Rozhovor Miloslava Uličného s Janem Mattušem

Jan Mattuš zaparkoval v pátek 12. října odpoledne, 515 let po objevení Ameriky Kolumbem, pod okny mého vršovického bytu s částí nákladu nové knihy, kterou právě vydal ve firmě Julius Zirkus. Známe se už pár let, a tak mi ochotně odpověděl na několik otázek týkajících se jeho života a práce překladatele a nakladatele v Brně.

Miloslav Uličný: Centrforvard… Ten titul vypadá zajímavě. Argentinec Osvaldo Soriano, o fotbalu… To by chtělo zainteresovat na distribuci nějaké ty české kopálistické bafuňáře, co říkáte? A formát, obálka i grafická úprava jsou sličné jako celá vaše edice Artigas.

Rozhovor Miloslava Uličného s Annou Houskovou

Španělské (3/2007) i toto aktuální číslo Plavu poskytlo dobrou příležitost k zamyšlení nad minulostí i současností českého překládání ze španělštiny. Zatímco v březnovém „španělském“ čísle rozmlouval Miloslav Uličný o historii české překladové hispanistiky s Josefem Forbelským, tentokrát se v korespondenčním rozhovoru s hispanistkou Annou Houskovou, ředitelkou Ústavu románských studií na pražské Filozofické fakultě, zamýšleli spíše nad současností a porovnávali své pedagogické zkušenosti.

Miloslav Uličný: Oba učíme na stejné fakultě, oba se věnujeme španělsky psané literatuře, a přece se naše práce liší již základním zadáním. Ty se soustřeďuješ na hispanoamerickou literaturu,

Rozhovor s Janem Vladislavem 

Josef Šlerka: Překládáte z osmi jazyků. Za překládání jste dostal v roce 2001 státní cenu. Jak se člověk stane takovou překladatelskou legendou?

Jan Vladislav: Legendou se dnes označuje kdekdo a kdeco. Jsem-li znám jako překladatel, je to spíš paradox, moje volba to nebyla. Ne že bych toho snad litoval, ale původně jsem chtěl být matematikem, astrofyzikem. Překazila to válka, okupace a zavření vysokých škol. Matematika totiž chce člověka celého a co nejdřív. Sám, bez řádného studia, jsem na to nemohl stačit, nebyl jsem génius. Přesto jsem se jí jeden čas zabýval s velikou vášní a jsem jí dodnes vděčný.

Rozhovor s Anežkou Charvátovou, překladatelkou ze španělštiny a italštiny, v současnosti redaktorkou v nakladatelství Garamond, o osudech českého překladu románu Alberta Cohena Milá páně, a s Marií Janů, překladatelkou z francouzštiny, o překládání vůbec.

Lucie Koryntová: V nakladatelství Paseka nedávno vyšel román švýcarského spisovatele Alberta Cohena Milá páně. Tato skoro sedmisetstránková kniha má v tiráži uvedena jména dvou překladatelek – Aleny Ondruškové a Marie Janů. Mohla byste, Anežko Charvátová, coby redaktorka svazku objasnit záhadnou historii tohoto překladu?

Anežka Charvátová: Původně měla celý román přeložit Alena Ondrušková. Vydat tuto Cohenovu knihu, považovanou mnohými literárními historiky za jedno z nejlepších francouzsky napsaných děl dvacátého století, které navazuje na Proustovo dílo na jedné straně a Rabelaisovo na druhé,

Je možné překládání vyučovat, učit, naučit? A jakým způsobem? Pedagogové a překladatelé z Filozofické fakulty MU v Brně – Miluše Juříčková, Renata Kamenická, Jiří Rambousek, Marta Nováková, Martina Loučková a Alexandra Andreasová – se v následujícím rozhovoru snaží na tyto otázky najít odpověď.

Alexandra Andreasová: Říká se, že překládat literaturu je vlastně téměř nemožné. Literární překladatelé musí totiž respektovat výchozí text se vší jeho poetickou silou a mnohostranností, se všemi nuancemi a konotacemi, a to všechno „přetavit“ do nového textu. Když už je ale samotné překládání literatury takové riskantní podnikání, o kolik riskantnější tedy musí být didaktika překládání?

Rozhovor Dagmar Markové a Blanky Knotkové-Čapkové

Překlad literárního díla otvírá lidem okno do života lidí v jiné části světa i jiné kulturní oblasti. Z okna obvykle nevidíme celý širý kraj. Může vést do úzké uličky, na volné prostranství, do krajiny romantické nebo jednotvárné. Z každého okna bývá pohled trochu jiný. A někdy se to okénko otvírá trochu ztuha.

Co bylo přeloženo z moderní hindské prózy?

Dagmar Marková: První byla Déobála, kterou napsal Ajódhjásinh Upádhjáj Hariaudh a v roce 1911 přeložil Vincenc Lesný. Lesný zachoval autorův styl, který se nám dnes jeví hodně starobylý. Déobála je na tehdejší Indii velmi odvážná novela o lásce dvou mladých lidí,

Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, česko-afrických a africko-africko vztazích.

Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval?

Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek.

Běloruský spisovatel Vasil Bykau hovoří s redaktorkou Transitions Online (TOL) o krizi svého rodného jazyka. Rozhovor z angličtiny přeložil Pavel Tic.

Díky výsledkům referenda, které v květnu 1995 vyhlásil prezident Alexandr Lukašenko, se z ruštiny i běloruštiny staly oficiální státní jazyky – předtím se v Bělorusku oběma jazyky hovořilo, ale oficiální nebyl žádný z nich. Tato událost vymezila začátek nekompromisní kampaně za poruštění všech oblastí běloruské společnosti. Lukašenkova vláda náhle přerušila úsilí let 1991–1994 o oživení běloruské kultury, která byla dlouhou dobu utlačována komunismem: zavřela prakticky všechny běloruské školy, přiškrtila činnost soukromých běloruských vydavatelů, čímž se jejich počet značně snížil (některé tak donutila publikovat v zahraničí),

Rozhovor Plavu s Tacjanou Prockou.

Plav: Dlouhá léta předsedáte Běloruskému helsinskému výboru. Můžete nám přiblížit, čím se tento výbor zabývá a jaké má možnosti působení?

Tacjana Procka: Naše organizace se jmenuje Republikové občanské sdružení na ochranu lidských práv, „Běloruský helsinský výbor“. Toto je náš oficiální název, který musíme podle běloruských zákonů všude používat. Jednou jsme napsali název bez uvozovek a dostali jsme oficiální varování z ministerstva spravedlnosti. Když dostanete dvě varování během roku, organizace může být zrušena. Organizaci mohou zrušit i bez varování za jakýkoliv prohřešek, který určí státní orgány jako daňová inspekce, místní samospráva atd.,

Josef Forbelský, překladatel, publicista a vysokoškolský pedagog, je jistě jednou z nejvýraznějších osobností současné české hispanistiky. Korespondenční rozhovor s ním vedl hispanista a historik překladu Miloslav Uličný.

Miloslav Uličný: Pane docente, patříte k několika nejvýznamnějším českým hispanistům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku třetího tisíciletí. Studoval jste na univerzitě v padesátých letech a zažil všechny peripetie doby po druhé světové válce. Během svého působení na středních a vysokých školách a při své překladatelské práci jste nepochybně poznal mnoho zajímavých osobností. Mohl byste připomenout ty, které Vás ovlivnily, i další, na které nevzpomínáte rád?

Josef Forbelský: Svou profesí nejsem překladatel,