzory), ale i na úrovni běžných rodinných vztahů. K zásadním proměnám nejen ve vnímání matrilineárních vazeb, ale ve vnímání ženy vůbec (a tedy i jejího obrazu, její metaforizace) dochází od 18. století, ačkoli i to je velmi pozvolné, neboť nízká sociální hodnota mateřství ve vztahu k dcerám, postrádající jasné cíle kromě sňatečních, jej až do 19. století jako téma silně diskvalifikovala: chybělo jako téma vztahu, vlivu a vývoje, jako téma etické a emocionální (…). I autorky mateřství jako téma (možná i prožitou osobní trýzeň) obcházejí, případně opatrně osahávají, [14] píše o české a anglojazyčné literatuře 19. století Eva Kalivodová. Pro první umělecké počiny žen podle ní platí, že mohly těžko začít psát, aniž by velmi konkrétně odpovídaly na to, jak psala jejich doba ve svém kulturně místním prostoru. Kdyby psaly zcela jinak, nebyly by čteny. I proto nemohly náhle vepsat do literatury matku. Literárně zapsatelnou matku navíc ani neznaly. [15] Ke změně dochází s rozvojem modernismu, a především literatury postmoderní a za vlivného přispívání stále masivnější tvorby ženské [, kdy] se mytologické v literatuře textuálně tříští, dialogicky zpochybňuje, reinterpretacemi významově proměňuje a možná by se dalo říci, že i podtíná u kořene. [16]

Postupně jsme dospěli do stavu, kdy už vlastně nelze najít jednotnou, uzuální interpretaci ženy jako metaforického označení, protože je to slovo zatížené tolika významy a konotacemi, že se stává nesrozumitelným, hroutí se samo do sebe a stává se vyprázdněnou schránkou, do níž lze jako na projekční plátno promítnout téměř cokoli. V moderní literatuře však mnohdy nedochází jen k rozpadu uzuální metafory ženy, ale i matky – to můžeme na úrovni různých národních literatur sledovat zhruba od počátku 18. století, kdy vůbec začíná být obvyklejší, že se ženy věnují umělecké literatuře. Jedním z témat se stává právě mateřství a postupné vyrovnávání se s tím, co to vlastně znamená být ženou, objevují se také texty tematizující rozdíly mezi být ženou a být matkou.

Být matkou

Mateřství je (stejně jako otcovství) relační kategorie, přičemž matka se od otce liší právě tím, že v jejím těle vyrůstalo dítě. Mateřství jako takové je tedy apriorně předpokládaná možnost, která buď je, nebo není naplněná; obě možnosti mohou být významotvorné, stejně jako přítomnost či nepřítomnost dítěte (téma potratu nebo neplodnosti), podobně signifikantní je také (ne)přítomnost otce dítěte. Dítě tedy vlastně plní roli abjektu jako fenoménu stojícího na nerozhodnutelném pomezí mezi subjektem a objektem, vnitřkem a vnějškem, prostorem nerozlišenosti a řádem, z nějž je vyvrženo a jejž svým vyloučením zakládá, stejně jako jej problematizuje a podrývá. [17] Proces odpoutávání dítěte od matky, který se započíná okamžikem narození, pak lze označit jako abjektaci.

V koncepci Julie Kristevové je abjekt vyvrženým objektem, (…) radikálně vyloučeným a strhávajícím já do prostorů, v nichž význam selhává, [18] nedá se před ním skrýt a ukrývá se v něm něco tísnivého. Během porodu tak vlastně dochází k malé smrti, abjektace doslova nakazí život smrtí, [19] je to vzkříšení, které prošlo smrtí (…). Dítě tak může vlastní matce posloužit jako token její vlastní autentizace. [20] Narození dítěte je tedy iniciačním zážitkem, který matce pomáhá lépe pochopit sebe samu, ale také jí dává nahlédnout blízkost smrti, a to právě skrze zážitek narození potomka, který tím, jak bude růst a dospívat, bude zároveň odměřovat čas směřující ke smrti – právě určitá protichůdnost či paradoxnost tohoto tvrzení odkazuje k důležité charakteristice abjektu: je ambivalentní. Dítěti-abjektu se navíc nedá uniknout, nelze se jej zbavit, lze jej přinejlepším vytěsnit, zároveň však dítě zajišťuje určitou nesmrtelnost svých rodičů, neboť v jeho těle přežívá to jejich, je matčiným roubem, jak říká Kristevová. Jakmile se žena jednou stane matkou, už nikdy se nemůže navrátit do stavu onoho nedotčeného panenského bytí. Dítě je neustále přítomné, i když zemře, a snad i proto už svým pouhým bytím rozrušuje identitu, systém, řád (…), nerespektuje hranice, pozice, pravidla. [21] Zároveň ale ani dítě-abjekt nemůže plně uniknout z dosahu matčina vlivu, ale nemůže se ani navrátit do původního nerozlišeného stavu jednoho těla.

Pojetí abjektu u Julie Kristevové není neproblematické, ale nese v sobě dva zásadní momenty: připouští možnost nahlédnout jinak těžce uchopitelnou otázku mateřské genealogie skrze umění a nabourává onen mýtus šťastného mateřství – její pojetí mateřství je ambivalentní až hororové: Když se navrací jeho radost, radost mého dítěte, jeho úsměv mi omývá jen oči. Ale bolest, jeho bolest, ke mně přichází zevnitř, nikdy nezůstává oddělená (…). Jako by ona byla tím, co jsem přivedla na svět, ale nechce se ode mě odloučit, sveřepě se navrací a trvale se ve mně zabydlela. Člověk nerodí v bolestech, člověk rodí bolest: je ztělesněna dítětem a natrvalo se v člověku usazuje. [22]

„Mateřské“ psaní je tedy silně ovlivněno abjektací chápanou jako oblast ambivalencí, strachů, různých vytěsněných obsahů vědomí a snahou vzepřít se dominantnímu řádu. To má své tematické i formální důsledky – a právě texty, ve kterých se projevuje jedno nebo druhé (a někdy oboje), se objevují v tomto čísle Plavu. Blok německých básní představuje texty autorek, které vznikly v době, kdy ještě nebylo příliš obvyklé, aby ženy psaly a publikovaly básně. A pokud ano, pak se očekávalo, že si v nich alespoň nebudou stěžovat – a kdyby si náhodou stěžovaly, tak že si nebudou stěžovat na svou mateřskou úlohu.

Jedním z návratných motivů tohoto čísla je již zmiňovaná a s mateřstvím spjatá bolest, která může mít různé příčiny a různé textové projevy – setkáváme se s ní u Loly Landauové či Teresy Ferencové, naopak velmi tragické téma smrtelně nemocného dítěte, které zpracovává německý dramatik Wolfram Höll (ostatně důkaz toho, že „ženské“ texty nemusejí psát jen ženy), jako by téma bolesti obcházelo.

Některé texty publikované v tomto Plavu by jistě snesly srovnání s ostatní produkcí své doby, jiné by viděno skrze tzv. objektivní, tedy „mužská“ literární kritéria neobstály. Vnímáno skrze tradiční žánrové vymezení jsou to texty velmi rozličné, ale všechny sjednocuje právě přítomnost abjektu, tedy něčeho vyloučeného, co vnáší do života matky smrt či bolest, ale i naději a radost (a je pozoruhodné pozorovat toto například v textech tematizujících adopci, které v přítomném čísle zastupuje báseň Jackie Kayové, kde situaci matky vnímáme skrze její dceru), zároveň je abjekt také jedním z organizujících principů textu a nese s sebou i jisté poetologické znaky, mezi něž nejčastěji patří fragmentárnost projevující se mj. smazáváním rozdílů mezi rejstříky promluv jednotlivých postav, splývání časových rovin básně, resp. evokací bezčasí, časté je také nerespektování zavedených jazykových norem, na úrovni lexika se objevují také antilyrické tendence, a to především v užívání hovorových a vulgárních výrazů.

Tento esej pak nepředkládá žádnou dogmatickou teorii (to ostatně vzhledem k jeho rozsahu ani není možné naplnit), ale chtěl nabídnout teoretickou oporu pro jiné čtení textů a pokusit se nastínit jeden z možných pohledů na „ženské“ psaní a na téma mateřství, které ostatně ani v reálném životě není jen obdobím šťastných úsměvů a spokojeného plynutí času. Tak proč by tomu tak mělo být v literatuře?

Poznámky:

1. Derrida, Jacques. „Signatura událost kontext“. Texty k dekonstrukci. Přel. Miroslav Petříček jr. Bratislava: Archa, 1993. 277–306. [Zpět]

2. Tamtéž. 292. [Zpět]

3. Matonoha, Jan: Psaní vně logocentrismu. Praha: Academia, 2009. 167. [Zpět]

4. Kiczková, Zuzana. „O myslení matiek“. ASPEKT – feministický kultúrny časopis 2.1 (1994): 2–6. [Zpět]

5. Szapuová, Mariana. „Hra na imaginárne. Obrazy materstva vo filme MODRÉ Z NEBA“. V bludném kruhu. Ed. Petra Hanáková, Libuše Heczková a Eva Kalivodová. Praha: SLON, 2006. 345. [Zpět]

6. Kristeva, Julia. Jazyk lásky. Přel. Josef Fulka. Praha: One Woman Press, 2004. 200. [Zpět]

7. Tamtéž. 212. [Zpět]

8. Tamtéž. 204. [Zpět]

9. Szapuová, 2006. 347. [Zpět]

10. Kristeva, 2004. 210. [Zpět]

11. Irigaray, Luce. „Body Against Body: In Relation to the Mother“. Sexes and genealogies. Přel. Gillian C. Gill. New York: Columbia University Press, 1987. 15. [Zpět]

12. Tamtéž. 19. [Zpět]

13. Nochlin, Linda. „Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?“. Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. Ed. Martina Pachmanová. Přel. Martina Pachmanová a Lucie Vidmar. Praha: One Woman Press, 2002. 51–52. [Zpět]

14. Kalivodová, Eva. „Metafora ženy: idealizace či hyenizace“. Ponořena do Léthé. Sborník věnovaný cyklu přednášek Metafora ženy 2000–2001. Ed. Eva Kalivodová a Blanka Knotková-Čapková. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2003. 40. [Zpět]

15. Kalivodová, Eva. „Cesta k matkám v sestrách (a sestrám v matkách) v rané ženské tvorbě“. V bludném kruhu. Ed. Petra Hanáková, Libuše Heczková a Eva Kalivodová. Praha: SLON, 2006. 97. [Zpět]

16. Kalivodová, 2003. 29. [Zpět]

17. Matonoha, Jan. „Abjekt“. Slovník novější literární teorie. Glosář pojmů. Ed. Richard Müller a Pavel Šidák. Praha: Academia, 2012. 20. [Zpět]

18. Kristeva, Julie. Powers of Horror: an Essay on Abjection. Přel. Leon S. Roudiez. New York: Columbia University Press, 1982. 24. [Zpět]

19. Tamtéž. 13. [Zpět]

20. Tamtéž. 24. [Zpět]

21. Tamtéž. 13. [Zpět]

22. Kristeva, 2004. 207. [Zpět]



Zpět na číslo