Rozhovor se Serhijem Žadanem

V Česku je známý díky prozaické knize Big Mac a nedávno vydané básnické sbírce Dějiny kultury začátku století. Serhij Žadan patří mezi nejpřekládanější současné ukrajinské literáty a jeho vliv na nejmladší básnickou generaci je neoddiskutovatelný.
 

Alexej Sevruk: Nedávno se objevil český překlad tvého článku Démoni revoluce, ve kterém komentuješ dění na východě Ukrajiny. [1] Článek končí slovy: Ano, říkají, jsme démoni a provokuje nás všechno: vaše vlajky, váš jazyk, sám fakt vaší přítomnosti zde. Znamená to, že oněmi démony jsou proruští separatisté?

Serhij Žadan: Myslel jsem to obecněji – mám na mysli běsy nenávisti, agrese, démony netolerance a xenofobie. Dnes intolerance a xenofobie bují pávě v těch regionech Ukrajiny, které zasáhlo tak zvané ruské jaro – Krym a Donbas. Ačkoliv připouštím, že podobné věci se můžou dít kdekoliv. Často netušíme zhola nic o démonech, kteří žijí v nás nebo vedle nás.

AS: Setkal ses osobně s případy diskriminace a utlačování podle etnického klíče?

SŽ: Naštěstí ne. Žiji v otevřeném městě, po boku krásných a mírumilovných lidí.

AS: Jak lze interpretovat to, co se nedávno odehrálo na Majdanu v Kyjevě, a to, co se děje na východě Ukrajiny?

SŽ: V kategoriích revoluce a kontrarevoluce, ve víceméně klasických významech těchto pojmů.

AS: Toto číslo je věnováno tvorbě generace tzv. dvoutisícníků. Jak vnímáš tuto generaci?

SŽ: Vnímám je vstřícně. Mezi nimi je celá řada výrazných autorů se zřetelnou orientací, kterou lze snadno identifikovat.

AS: Jedním z kritérií pro literární klasifikaci je přístup k tradici. Jaký je ten tvůj?

SŽ: Pozitivní. Skutečnému popření či převrácení tradice musí předcházet její pečlivé osvojení.

AS: Jedna z tvých básní nese název Zavod imeni Ševčenka. Lze tu spatřovat vědomou aluzi na Tarase Ševčenka?

SŽ: Ne, není v tom žádná intertextualita. Je to pouhý příběh o charkovském závodu, který nese toto jméno.

AS: Vypadá to jako pozoruhodná shoda náhod: významné, kulaté výročí narození Tarase Ševčenka se časově shodovalo s revolucí, jež smetla bez nadsázky zločinecký režim. V čem spatřuješ důležitost Ševčenkova odkazu pro dnešního čtenáře? A jaká poloha této osobnosti je důležitá pro tebe osobně?

SŽ: Důležitost spatřuji v jeho univerzalismu: je to nejkompromisnější postava ukrajinské kultury, kterou tradičně přijímají nejrůznější sociální, politické a etnické vrstvy ukrajinské společnosti. Zaprvé je všeobecně známý. Zadruhé, většina zná jenom jeho světlé stránky. A do třetice, lze ho snadno využít pro nejrůznější ideologické projekty napříč politickým spektrem – od krajně pravicových až po krajně levicové. Provést něco podobného například s Hryhorijem Skovorodou by nebylo možné.

AS: Ve své poslední knize, kterou je povídkový cyklus Mesopotamija (Mezopotámie), jak se zdá, vědomě navazuješ na realistickou koncepci „malého člověka“…

SŽ: Ale ne, aspoň ne vědomě. Spíš naopak: je zde řeč o mytických postavách, které se opět díky univerzálnosti svých projevů a činů mění z obyčejných občanů na hrdiny eposu.

AS: Čím se tato kniha liší od předchozích?

SŽ: Je více soustředěna na toponymii a geografii. Taky je tam hodně architektury a lásky.

AS: Odkud pramení tato láska k postavám, která prosakuje mezi řádky tvých knih?

SŽ: Je odrazem lásky, kterou k nim chovám ve skutečném životě. To pak není těžké přenést ji na stránky krásné literatury.

AS: Je známo, že působíš také jako překladatel. Na čem zrovna pracuješ?

SŽ: Překládám Celana a Brechta. Na podzim mi má vyjít básnická sbírka. Možná, že ji doplním o své překlady.

AS: Jak hodnotíš úroveň překladové literatury na Ukrajině? Je dostatečná?

SŽ: Nejen že je dostatečná, ale v mnoha případech přímo výborná. Pochopitelně to neplatí obecně – v řadě případů je podprůměrná.

AS: Jurij Andruchovyč, Oksana Zabužková, Taras Prochasko, Natalka Sňadanková, Petro Miďanka nebo Jurij Vynnyčuk – to jsou autoři, kterým v poslední době vyšly knižní překlady do češtiny. Jak se cítíš v této společnosti?

SŽ: Cítím se dobře, mám rád všechny tyto autory. Doufám, že se tento okruh autorů rozšíří. Na Ukrajině jsou skutečně dobří autoři, jejichž knihy stojí za to překládat.

AS: Proslýchá se, že na podzim opět zavítáš do Prahy, a to se skupinou Sobaky v kosmosi v rámci vašeho společného turné…

SŽ: Bude to prezentace našeho nového společného alba, na kterém právě pracujeme. Už jsme nahráli několik písní. Doufám, že to do podzimu stihneme.

AS: Narážíš někdy na obtíže při předávání své zkušenosti Ukrajince, když se potkáváš se čtenáři žijícími mimo Ukrajinu? Není někdy nemožné adekvátně vysvětlit všechny ty dramatické události, které už víc než půl roku hýbou Ukrajinou?

SŽ: Mám-li být upřímný, tak občas se to stává. Někdy si to vysvětluji odlišnostmi sociálně-kulturních reálií, někdy jde o nezastíranou neochotu porozumět okolnostem života někoho jiného, někdy – což je obzvlášť nepříjemné – ideologickou a geopolitickou angažovaností. Ale to se stává zřídka.

AS: V Česku se točí diskuse kolem angažovanosti poezie a literatury obecně. Tvůj osobní příklad, ale i příklad řady dalších současných básníků ukazuje, že básník nemůže nevěnovat pozornost společenským a politickým procesům a nevyjadřovat se k nim. Měl by básník vyjadřovat svůj postoj také ve své tvorbě? Nebo je to pro tebe druhořadá věc?

SŽ: Básník může vyjadřovat svou zkušenost a svůj postoj, jak se mu jen bude chtít a s pomocí jakýchkoliv uměleckých prostředků. Ačkoliv nic z toho pochopitelně dělat nemusí. Je to jeho svoboda a má na to plné právo.

Poznámky:

1. Žadan, Serhij. „Démoni revoluce“. Přel. Miroslav Tomek. A2 9/2014. <http://www.advojka.cz/archiv/2014/9/demoni-revoluce>. [Zpět]



Zpět na číslo