Rozhovor s Šárkou Grauovou

O brazilské a portugalské literatuře a o zajímavých poznáních, jaká jejich překládání může přinést, hovoří Šárka Grauová, překladatelka, redaktorka, editorka a vedoucí portugalistiky na FF UK. 

Lucie Koryntová: Z vaší překladatelské bibliografie je patrné, že se zaměřujete na brazilskou literaturu. Přeložila jste romány Posmrtné paměti Bráse Cubase od Joaquima Marii Machada de Assis, Macunaíma od Mária de Andrada, Peklo ráje od Any Mirandové a nakonec jste se podílela na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové. Co vás k brazilské literatuře přivedlo? Přitahuje vás něčím,

Rozhovor s Pavlem Janáčkem

Mezi českými literárními historiky nenajdeme povolanějšího „brakologa“, než je Pavel Janáček. Někdejší vedoucí kulturní rubriky Lidových novin vyučuje nyní na katedře české literatury FF UK, spolu s dalšími kolegy z ÚČL AV ČR sepsal dvě monografie a početné studie o českém i světovém literárním braku. Právě s Pavlem Janáčkem proto Josef Šlerka diskutoval mimo jiné o smyslu a vymezení populární literatury. 

Josef Šlerka: Lze vůbec literární brak definovat?

Pavel Janáček: Literární brak není popisný pojem z repertoáru literární vědy, i když se tak někdy tváří (najdeme ho například v našem „ústavním“ Slovníku literární teorie,

Rozhovor s rumunským spisovatelem Răzvanem Petreskem

Oceňovaný prozaik a dramatik Răzvan Petrescu kriticky hovoří o rumunské literatuře, o jejím nudném realismu a pohrdání stylem, a ironicky si dobírá hledání jejích specifik, trendů a generací. 

Anna Čmejrková: Je něco na rumunské literatuře výjimečného nebo jedinečného?

Răzvan Petrescu: Ano: to, že existuje.

AČ: V rumunském čísle Plavu se sešlo podivuhodně mnoho textů s nadreálnými prvky, které pramení z využití imaginace, snu a nadsázky. Je to náhoda nebo pozorovatelná tendence?

RP: To je jen šťastná náhoda. Domnívám se, že rumunská literatura má dnes zhruba tři podoby: 1.

Rozhovor s hebraistkou a překladatelkou Jiřinou Šedinovou

Stála u zrodu prvních překladů moderní izraelské literatury. Vychovala novou generaci hebraistů, kteří jsou dnes již úspěšnými překladateli. O dědictví izraelských spisovatelů, o vojácích a kibucnících, o nelehké cestě izraelské literatury k českému čtenáři jsme mluvili s přední českou hebraistkou Jiřinou Šedinovou. 

Marie Iljašenko: Izraelská literatura je u nás v posledních dvaceti letech poměrně hojně překládaná a čtená. Jaká byla situace předtím, v době vašich překladatelských začátků?

Jiřina Šedinová: Díla židovských autorů, kteří náležejí do světové literatury a píší v různých jazycích, se u nás vydávala vždy, třebaže v některých obdobích v omezeném počtu.

Rozhovor s Georgim Gospodinovem

Přeložila Ivana Srbková

Součástí Panevropského pikniku je dvojice textů bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, který je také jedním z hostů letošního veletrhu Svět knihy. Za pomoci překladatelky Ivany Srbkové jsme s ním ještě před veletrhem mohli krátce pohovořit o událostech roku 1989 a současné bulharské literatuře. 

Anna Čmejrková: O tom, jak v Bulharsku probíhal převrat v roce 1989, má většina z nás jen mlhavou představu. Mohl byste nám krátce přiblížit, k čemu vlastně došlo?

Georgi Gospodinov: „Revoluce“ byla v Bulharsku nakonec ještě sametovější než ta československá, tak sametová a něžná, že bych ani neužil slova „revoluce“.

Rozhovor s Geertem van Istendaelem

Vlámský prozaik, básník, překladatel a esejista, autor do češtiny přeložených knih Belgický labyrint (1998) a Moje Nizozemsko (2007) Geert van Istendael (nar. 1947) hovořil s Martinou Loučkovou o jedné podivné jazykové hranici a sbližování kultur. 

Martina Loučková: Evropa v uplynulých měsících s napětím sledovala bouřlivý politický a kulturní vývoj ve vaší zemi. Co znamená Belgie pro vás osobně?

Geert van Istendael: Ten vývoj nebyl vlastně vůbec bouřlivý, vše spočívalo hlavně v ne-vývoji, ve stagnaci vztahů uvnitř Belgie. Belgie je miniaturní Evropa. Na území jednoho království tu koexistují dva oficiální jazyky,

Rozhovor s Davidem Drozdem

Podle svých vlastních slov je David Drozd „ne snad úplně odborník, ale pravděpodobně jediný, kdo se v Česku systematicky zabývá skotským dramatem“. Proto právě s ním byl veden rozhovor o podobách, tématech a autorech skotského divadla.  

Silvie Mitlenerová: Jaké je skotské drama? Je možné ho někam zařadit?

David Drozd: Obecně se dá říci, že je velký rozdíl mezi dramatem kontinentálním a tím tzv. „za kanálem“, tj. britským nebo americkým. Ačkoliv se britské drama samozřejmě také zásadním způsobem vyvíjí, globálně mnohem více tíhne k realismu, k popisnosti, k věcnosti. Pořád ještě se zde píšou hry,

Rozhovor s Václavem A. Černým

Rozhovor Libora Dvořáka s předním českým kaukazologem Václavem A. Černým  

Libor Dvořák: Václave, položím nejdřív otázku, jíž bychom mohli i skončit, protože krátce se na ni odpovědět nedá a je to záležitost přinejmenším na velkou konferenci či ještě spíš, jak se přihodilo tobě, na celý život: Co je to Kavkaz a jeho kultura?

Václav A. Černý: Podívej se, já když si Kavkaz představím v takové té geografické dimenzi, tak vidím pruh široký přesně jako kavkazský masiv, který na délku jižním směrem sahá až po Mezopotámii,

Rozhovor s Michelem Faberem

V patrně nejrozsáhlejším rozhovoru, jaký kdy poskytl, hovoří Michel Faber o předpokladech literární tvorby, pýše anglické literární kritiky či svém vztahu k překladatelům. 

Viktor Janiš: Toto číslo Plavu je věnováno hororu. Jaký máš vztah k tomuto žánru?

Michel Faber: Horor je všude kolem nás. V každých novinách člověk najde příšerné příběhy, ze kterých vám jde mráz po zádech nebo se vám z nich chce zvracet. Já tenhle materiál umocním a proměním v beletrii, a jestli tomu někdo chce říkat horor, vzpouzet se nebudu. Je mi protivné, když si seriózní literární autoři střihnou žánrovou beletrii a pak tvrdí,

Rozhovor s Jiřím Stromšíkem

S čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo nejen o ní, ale též o překládání, o předlistopadové ediční politice a o Günteru Grassovi. 

Jan Hon: Vaše bezprostřední reakce na udělení Státní ceny za překladatelské dílo se mi zdála velmi zdrženlivá. Máte snad nedůvěru k jakémukoliv institucionálnímu hodnocení a oceňování literárních výkonů?

Jiří Stromšík: Ceny samozřejmě patří ke kulturnímu životu. Zejména v době, která je tak závislá na médiích, je nelze zavrhovat. Jenom je třeba si vždycky uvědomit, že rozhodování o tom, kdo je první nebo druhý, je v kultuře mnohem obtížnější, než když se běží třeba stovka,