Jiří Hnilica

Africká a antilská literatura postkoloniálního období je těsně spjata s komplexními a bolestnými historickými událostmi, jež si v tomto čísle nemůžeme dovolit opominout. Do náležitých souvislostí nás uvede historik Jiří Hnilica. 

Paříž je synonymem Francie, Eiffelova věž je symbolem Paříže. Nýtovaný kovový monument se vztyčil nad Seinou v roce 1889 přesně ve chvíli, kdy se jen o několik stovek metrů dál otevíraly dveře první koloniální výstavy v dějinách Francie. Následovaly další – především ty v letech 1907 a 1931. „Lidská zoo“, jak jsou dnes tyto univerzální expozice v literatuře označovány, přilákala do Paříže miliony návštěvníků. [1] Koloniální panství se pro moderní Francii stalo „výkladní skříní“,

David Beaver

Přeložila Silvie Mitlenerová 

Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.

Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,

Richard Vacula 

Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské. Je tedy na místě upřesnit, co označují výrazy okcitánština a okcitánská literatura, Okcitánie a Okcitánec.

Kde leží Okcitánie?

Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala.

Mária Strašáková

Při formování nejedné národní literatury sehrály důležitou roli překlady. Nejinak tomu bylo u literatury vietnamské. Vznikem vietnamské žurnalistiky, převratem v užívání latinky, skupinami kolem jednotlivých literárních časopisů, celkovou profesionalizací literatury a jejím ovlivněním evropskými překlady se ve svém textu zabývá Mária Strašáková. 

V první polovině 20. století prošla vietnamská literatura psaná latinkou značným rozmachem, jenž byl zapříčiněn hlubokými společensko-hospodářskými změnami nastartovanými francouzskou koloniální nadvládou. Rok 1862, kdy byla stvrzena francouzská přítomnost v Indočíně, je též považován za počátek moderního období vietnamské literatury. Stejně tak jako v jiných asijských zemích zrodu moderní literatury předcházelo rozsáhlé množství překladové literatury vydávané na stránkách nově vznikajících periodik,

Rostislav Valvoda

Mění se Rusko v poslední době? Má smysl vykládat nevídané protesty předešlého roku a půl jako proměnu společnosti, nebo jde jen o vlnku bez hlubšího významu a zčeřené společenské vody se opět záhy uklidní? 

„Rusko se změní. Už teď se mění,“ formulovala svoje přesvědčení v roce 2011 Jelena Kosťučenková, mladá investigativní novinářka z kritického listu Novaja gazeta, který přitahuje výrazné novinářské osobnosti a na stěnách jeho redakce tak visí tragická řada portrétů zavražděných žurnalistů. Jelena tímto silným výrokem zakončila svůj blogový post, ve kterém se poprvé veřejně přihlásila k lesbické orientaci a vysvětlila,

Materiál anglického PEN klubu

Přeložila Silvie Mitlenerová

Úryvek z materiálu vydaného anglickým PEN klubem nám zprostředkovává základní informace o stavu lidských práv a svobod na Kubě, o represích ze strany kubánské vlády a také o literátech, raperech a blogerech působících na Ostrově svobody. 

Lidská práva a uvěznění spisovatelé

Za posledních padesát let Kuba dosáhla významných pokroků v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, obzvláště pokud jde o zdraví, vzdělání a boj proti diskriminaci žen. Míra gramotnosti dospělých se drží na pozoruhodných 99,8 %.

Avšak celkový stav lidských práv v zemi je nadále předmětem vážného zájmu mezinárodních pozorovatelů.

Zora Obstová

Dnes se může zdát poněkud iluzorní oddělovat ženskou literární tvorbu od té mužské a vyčleňovat jí zvláštní kategorii, v minulosti však byla situace jiná. Itálie navíc patří k zemím, kde byla cesta žen za literární slávou složitější než jinde. Autorka se ve své studii pokouší tuto cestu zmapovat a vysledovat určitou linii moderní italské „ženské“ prózy, táhnoucí se od konce 19. století až do dnešních dnů. 

Na současné italské literární scéně figuruje celá řada výrazných prozaiček a básnířek, jejichž věhlas přesáhl hranice Itálie; mnohá jména jsou známa i u nás a některá díla těchto autorek si můžeme přečíst v českém překladu (v posledních letech vyšly např.

Ernest Renan

Přeložil Luděk Liška

Jméno Ernest Renan znal ve druhé polovině 19. století celý vzdělaný svět. Jeho esej La poésie des races celtiques (Keltská duše) patří mezi nejvýznamnější texty, jež pojednávají o tématu keltské mentality a kultury, a je tak ideálním úvodem do četby bretonské literatury a prostředkem pro lepší porozumění jejímu duchu. 

Poté, co při cestě Bretaňským poloostrovem, historickou Armorikou, mineme oblast Normandie a Maine, krajů, kde ještě potkáváme bujaré, ale navzájem si podobné tváře, a vstoupíme do vlastní Bretaně – té, která jazykem a rasou dělá čest svému jménu – pocit náhlé proměny na sebe nenechá dlouho čekat.

Michal Zahálka

Následující text měl být původně zařazen do rubriky Překládat přeložené, ukázalo se však, že překlad Corneillovy Médeie, oceněný v Soutěži Jiřího Levého druhým místem, je vlastně ojedinělý. Několik poznámek ke Corneillově dramatu předchází ukázku z jeho české verze. 

V žilách mi proudí jed a pozvolna mě mámí, / jed, který do Athén Médeia přinesla mi, říká zděšenému Théseovi Faidra v závěru slavné Racinovy tragédie. Tato zmínka o Médeie se na první pohled může jevit vcelku zbytnou, v mnohém je však hodná pozornosti. Jean Racine – ač byl pro Pierra Corneille pochopitelně mnohem spíše konkurentem než příznivcem – měl prý v oblibě Corneillovu první tragédii,

Karolína Ryvolová
 

Podle záznamů, které máme k dispozici, se Romové ke svému místu ve světě vyjadřují písemně zhruba od 20. let 20. století. Spojení romská literatura, které se nabízí, je dílem protimluv, protože mezi nejvýraznější společné charakteristiky často radikálně odlišných subetnik, jež souhrnně nazýváme Romy, patří právě absence psaného dědictví. Fakt, že se Romové ve svém nikterak překotném přibližování modernitě nakonec dobrali od striktně orální tradice k písmu a tisku, jako by současně signalizoval úpadek romství jako takového. Potřeba zapisovat to, co se donedávna udržovalo při životě zcela dostačujícím ústním předáváním, se obvykle vynoří v úpadkovém režimu,