Rozhovor s Davidem Drozdem

Podle svých vlastních slov je David Drozd „ne snad úplně odborník, ale pravděpodobně jediný, kdo se v Česku systematicky zabývá skotským dramatem“. Proto právě s ním byl veden rozhovor o podobách, tématech a autorech skotského divadla.  

Silvie Mitlenerová: Jaké je skotské drama? Je možné ho někam zařadit?

David Drozd: Obecně se dá říci, že je velký rozdíl mezi dramatem kontinentálním a tím tzv. „za kanálem“, tj. britským nebo americkým. Ačkoliv se britské drama samozřejmě také zásadním způsobem vyvíjí, globálně mnohem více tíhne k realismu, k popisnosti, k věcnosti. Pořád ještě se zde píšou hry,

Rozhovor s Václavem A. Černým

Rozhovor Libora Dvořáka s předním českým kaukazologem Václavem A. Černým  

Libor Dvořák: Václave, položím nejdřív otázku, jíž bychom mohli i skončit, protože krátce se na ni odpovědět nedá a je to záležitost přinejmenším na velkou konferenci či ještě spíš, jak se přihodilo tobě, na celý život: Co je to Kavkaz a jeho kultura?

Václav A. Černý: Podívej se, já když si Kavkaz představím v takové té geografické dimenzi, tak vidím pruh široký přesně jako kavkazský masiv, který na délku jižním směrem sahá až po Mezopotámii,

Rozhovor s Michelem Faberem

V patrně nejrozsáhlejším rozhovoru, jaký kdy poskytl, hovoří Michel Faber o předpokladech literární tvorby, pýše anglické literární kritiky či svém vztahu k překladatelům. 

Viktor Janiš: Toto číslo Plavu je věnováno hororu. Jaký máš vztah k tomuto žánru?

Michel Faber: Horor je všude kolem nás. V každých novinách člověk najde příšerné příběhy, ze kterých vám jde mráz po zádech nebo se vám z nich chce zvracet. Já tenhle materiál umocním a proměním v beletrii, a jestli tomu někdo chce říkat horor, vzpouzet se nebudu. Je mi protivné, když si seriózní literární autoři střihnou žánrovou beletrii a pak tvrdí,

Rozhovor s Jiřím Stromšíkem

S čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo nejen o ní, ale též o překládání, o předlistopadové ediční politice a o Günteru Grassovi. 

Jan Hon: Vaše bezprostřední reakce na udělení Státní ceny za překladatelské dílo se mi zdála velmi zdrženlivá. Máte snad nedůvěru k jakémukoliv institucionálnímu hodnocení a oceňování literárních výkonů?

Jiří Stromšík: Ceny samozřejmě patří ke kulturnímu životu. Zejména v době, která je tak závislá na médiích, je nelze zavrhovat. Jenom je třeba si vždycky uvědomit, že rozhodování o tom, kdo je první nebo druhý, je v kultuře mnohem obtížnější, než když se běží třeba stovka,

Rozhovor s Vaidasem Šeferisem

O současné litevské literární sféře a recepci litevské literatury v Čechách jsme hovořili s pedagogem Masarykovy univerzity v Brně, lituanistou Vaidasem Šeferisem.

Anna Čmejrková: Aktuální číslo Plavu je věnováno litevské literatuře po roce 1990. Je tato literatura tematicky či jinak vyhraněná?

Vaidas Šeferis: Nejen litevská, ale i každá jiná literatura se jen těžko poddává chronologizaci a tematizaci a bylo by příliš zjednodušující, kdybychom se snažili v literárním životě Litvy po roce 1990 rozpoznat jedno či několik hlavních témat. Avšak tento úsek literatury je přece jen vyhraněný: vyhraněný ve smyslu návratu k svobodnému slovu,

Rozhovor s básníkem Adinem Ljucou

Mezi čtenářskými ohlasy na sbírku povídek Vytetované obrazy zazněl i takový: „Vzniká tu balkánská pražská literatura, co bude jednou možná tak slavná jako ta německá.“ Nostalgie po lepších časech v něm obsažená je také jedním z témat rozhovoru s autorem zmíněné knihy.

Mihad Mujanović: Potkal vás osud mnohých Bosňanů, kteří museli během války na začátku 90. let odejít do zahraničí. Jak těžké bylo pro vás jako člověka, jehož hlavním pracovním nástrojem je jazyk, přicestovat do země, kterou jste neznal a jejímuž jazyku jste nerozuměl?

Adin Ljuca: To tak těžké nebylo.

Rozhovor Marie Kantůrkové s Naďou Dingovou

Rozhovor s Jiřím Weinbergerem a Janem Bornou

Josef Šlerka: Jak vidí nonsensovou literaturu a poezii nonsensový básník? A jak vidí nonsens režisér, který má na kontě divadelní představení z díla Pierra-Henriho Camiho?

Jiří Weinberger: Nejsem rád označován za nonsensového básníka. Dostávám se tím do jedné kategorie s autory, s kterými buď nechci, anebo bych neměl být spojován. Na jedné straně to, co dělám, není to, co psal třeba Morgenstern, na straně druhé to není ani poezie, kterou produkují někteří autoři píšící do dětských časopisů – to není nonsens, to je leckdy jen špatné. Někdy je za tím dobrý výchozí nápad.

Emblematickou postavou erotické literatury je libertin, který svým chováním zpochybňuje všechna pravidla. Mistrem libertinistické literatury byl věčný vězeň markýz de Sade, který dokázal ve svých románech a esejích popsat jasně a zřetelně i ty nejtemnější stránky lidské duše. Nejen o něm a libertinství je rozhovor s filosofem a překladatelem Josefem Fulkou.

Josef Šlerka: Myšlenka erótu se objevuje hned na začátku dějin filosofie. Podle Platóna stojí erós v samém jejím základu. Erotika sama však hlavním předmětem filosofie není. Proč?

Josef Fulka: Nejdřív musíme říct, že erós u Platóna nemá moc společného s moderním pojetím erotiky.

Rozhovor s Petrem Christovem, vedoucím Katedry divadelní vědy na FF UK v Praze, o současném psaní pro divadlo – o jeho „mluvnosti“ i tichu, o klasičnosti i novátorství, o současném „hrdinovi“, o bulváru a nakonec o vztazích mezi divadlem francouzským a českým. Ptala se Lucie Koryntová, redaktorka Plavu.

Lucie Koryntová: Můžete představit nějakého současného francouzského dramatika, kterého vy považujete za významného a/nebo zvlášť zajímavého? Adjektivem „současný“ míním autora píšícího po éře absurdního dramatu.

Petr Christov: Vybrat jednoho současného (nebo snad řekněme moderního?) francouzského autora píšícího pro divadlo nutně znamená zapomenout na stovky dalších, neboť potence francouzské dramatiky je nemalá. Přesto bych rád alespoň letmo představil jednoho svého oblíbeného autora – záměrně neříkám dramatika,