Jan Hon

Karlova univerzita se vyznačuje jedním anomálním úkazem, totiž ústavem germánských studií na Filozofické fakultě. Již delší dobu vypadá, jako by se pohroužil do zimního spánku – o to pozoruhodnější jsou ovšem výkony, ke kterým se jednou za čas probere. Za tím posledním stojí ojedinělý spiritus agens české germanistiky Alice Stašková, díky níž se pražský germanistický ústav mohl na podzim roku 2005 prezentovat jako spoluorganizátor konference o Friedrichu Schillerovi pořádané v pražském Goethově institutu k dvoustému výročí jeho úmrtí. Letos na jaře se nám pod názvem Friedrich Schiller und Europa. Ästhetik, Politik, Geschichte (Friedrich Schiller a Evropa.

Anna Čmejrková

„Stojím v telefonní budce, je po konci světa. Mohu telefonovat, jak chci, žádný limit už neplatí. Těžko říct, zda někdo další přežil anebo jestli mé telefonáty jsou jen monologem šílence. Některý hovor je stručný, jako by mi ten druhý položil sluchátko před nosem; jiný se protahuje, jako by mi na druhé straně naslouchali s provinilou zvědavostí. Není ani den, ani noc; situace nemůže skončit.“

(Houellebecq, Michel. Možnost ostrova. Přel. Jovanka Šotolová. Praha: Odeon, 2007. 7.)

Citované podobenství německé novinářky Harriet Wolfové tvoří rámec zatím posledního románu francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Možnost ostrova (La Possibilité d’une île.

Martina Loučková

Thomas Vaessens: Ongerijmd succes. Poëzie in een onpoëtische tijd (Nečekaný úspěch. Poezie v nepoetické době). Vantilt, Nijmegen 2006.

V našich milých intelektuálních luzích a hájích zatím není valný důvod k radosti ani znepokojení nad vlivem nových médií na postavení básníka ve společnosti. Je sice pravda, že se najdou fungující české internetové časopisy a blogy věnované poezii, ovšem ve srovnání například s nizozemskou jazykovou oblastí je jejich počet a vliv zanedbatelný.1) Fenomén digitální nebo interaktivní poezie k nám, zdá se, zatím nepronikl vůbec (příkladně heslo „interaktivní poezie“ vynese na Google pouhých pět – převážně zcela bezcenných – nálezů).

Jan Filipský

S obrazivostí, myšlenkovou hloubkou a moudrostí staré Indie se český čtenář mohl poprvé důkladněji seznámit již roku 1528, kdy pražský měšťan, humanistický nakladatel, knihtiskař a spisovatel Mikuláš Konáč z Hodiškova (asi 1480–1546) ve své tiskárně U bílého lva na Starém Městě pražském vydal staroindický bajkový soubor Paňčatantra, který přeložil z latinské verze Jana z Kapuy pod názvem Pravidlo lidského života. Tím založil bohatou tradici překladů a zpracování tzv. Bidpajových bajek, pojmenovaných podle domnělého autora Bidpaje (v poarabštělé podobě Bajdabá), moudrého rádce a filozofa, jenž prostřednictvím mravoučných historek a podobenství zasvěcuje nenadané královské syny do tajů vladařského umění.

Kateřina Kolářová

Africká dramatika – před pár lety by to možná leckdo považoval za absurdní spojení. Navykli jsme si předpokládat, že africký kontinent není zemí s literární, natožpak dramatickou tradicí. Civilizovaný Evropan obyčejně žije s představami pomalovaných domorodců křepčících kolem ohně. Africké divadlo skutečně využívá i tyto okázalé rysy, třebaže častokrát jde jen o vyprázdněnou podívanou pro turisty. Divadlo ve smyslu dramatického textu je na černém kontinentu stále poměrně nová záležitost existující několik desítek let. Afričtí dramatici se v celosvětovém kontextu prosazují od osmdesátých let minulého století. Pro „unavený“ západ tito autoři často představují senzaci a oživení. Jsou noví, neotřelí,