Rubrika: Rozhovor Stránka 18 z 25

Svoboda slova a revoluce 25. ledna 2011

Rozhovor s Ímán ‘Izz ad-Dín

V průběhu posledních dvou let prožil Egypt mnoho politických a společenských otřesů. Od počátku revoluce 25. ledna 2011, která vedla po masových demonstracích k pádu režimu Muhammada Husního Mubáraka, byli Egypťané svědky několika různých fází revoluce, která stále pokračuje – od převzetí moci armádou bezprostředně po Mubárakově odstoupení, přes zvolení Muhammada Mursího za nového prezidenta a nárůst vlivu Muslimského bratrstva, až po odstavení prezidenta Mursího z jeho úřadu a jmenování prozatímní vlády podporované armádním velením, což vedlo v létě 2013 k vypuknutí násilných akcí a zhoršení bezpečnostní situace v zemi. Tehdy se Egypt na určitou dobu ocitl dokonce na pokraji občanské války.

Dřu jako šílený Bulhar

Rozhovor s bulharským spisovatelem Kalinem Terzijským

Bulharský spisovatel Kalin Terzijski se čtenářům v tomto čísle Plavu představí hned dvakrát, v následujícím rozhovoru jako veřejná osobnost, a ve výběru z básní také jako autor. V rozhovoru, který s ním vedl Ondřej Zajac, se můžete dočíst o jeho postoji k serióznímu umění a co si pod tímto pojmem představuje, nebo jak se mu daří nacházet rovnováhu mezi rolí básníka a rolí prozaika. 

Text rozhovoru naleznete na portálu literární.cz.

Surový boj mezi dvojím pojetím státu a společnosti

Rozhovor s Robertem Bencivengou

Novinář Roberto Bencivenga, přímý účastník událostí olověných let, vysvětluje jejich italský a mezinárodní kontext, hovoří o tom, jak se ocitl na likvidačním seznamu Rudých brigád, o proměnách Itálie v uplynulých čtyřech desetiletích, o berlusconismu, Italu Calvinovi nebo o postavení a roli tamějších médií. Rozhovor připravili Lucie Doležal Nováková a Luděk Liška. 

Luděk Liška: Jak byste člověku, který o olověných létech a Itálii příliš neví, popsal, co se tehdy vlastně dělo? Jak chápete mezinárodní kontext olověných a 70. let obecně?

Roberto Bencivenga: Takzvaná olověná léta, která Itálii 70. let zaplavila krví, můžeme definovat jako surový boj mezi dvojím pojetím státu a společnosti.

Dobrodružství v říši divů a za oponou

Rozhovor s Frédéricem Mazièrem

Jak viděly východní blok raných 90. let a jeho následnou transformaci jedny francouzské oči? A co se bude vyprávět o naší civilizaci ve 23. století? Měl Neruda seknout s literaturou a dát se na vědu? Straší zahraniční investory stále ještě duch rakousko-uherské byrokracie? Byl Descartes v Čechách? O Praze, střední Evropě, své knize, Francouzích v Čechách a mnohém dalším hovořil s Luďkem Liškou Frédéric Mazière. 

Luděk Liška: Do Prahy jste přišel v roce 1998. Proč Praha, proč střední Evropa – nebo spíše východní Evropa, jak tento region nazývají Francouzi nebo Angličané?

Frédéric Mazière: Věřím ve znamení, jež nám osud občas posílá a která vytyčují cestu našeho života.

Poznávací znamení: lehkonoze veselý

Rozhovor s Vratislavem Jiljím Slezákem

Když se překladatel stane viditelným v novinách, či dokonce v televizi, pravděpodobně byl ověnčen nějakou veřejnosti povědomější cenou. Státní cenu za překladatelské dílo za rok 2013 obdržel Vratislav Jiljí Slezák, jemuž ale z adjektiv „významný“ či „prestižní“ pokaždé zatrne. Nejenom z vrozené pokory a vědomí pomíjivosti pozemské slávy, ale i kvůli zvýšené citlivosti vůči jazykovým klišé. Sám s velkou radostí opečovává český jazyk, a proto špatně snáší, když se mu dějí příkoří.  

Ivana Myšková: Zdají se vám literární sny?

Vratislav Jiljí Slezák: Ne vždy, ale několik jich mám. Například tento: Jsem mladík,

O normálnosti abnormálnosti

Rozhovor s Ferencem Barnásem

Přeložil Robert Svoboda

O styčných bodech pešťského a českého humoru, o rozdílu mezi nacionalismem a zdravým národním sebevědomím, o pokusu postihnout normálnost abnormálnosti i o tom, jak se vše propojilo v autorových posledních románech Devátý (recenze na str. 48) a Jiná smrt (ukázka na str. 28) si s Ferencem Barnásem povídal Jan M. Heller. 

Jan M. Heller: V poslední době se v zemích bývalého východního bloku častým tématem v beletrii stalo zobrazení života v komunistickém režimu. Toto zobrazení má nejrůznější podoby a v románu Devátý jste použil perspektivu dítěte, navíc příslušníka společenské menšiny.

Není jisté, jestli okcitánština na vlastním území přežije

Rozhovor s Bernardem a Michèle Lesfarguesovými

Na okcitánskou kulturu i na samotnou okcitánštinu existuje množství pohledů, rozdíly mezi nimi nám může objasnit odborná literatura. Pro proniknutí do tématu nicméně bývá klíčové setkání se zajímavou osobností, proto v tomto čísle přinášíme rozhovor s básníkem, překladatelem, pedagogem a editorem Bernardem Lesfarguesem a s jeho ženou Michèle. 

Vít Pokorný: Na začátek bych se vás rád zeptal, co to je okcitáština. Zatímco někteří odborníci tvrdí, že množství dialektů tvoří jednu okcitánštinu, podle jiných se jedná o skupinu jazyků. Jak byste okcitánštinu definoval vy?

Bernard Lesfargues: Pro okcitanisty je okcitánština jedním jazykem podobně jako italština nebo rumunština.

Texty plné pořekadel

Rozhovor s Lucií Hlavatou

Vietnamská literatura a její rozšíření a recepce u nás, její cenzura ve Vietnamu, úskalí jejího překladu – o tom všem hovoří odbornice na národnostní problematiku Indočíny, vietnamistka a překladatelka Lucie Hlavatá. 

Zuzana Henešová: Působíte již léta jako odborná asistentka na Ústavu Dálného východu FF UK, přičemž sama jste na téže fakultě absolvovala obor orientalistika-vietnamistika. Na úvod se tedy nabízí otázka: Jak jste se vlastně k vietnamistice a vietnamštině jako takové dostala?

Lucie Hlavatá: Možná vás trochu zklamu, ale k vietnamistice jsem se dostala víceméně náhodou. Hlásila jsem se na orientalistiku s jinou kombinací,

Odcudzenosť ma trápi čoraz menej

Rozhovor se Svetlanou Žuchovou

Rozhovor Petry Hůlové se Svetlanou Žuchovou se k tématu tohoto čísla vztahuje hned v několika směrech. Nejen že téma „cizí a domácí“ se objevuje v prózách obou autorek, zpovídané i zpovídající – souhrou okolností se také stalo, že ačkoliv obě žijí v Praze, rozhovor se odehrál v Bratislavě, kam zavítaly v rámci česko-slovenských diskuzních večerů. 

Petra Hůlová: Svetlano, v jednom z tvých rozhovorů jsem se dočetla, že pro spoustu lidí je dneska literatura něco jako klub včelařů – zvláštní skupina lidí, věnujících se podivným aktivitám. V Čechách teď právě kolem tohoto tématu probíhá intenzívní debata, existuje iniciativa nazvaná Živá kultura 2013,

Mám rád vše, co létá: ptáky, ryby, kytovce, želvy i lidi, kteří se naučili vznášet

Rozhovor s Lubomírem Martínkem

Volba, s kým vést rozhovor na úvod námořního čísla, byla nabíledni: není mnoho českých spisovatelů, kteří by se plavili. Korespondenční rozhovor s Lubomírem Martínkem probíhal mezi jeho srpnovou cestou k moři do Francie a lednovým „pravidelným útěkem před zimou do Indonésie“.
 

Luděk Liška: Na záložce knih, které jste vydal v Pasece, najdeme na dva tucty profesí, kterými jste prošel: přidavač na stavbě, lakýrník, konstruktér, rýsovač, rybář, pašerák… Můžeme mezi nimi najít i stavitele a přepravce lodí. Přimotal jste se k lodím náhodou jako Jeroným Fok, hrdina vaší knihy Mezi polednem a půlnocí?