aneb sen o revoluci, po níž se bude Egypt opět psát velkými písmeny

František Ondráš

Předkládáme čtivou esej jednoho z předních českých arabistů pojednávající o vlivu egyptských revolučních událostí na tamní moderní literární tvorbu. Dočíst se v ní můžete o islamistickém umění, o tom, jak literatura může být úzce spojena s určitým místem, nebo také o neschopnosti vést mezikulturní dialog.
 

Moderní egyptská literatura prošla v posledních desetiletích výraznými změnami. Vývoj literárních forem a tematické výstavby textů byl ovlivněn řadou nových aspektů umělecké tvorby i událostmi, jež zanechaly nesmazatelnou stopu v životě egyptské společnosti. Právě události prvních měsíců roku 2011 lze v kontextu moderní historie Egypta označit za přelomové. Na jedné straně uzavřely dlouhé období vlády vojenské garnitury, na straně druhé zasáhly do života Egypťanů: otevřely se nebývalé možnosti projevů občanské nespokojenosti a umělecké svobody. Egyptská revoluce 25. ledna 2011 se stala zdrojem inspirace nejen pro mnoho literátů, ale také výtvarníků, divadelníků, filmařů a hudebníků. Náměstí at-Tahrír v srdci Káhiry se na několik měsíců proměnilo v tvůrčí dílnu pod širým nebem. Politická hesla doprovázená pestrými graffiti střídaly verše renomovaných básníků i těch nejmladších tvůrců, kteří si na at-Tahríru vyzkoušeli sílu vlivu svého umění.

Egyptská kultura a Muslimské bratrstvo

Následující vývoj egyptského kulturního a uměleckého života však poznamenal zcela nový jev, tzv. ichwanizace všech oblastí činnosti profesionálních i amatérských tvůrců (spisovatelů, malířů, hudebníků, herců a dalších). Ichwanizace nenastala bezprostředně po lednových a únorových událostech revolučního roku 2011, nýbrž se začala prosazovat až později v rámci stupňující se polarizace egyptské společnosti, která vyústila v nelítostné soupeření etablujících se politických sil a uskupení. V revolučních dnech uváděla divadelní skupina Muslimského bratrstva Janájir tijátrú (Divadelní leden) několik inscenací s náboženskou tematikou, v nichž vystupovali především amatérští herci. [1] Působení islamistických umělců na egyptské kulturní scéně vyvolávalo až do června 2013 četné dohady a spekulace. K těm nejzávažnějším a nejproblematičtějším patřily úvahy o tom, zda může současná situace vyústit v otevřený konflikt mezi etablovanými umělci a jejich islamistickými kolegy. Další, s obavami vyslovovaná, otázka se týkala změn vydavatelských a dramaturgických plánů, k nimž mělo docházet na základě nesmlouvavých požadavků ichwanistických činitelů.

Mnoho egyptských umělců neskrývalo v tomto období své velké rozhořčení nad tím, že se země nachází ve velmi neutěšeném stavu. Ve výčtu jednotlivých projevů se na prvním místě objevovala rozpolcenost a roztříštěnost egyptské společnosti, zejména pokud jde o možné způsoby naplňování cílů revoluce z roku 2011. Stále silněji zaznívaly také hlasy označující za největší problém to, že Egypťané jako národ ztratili svůj společný sen a začali podléhat populistickým myšlenkám zneužívajícím i ty nejposvátnější hodnoty, jimž Egypťané hluboce věří bez ohledu na své náboženské vyznání a politické přesvědčení. Ve sdělovacích prostředcích často vystupovali egyptští umělci, kteří vyzývali čtenáře, diváky a posluchače k tomu, aby nezapomínali na kulturní dědictví své vlasti, tj. tisíciletou historii, podíl egyptských umělců, intelektuálů, učitelů i představitelů dalších profesí na rozvoji kultury a vzdělanosti v řadě arabských zemí, dále na význam egyptského divadla, filmu, televize, a mnoha dalších oblastí.

Do poloviny roku 2013 přibývala oprávněná tvrzení, že dosud nikdy v minulosti nebyla situace egyptské kultury tak vyhrocená a bezvýchodná. Mnozí reagovali na tyto pesimistické názory tím, že ichwanisté a jiní islamisté se při řízení kulturních a uměleckých institucí zkompromitují, a tak budou nuceni dříve či později opustit své veřejné funkce a posty. Pro vytvoření objektivního obrazu egyptské společnosti je nezbytné uvést další argument, a sice to, že islamisté nebyli vždy zcela neúspěšní v oblasti umělecké tvorby. Zejména filmová a televizní díla s náboženskou tematikou (např. o životě proroků a jejich současníků), která vznikla díky spolupráci liberálních a ortodoxních umělců (režisérů, herců, kameramanů), dokázala oslovit širokou diváckou veřejnost a některá z nich se stala součástí zlatého fondu nejen egyptské, ale i arabské kinematografie. V historii moderní egyptské kultury se veřejnost poměrně často stávala svědkem mnoha otevřených střetů mezi představiteli různých uměleckých profesí a zastánci radikálních náboženských názorů. Úskalí vzájemného vztahu mezi uměním a náboženskými institucemi tkví především v násilném prosazování extremistických názorů vycházejících z chybné či jednostranné interpretace náboženských textů. Tyto postoje narušily nejen dobré soužití mezi jednotlivými náboženskými komunitami, ale zároveň poškodily pověst tak významných institucí, jako je např. káhirská univerzita al-Azhar.

Genius loci současné egyptské povídky

Současná egyptská literární tvorba se stala nejen pomyslným zrcadlem výše uvedených tendencí, ale také zdrojem oné větrné bouře, která s sebou „strhla“ všechny pravidelné i náhodné čtenáře egyptských románů, povídek a veršů, jejichž „kolébkou“ byly události související s revolučním jarem roku 2011. Není proto divu, že společným rysem mnoha literárních děl je snaha dnešních spisovatelů poukázat na význam dialogu mezi jednotlivci i skupinami lidí. Společný místní rámec narativních textů představuje filosofický princip odhalující příčiny neschopnosti či neochoty obyvatel jednoho místa (ulice, města, země) navázat mezi sebou vzájemný dialog. Vypravěč příběhu bývá velmi často obyvatelem tohoto místa; dobře zná životní osudy svých sousedů, a tak vstupuje do mezilidských vztahů jako zprostředkovatel konkrétní pomoci i morální podpory, kterou lidé v jeho okolí marně hledají. Obytná čtvrť egyptského města či vesnice – zhmotněný fenomén opravdového domova – je místem, které chrání své obyvatele před záhubou i zapomněním.

Hrdinové se však musí zcela obnažit, aby opět nalezli své staré „místo“ a vybavili si všechny jeho detaily, které je neustále pronásledují. Autoři – za všechny lze uvést Ibráhíma Aslána (1935–2012) – pak dávají svým postavám velmi málo příležitostí zbavit se pocitu, že hodnota člověka a věcí, které ho obklopují, je tatáž. Hrdinové jsou vystaveni nástrahám nemilosrdného času, v jehož důsledku mizí to, na co byli zvyklí, k čemu se rádi vraceli a na čem lpěli. Také literární postavy se zcela vytrácejí – buď umírají, nebo se dostávají do částečné či úplné izolace. Jejich svět, v případě Ibráhíma Aslána ulice Fadlalláha ‘Uthmána [2], se propadá do naprostého zapomnění a mlčení, v němž se ztrácejí sny a vzpomínky protagonistů děje. Ti se podílejí na utváření působivé atmosféry literárního textu především svými představami o světě za hranicemi „domova“ a obavami ze zoufalých pokusů navázat kontakt s ostatními lidmi.

Od začátku nového tisíciletí se v moderní egyptské próze a poezii stále výrazněji projevuje snaha překonat roztržku mezi člověkem a světem kolem něj, mezi mikrokosmem a makrokosmem. Pozornému čtenáři neunikne skutečnost, že po poměrně dlouhé etapě zvnějšňování vstupují egyptští autoři prostřednictvím svých literárních postav do období zniterňování, tj. návratu do vlastního nitra, od něhož si slibují záchranu. Oba procesy – zvnějšňování i zniterňování – probíhaly od 80. do konce 90. let minulého století v určité rovnováze, přičemž předcházející desetiletí se vyznačovala převahou jednoho či druhého procesu. Zatímco do poloviny 60. let převažoval proces zvnějšňování, od konce 60. do začátku 80. let se stále více prosazoval postup opačný. [3]

V celé řadě literárních děl, která reflektují novou společenskou realitu Egypta, vystupuje vypravěč hledající kontakty ve vnitřním i vnějším světě, aby se s jejich pomocí vymezil vůči neutěšené realitě a představám dalších postav v narativním textu. Vedle tohoto vypravěče se objevují jednotlivé postavy, jejichž chování je řízeno nejasnými pohnutkami. Zdá se, jako by na sebe braly podobu velikých ryb snažících se vyskočit z vody a letět. Např. v posledních dílech Ibráhíma ‘Abd al-Magída (* 1946) je tato snaha přirovnávána k touze žít – k hledání skutečného života. Aby byl takový život naplněn, nesmí se člověk vzdát svých ideálů. [4] Tak jako ryby vyskakují z vody, opouští vlak koleje a odjíždí hledat dosud nepoznaný svět. Autor se opakovaně vrací k motivu kolejiště jako k symbolickému obrazu nesvobodného prostoru, z něhož literární hrdinové utíkají za novou životní realitou. Avšak naděje, které literární hrdinové vkládají do svého úsilí, nejsou naplněny – ryby, které se opět noří pod hladinu, a vlaky, které jezdí pouze po kolejích, jim přinášejí jen velké rozčarování a zklamání.

Alexandrie a její literární obraz

Ibráhím ‘Abd al-Magíd zde vytváří alegorickou paralelu k historické realitě poznamenané složitými vztahy mezi Východem a Západem, konkrétně mezi Egyptem a Evropou. Dlouhodobé a navenek stabilní kontakty mezi oběma světy v sobě skrývají neustálou konfrontaci dvou či více odlišných ideových přístupů. Spisovatel záměrně poukazuje na problematické navazování dialogu mezi civilizacemi. Své vize o tradičním multikulturním světě čerpá z novodobých dějin Alexandrie, která představuje domov mnoha národů, národností, náboženských vyznání, politických proudů, filosofických a uměleckých směrů. Na úrovni autorovy literární fikce se Alexandrie proměňuje v babylónskou věž. Románový text prozrazuje, do jaké míry se Řekové, Ptolemaiovci, Římané a Arabové zapsali do dávné historie tohoto města; jak jeho zašlou slávu oživil Muhammad ‘Alí; a v neposlední řadě, jak se na ně vrhli cizinci ze všech koutů světa přilétající na oblacích, které do Egypta přiválo Středozemní moře [5].

Ibráhím ‘Abd al-Magíd ve svém díle na Alexandrii nikdy nezapomíná. Je jeho světem; městem, které se v průběhu jeho uměleckého zrání stalo jedním z topoi literárního textu. Alexandrie společně s dalšími městy vystupuje v moderní egyptské próze jako literární objekt, jako prostředí románového či povídkového děje, a také jako postava narativního i básnického díla. ‘Abd al-Magíd, a s ním mnoho dalších egyptských spisovatelů, většinou kombinuje tyto způsoby prezentace města a pouze zřídkakdy uplatňuje způsob jediný. Současná egyptská próza přesahuje objektový charakter města, Káhiry, Alexandrie, Suezu [6] a dalších, což dokládá významné proměny její poetiky i druhově-žánrové specifičnosti. S těmito změnami úzce souvisí pojetí města jako bytosti. Tuto uměleckou metodu si osvojili především ti autoři, kteří vnímají to či ono město jako jedinečnou vlasteneckou entitu, jíž připisují kladné i záporné lidské vlastnosti a přirovnávají ji k člověku nesoucímu na svých bedrech tíhu odpovědnosti za celý národ.

Kulturní dědictví oázy Síwa

Setkávání a prolínání dvou světů, civilizací a kultur na individuální i kolektivní úrovni se stalo díky důmyslnému literárnímu zpracování pozoruhodným rysem egyptské prózy začátku 21. století. Za představitele tohoto uměleckého směřování lze pokládat Bahá’ Táhira, autora románového díla Wáhat al-ghurúb. [7] Faraonské a řecké období v dějinách Egypta tvoří inspirativní rámec příběhu, v němž vystupují představitelé egyptské střední třídy, vlasteneckých i kolaborantských kruhů, jakož i cizinci (tedy i níže uvedení Irové) přijíždějící do Egypta s přáním spatřit na vlastní oči památky slavné egyptské historie. Na konci 19. století, tedy v době, kdy se románové události reálně odehrávaly, zaujímali Egypťané i Irové vůči Britům stejné postoje – vnímali je jako představitele koloniální síly, sociálního a náboženského útlaku. Obraz této paralely ve vztahu k imperiální mocnosti dodává literárnímu textu další symbolický rozměr i latentní napětí posilující dramatickou stránku vyprávění.

S Bahá’ Táhirem (* 1935) se v moderní egyptské literatuře znovu objevuje téma národní a kulturní identity. Egypt jako narativní prostor je domovem starobylé civilizace a zároveň útočištěm těch, kteří zde hledají hodnoty, s nimiž se mohou ztotožnit ve svém osobním životě i v rámci vnímání (nad)národní kultury. [8] Irská hrdinka románu se vydává do Egypta za jeho slavnou historií, ačkoli je svým myšlením a životními představami pevně ukotvena v přítomnosti a částečně i v budoucnosti. Snaží se totiž dokázat, že Alexandr Veliký byl pohřben v oáze Síwa, čímž se chce natrvalo zapsat mezi ty, kteří svými objevy proslavili staroegyptskou civilizaci. Naproti tomu její egyptský manžel, Mahmúd, nepřikládá studiu starověké historie svého národa žádný význam. Naopak se ptá, proč potomci starých Egypťanů nejsou schopni obnovit zašlou slávu své země; a proč jsou navíc ochotni smířit se s britskou nadvládou.

Táhirova tvorba nabízí bohaté interpretační možnosti, což většinu literárních textů s vročením 2011–2013 spojuje. Každý verš, každý řádek povídkového či románového příběhu je výsledkem poměrně složitých úvah o výstavbě literárního díla. Čtenáři nezbývá než využít „klíčových“ slov, která mu autoři nabízejí v podobě textových zkratek, náznaků a odkazů na události revolučního i porevolučního období.

Závěrem je třeba položit následující otázku: Jakým směrem se bude ubírat egyptská literární tvorba dvakrát zrozená na at-Tahríru?

Jistě bude čerpat z velkého bohatství poetických obrazů a vyprávěcích postupů těch, kteří v revolučních dnech mluvili na demonstracích a jiných shromážděních jako renomovaní autoři… Nebo se bude vyvíjet společně s těmi, kteří zažili revoluční události jako příslušníci nejmladší generace nespokojených občanů a tvůrců.

Symbolem nové egyptské literatury zůstane v každém případě sen o „egyptské pohádce“ [9] oslovující a (snad i) sjednocující řady Egypťanů, rozervané revoluční bouří. Egyptská společnost sní o tom, že „vítr“ posledních událostí s sebou přinese „nový egyptský příběh“, jehož umělecká hodnota spočívá v naplnění významu následujících slov: jihimminí insán hattá malúš ‘unwán (svou cenu má každý člověk, i ten bezejmenný).

Poznámky:

1. Za zmínku stojí skutečnost, že členové Muslimského bratrstva vždy věnovali velkou pozornost divadelnímu umění; v roce 1934 si založili vlastní divadlo, jehož repertoár zahrnoval zajímavé divadelní hry, na jejichž realizaci se podíleli významní režiséři, např. koptský režisér Džordž Abjad, a účinkovali v nich slavní herci, např. ‘Abd al-Mun‘im Madbúlí a Sarah Bernhardt Blízkého východu, herecká hvězda Fátima Rušdí. [Zpět]
2. Káhirská ulice Fadlalláha ‘Uthmána vede rovnoběžně s nilským nábřežím; vychází ze čtvrti al-Kít Kát, která patří k rozsáhlé městské části Imbába, tj. prostoru, do něhož umístil Aslán děj všech svých literárních děl. Viz: Aslán, Ibráhím. Hikáját min Fadlalláh ‘Uthmán. al-Qáhira: Mírít, 2003. (Příběhy z káhirské ulice Fadlalláha ‘Uthmána). [Zpět]
3. C. G. Jung upozornil na to, že jedním z projevů procesu zvnějšňování je popírání duše, neboť člověk vyrůstající ve zploštělém zúženém vesmíru je člověkem „bez duše“. Má sice vyvinutější intelektuální schopnosti, alespoň pokud jde o shromažďování a aplikování vědomostí, ale namísto duše má už jen cosi na způsob signální soustavy. Blíže viz: Starý, Rudolf. Potíže s hlubinnou psychologií (Esejistická studie o analytické psychologii C. G. Junga). Praha: Prostor, 1990, 17–18. [Zpět]
4. ‘Abd al-Magíd, Ibráhím. Tujúr al-‘anbar. al-Qáhira: Dár al-hilál, 2000. (Ambroví ptáci). [Zpět]
5. Ibid. 320. [Zpět]
6. V jarních měsících roku 2011 se tato tři města stala hlavními centry revolučních událostí. [Zpět]
7. Táhir, Bahá’. Wáhat al-ghurúb. al-Qáhira: Dár aš-šurúq, 2007. (Oáza západu slunce). [Zpět]
8. Četná egyptská přísloví a lidová rčení dokládají vztah Egypťanů k cizincům – „ten, kdo k nám přišel se srdcem na dlani, tomu jsme dali to svoje“. S tím souvisí také otázka jazyka a národní identity; traduje se, že v celé egyptské historii se museli „dobyvatelé“ učit „jazyku Egypťanů“, aby se dokázali domluvit s místním obyvatelstvem. [Zpět]
9. Haddúta masríja je symbolický pojem, který se stal součástí moderní egyptské kultury. Do povědomí Egypťanů vstoupil ve verších a písních, ztělesňuje jejich touhu obnovit pocit národní sounáležitosti a vzájemné úcty. [Zpět]



Zpět na číslo