Rozhovor s Ímán ‘Izz ad-Dín

V průběhu posledních dvou let prožil Egypt mnoho politických a společenských otřesů. Od počátku revoluce 25. ledna 2011, která vedla po masových demonstracích k pádu režimu Muhammada Husního Mubáraka, byli Egypťané svědky několika různých fází revoluce, která stále pokračuje – od převzetí moci armádou bezprostředně po Mubárakově odstoupení, přes zvolení Muhammada Mursího za nového prezidenta a nárůst vlivu Muslimského bratrstva, až po odstavení prezidenta Mursího z jeho úřadu a jmenování prozatímní vlády podporované armádním velením, což vedlo v létě 2013 k vypuknutí násilných akcí a zhoršení bezpečnostní situace v zemi. Tehdy se Egypt na určitou dobu ocitl dokonce na pokraji občanské války. Lze si povšimnout toho, že revoluce v Egyptě probudila principy občanské společnosti. Veřejnost začala vyjadřovat své myšlenky, očekávání a požadavky všemi dostupnými prostředky, ať už přímo na náměstích velkých měst, prostřednictvím tradičních médií nebo skrze nejmodernější prostředky komunikace na internetu, jako jsou blogy, chaty a sociální sítě.
 

Viktor Bielický: Paní Ímán, jak se odrazil vývoj revolučních událostí na svobodě slova v Egyptě? V tisku, médiích, literární tvorbě nebo například v univerzitních a akademických kruzích?

Ímán ‘Izz ad-Dín: Jedním z důvodů, proč vypukla revoluce 25. ledna 2011, byla právě ztráta svobody slova, a to nejen v tisku a médiích, ale také na akademické úrovni. Docházelo k zásahům do vědeckých prací zejména v oborech z oblasti humanitních věd. Existuje mnoho příkladů, kdy stát prostřednictvím jmenování určitých profesorů a děkanů zasahoval do záležitostí týkajících se vědecké práce, výuky a také do toho, jací hosté mohou být na egyptské univerzity zváni. Což se stalo například, když jsem se na Univerzitu ‘Ajn Šams snažila pozvat spisovatele Bahá’ Táhira [1].

Dále byla některým novinám pozastavena činnost a někteří lidé měli zcela zakázáno vystupovat na egyptských státních kanálech, které mělo pod kontrolou ministerstvo informací. Za myšlenku svobody slova bojovalo mnoho egyptských intelektuálů a také běžných lidí, kteří byli adresáty veřejné služby médií. Ty všechny spojoval, pokud jde o svobodu slova, společný zájem. V této souvislosti sehrál významnou roli prostor schodiště před budovou Syndikátu novinářů, kde se ještě před revolucí odehrála řada demonstrací s tím, že právě tato instituce je místem, kde by měli mít lidé možnost se svobodně vyjadřovat. Pokud je navíc tato svoboda potlačována, pak je logické, že Syndikát novinářů by měl bránit právo lidí na svobodné sebevyjádření. Můžeme tedy říci, že situace v oblasti svobody slova byla před lednovou revolucí dosti zoufalá.

VB: Máte osobní zkušenost s cenzurou a zásahy do akademické práce v období před revolucí? Pokud ano, jak takovéto zásahy probíhaly?

ÍI: Některé vědecké studie, například z oblasti sociologie a literatury, byly zakázané. O některých literárních dílech se nesmělo přednášet. Ve skutečnosti jsem já osobně něčemu takovému čelit nemusela, jsou ovšem potvrzené případy, kdy došlo k zásahu do výběru literárních nebo uměleckých děl, která měla být během výuky prezentována. Mnohem nebezpečnější než cenzura nebo přímý zákaz je však ještě jiné jednání, k němuž nás režim dovedl, které v oblasti literatury nazýváme autocenzurou. Přinutíte tedy sám sebe přemýšlet takovým způsobem, aby to bylo v souladu s tím, co se děje kolem, místo abyste riskoval neúspěch nebo vyvolával zdání, že jste proti režimu. U věcí přímo zakázaných člověk alespoň ví, že například o tom a tom románu se nesmí učit nebo že ta která vědecká studie je zapovězená. Mnohem nebezpečnější je ale podle mého názoru právě to, že se pod vlivem autocenzury přinutíte přemýšlet tak, abyste se vyvaroval problémů. Aby se lidé vyhnuli střetu s režimem, vybírali si to, co pro ně vybíral režim. To osobně považuji za velmi špatné.

V této souvislosti můžeme zmínit hnutí nazvané Skupina 9. březen za nezávislost univerzit, k němuž jsem patřila i já, založené roku 2004 za účelem obrany nezávislosti univerzit ve všech možných směrech, zasazovali jsme se proti tomu, aby se státní moc jakýmkoli způsobem vměšovala do výzkumných a vědeckých záležitostí naší univerzity. Toto hnutí také podalo k soudu podnět požadující odchod policejní ostrahy, jež byla pověřena „ochranou“ univerzity, z akademické půdy. A opravdu, koncem října 2010 jsme dosáhli úspěchu – bylo vydáno konečné soudní rozhodnutí, že policie musí univerzitu opustit.

VB: A kdy tedy policie opravdu definitivně z univerzity odešla?

ÍI: Až bezprostředně po revoluci. Ještě na konci listopadu 2010 jsme se sešli s rektorem, který přesto, že bylo vydáno ono rozhodnutí soudu, odchod „ochránců“ naprosto odmítal, chvílemi otevřeně, chvílemi pod záminkou, co prý bychom dělali, pokud by vypukly nějaké výtržnosti a podobně, jak bychom pak studenty zvládli.

V této souvislosti se zmíním o tom, jak jsem byla vyšetřována. Poté, co bylo vydáno toto rozhodnutí, rozdávali někteří pedagogové z Univerzity ‘Ajn Šams a větší skupina pedagogů z Káhirské univerzity text soudního rozhodnutí svým kolegům a studentům v univerzitních prostorách. Vzpomínám si, že to bylo ve čtvrtek 4. listopadu. Já byla ten den pozvána, abych přednášela na Americké univerzitě v Káhiře, v její budově u náměstí at-Tahrír. Omluvila jsem se proto kolegům s tím, že jsem už předtím onu přednášku přislíbila, takže se rozdávání nemůžu zúčastnit. Pak jsem ale stejně byla společně se dvěma kolegyněmi z ‘Ajn Šamsu předvolána na Právnickou fakultu, abych stanula před vyšetřovací komisí. Samozřejmě mě to velice udivilo, protože i přesto, že patřím ke Skupině 9. březen, jsem se této akce nezúčastnila, takže šlo o docela komickou záležitost. Při opakovaných výsleších jsem to odmítala, a i přesto, že jsem na to měla svědky, snažili se mi za každou cenu dokázat, že jsem se přednášky na Americké univerzitě ve skutečnosti nezúčastnila a místo toho jsem šla na ‘Ajn Šams. Celé to bylo jen epizodní záležitostí. Mnohem důležitější byla skutečnost, že velmi dobře věděli o těch, kdo patří ke Skupině 9. březen, a chtěli jim touto cestou dát na vědomí, že pro režim představují hrozbu, protože vyzývají ke svobodě slova, svobodě vědeckého výzkumu a nezávislosti univerzit vůči jakémukoli vlivu ze strany státní moci.

Toto hnutí se také snažilo dohlížet na případy, kdy univerzita bránila jmenování asistentů na základě jejich politické příslušnosti. Bránili jsme je, i když mezi nimi byl třeba stoupenec Muslimského bratrstva. Také jsme poskytovali podporou akademickým pracovníkům, když v jejich řadách probíhaly volby, a pořádali jsme diskuse o kvalitě školství a o tom, jakým způsobem by univerzity měly dosáhnout skutečné nezávislosti. Naše hnutí vždy připomínalo jednu historickou událost – a to je také důvod, proč má v názvu datum 9. března. Tehdy z postu rektora Káhirské univerzity odstoupil Lutfí as-Sajjid poté, co byl z funkce děkana filosofické fakulty odstraněn Táhá Husajn. [2] Byla jsem přesvědčena, že taková činnost může být, byť nepřímo, přínosná tím, že se spojí všechny instituce, které budou bránit své právo na svobodu, svobodné rozhodování a tak dále. Takovéto a podobné skupiny z různých institucí se potkávaly na demonstracích a dalších setkáních, a tak například novináři věděli, co aktuálně děláme, a my jsme zase věděli, co podniká Syndikát novinářů nebo někteří jeho členové proti univerzitě či naopak proti státní moci.

A pak přišla revoluce. Po ní se některé věci na univerzitě změnily. Předtím byl kupříkladu děkan vybírán tak, že ho jmenoval rektor, rektor byl zase jmenován z rozhodnutí prezidenta republiky. To znamená, že tito lidé byli prominenty režimu. Bezprostředně po revoluci jsme začali uplatňovat nový systém volby děkanů z členů kateder jednotlivých fakult. Rektor univerzity je nově volen komisí složenou ze zvolených zástupců jednotlivých fakult. Na filosofické fakultě Univerzity ‘Ajn Šams jsme si zvolili v dubnu nového děkana, jenž mimochodem pochází z katedry arabského jazyka, a následně byl také zvolen nový rektor. Je pravda, že někteří nově zvolení rektoři a děkani egyptských univerzit nebyli příliš vhodnými kandidáty na tyto funkce. To však bylo zapříčiněno nedostatkem času a šlo alespoň o první krok.

Nastala svoboda pro členy akademické obce a jejich aktivity a při výběru studijní látky nedocházelo k cizímu vměšování. Tento stav po nějakou dobu samovolně přetrvával. Určitým problémem nejprve bylo, že rektoři původně jmenovaní ještě prezidentem Mubárakem byli neodvolatelní, respektive nebyl nikdo, kdo by je mohl odvolat. Vojenská rada [3], která v té době byla u moci, se svým vojenským způsobem uvažování, kdy nižší šarže nemůže sesadit šarži vyšší, nebyla přesvědčena o tom, že by rektory jmenované prezidentem měla odvolávat. Veškeré úsilí bylo tedy vynaloženo k přesvědčování rektorů nebo k vyvíjení tlaku, aby sami rezignovali. Právě rektor naší univerzity pocházel z vojenského prostředí. Vypracoval se díky tomu, že jeho otec byl přítelem Mubáraka a hrávali spolu squash, nikoli proto, že by byl uznávaným profesorem. Tlačili jsme na něj, dokud nerezignoval a z univerzity neodešel. Pak byla tamní situace ucházející ve srovnání s předchozím stavem, až na byrokratické překážky. Těm však přivykli jak administrativní pracovníci, tak někteří profesoři a zbavit se jich vyžaduje nějaký čas. Takto tedy vypadala situace v univerzitních a akademických kruzích bezprostředně po revoluci a v této podobě přetrvávala, dokud se k moci po zvolení Mursího [4] nedostali stoupenci Muslimského bratrstva. Následně se začaly univerzit zmocňovat náboženské a fundamentalistické skupiny. Studenti pocházející z islámského prostředí byli upřednostňováni, pokud jde o materiální podporu při studiu, finanční dávky a podobně.

VB: Takže lze hovořit o určité formě protežování rodin z okruhu Muslimského bratrstva?

ÍI: Ano, přesně tak. Situace byla opravdu složitá. O lidech jako jsem já, a nebylo nás mnoho, bylo všeobecně známo, že jsme proti fundamentalismu a islamismu. Lidé s islamistickou orientací však na univerzitě začali oproti dřívějšku získávat na vlivu. Já osobně jsem nepocítila tlak, který by se dotýkal výuky nebo vědecké práce. Začali jsme ale mít určité pochybnosti. Kdyby vláda islamistů i nadále pokračovala, mohlo by se stát, že by byla naše katedra teatrologie a divadelní kritiky, kterou jsem založila, jednoho dne zrušena. Důkazem tohoto typu myšlení může být snaha islamistů z řad Muslimského bratrstva a salafistů [5], kteří tvořili většinu v nově zvolené Sněmovně lidu [6], zakázat výuku francouzštiny a dalších cizích jazyků ve školách. Z tohoto důvodu jsme byli my i naši studenti plně připraveni se něčemu takovému postavit na odpor. Tyto obavy pominuly v červnu 2013 spolu s odstavením Mursího.

Vedle fakultní výuky jsem byla také ředitelkou Knihovny egyptského národního kulturního dědictví, jež je součástí Egyptské národní knihovny, kam jsem nastoupila v říjnu 2012. Faktem je, že jsem se takovéto funkce mohla ujmout až po revoluci, protože před ní jsem vzhledem ke svým neustálým střetům s mubárakovským establishmentem takovou možnost neměla. Ve funkci jsem zůstala do 8. června 2013, tedy do doby, kdy byl jmenován stoupenec Muslimského bratrstva ministrem kultury, pod jehož gesci tato instituce spadá. Tento ministr se začal zbavovat všech vedoucích pracovníků v kulturních institucích bez ohledu na to, zda měli nebo neměli něco společného se starým Mubárakovým režimem. Nešlo tedy o to, aby se nový režim zbavil starých struktur, cílem byla ichwanizace [7] všech těchto a podobných institucí. Domnívám se, že toto jednání rovněž úzce souvisí se svobodou slova, protože ministerstvo kultury má na starosti kulturní činnost a svoboda slova je její podstatou. Takže například neobnovili pracovní úvazek řediteli Egyptské opery nebo řediteli Státního egyptského nakladatelství, řadu dalších odvolali. Pokud jde o Egyptskou národní knihovnu, tak tam dokonce odvolali tři úrovně vedoucích pracovníků v hierarchii jejího vedení.

VB: Zdá se tedy, že tuto instituci považovali za mimořádně důležitou…

ÍI: Ano, přesně tak. Tato instituce je pamětí Egypta, a to nejen v oblasti literární a historické, ale také geografické. Uchovává totiž mimo jiné také dokumenty týkající se samotného stanovení hranic Egypta. Také jsou tam uloženy perské, turecké a arabské rukopisy. Některé z těch perských jsou silně zaměřené proti sunnitskému islámu. Je tam například uložen perský epos Šáhnáme, v němž jsou údajně některé ilustrace, které zobrazují Proroka Muhammada a podobně. Z šíitského pohledu totiž není zobrazování postav zakázáno, jako je tomu u sunnitů. Vzniklo zde tedy nebezpečí, že budou tyto klenoty nevyčíslitelné hodnoty buď přímo zničeny, nebo že třeba budou věnovány Kataru, aby tím naši státní představitelé zalichotili svým tamějším sponzorům.

Taková tedy byla situace, dokud nebyl zbaven funkce prezident Mursí. Pak jsme se v srpnu vrátili zpět na svá původní místa a vše se vrátilo do stavu před jmenováním ‘Alá’ ‘Abdal‘azíze ministrem kultury a před snahami o ichwanizaci státu. Jestliže si přes padesát procent Egypťanů zvolilo Mursího za prezidenta s tím, že ho považovali za dobrého kandidáta, měl právo jmenovat své ministry z řad Muslimského bratrstva, neměl ale právo obrátit úplně všechno naruby.

Zdá se, že to, k čemu došlo na ministerstvu kultury, mělo mezi Egypťany obrovskou odezvu. Skupině zaměstnanců a dalších intelektuálů, kteří obsadili budovu ministerstva kultury, se podařilo tohoto ministra z úřadu vyhnat a každý den tam byly pořádány kulturní happeningy v podobě pouličních hudebních a tanečních vystoupení. To trvalo od začátku druhého červnového týdne až do doby po sesazení Mursího. Přestože se ministerstvo kultury nachází v luxusní káhirské čtvrti az-Zamálik, bylo zajímavé vidět, že do davu na ulici přicházeli i lidé z velice lidových čtvrtí města, jako jsou Imbába nebo Búláq a dalších, aby tyto akce mohli vidět. To považuji za velmi důležité právě i ve spojitosti s tématem svobody slova. Dokonce ještě i před příchodem ichwanistického ministra kultury, v době, kdy již byl u moci Mursí, bylo možné zaznamenat některé tendence ze strany Muslimského bratrstva k omezování divadla. Jeho představitelé vyvíjeli tlak, aby nebyla uvedena divadelní hra, která pojednávala o fundamentalistech a extremistech s plnovousy a krátkými gallábíjemi [8]. Usilovali o zákaz uvedení této inscenace, veřejnost si však stejně svou podporou nakonec toto představení vynutila. Jsem přesvědčená o tom, že by si právě divadlo prošlo tím nejhorším možným přinejmenším z hlediska svobody slova a otevřenosti světové kultuře, kdyby se ho byli zmocnili stoupenci Muslimského bratrstva. Prošlo by si tedy ještě těžšími zkouškami, než které muselo podstupovat za Mubáraka.

VB: A jaká je situace v Egyptě z hlediska svobody slova nyní?

ÍI: Aktuální situace je nejednoznačná. Na svobodu slova v současnosti nemá vliv státní moc, ale vždy se najdou takoví, kteří dobrovolně přispějí svou troškou do mlýna. Bohužel například řada satelitních stanic a domácích novin dělá z generála ‘Abd al-Fattáha as-Sísího [9] zachránce a spasitele, a kdokoli si dovolí mu oponovat nebo má výhrady k jeho jednání, je označen za zrádce a podobně. Oproti tomu jsou i tací, kteří si myslí, že vlasti prokázal nesmírnou službu, ale to neznamená, že bychom z něj měli udělat dalšího diktátora.

Je zde tedy patrná velice silná polarizace především dvou skupin – na jedné straně stojí zastánci armády, a na druhé pak ti, kteří nejsou přímo proti armádě ale spíše proti tomu, aby armáda řídila vše, co se v Egyptě děje. Kvůli bezpečnostní situaci, kupříkladu v pohraničních oblastech na Sinaji nebo u hranic s Libyí, která je mimořádně špatná, někteří lidé považují řeči proti armádě a výtky vůči veliteli egyptských ozbrojených sil za útok na bezpečnost země. To, že armáda chrání vlast – a vážné bezpečnostní problémy tu opravdu jsou –, ještě neznamená, že všichni Egypťané musejí akceptovat vměšování ozbrojených sil do politiky země a že nemohou tím či oním způsobem vládu nebo armádu kritizovat.

Z uvedených důvodů je tedy svoboda slova komplikovanou otázkou. Někteří lidé se navíc ve jménu svobody slova a obecně svobody a lidských práv zastávají Muslimského bratrstva. Takovíto lidé pak bývají označováni za pátou kolonu nebo spící buňky Muslimského bratrstva. Všichni ti, co naopak obhajují armádu a jejího vrchního velitele as-Sísího, bývají některými zase označováni za staré struktury a přívržence starého režimu. Současná situace je tedy značně nepřehledná, a dokud se některé věci nevyjasní, a neukáží se tak jejich dosud neurčité kontury, bude přetrvávat stav jistého zmatení, nejednoznačnosti a váhavosti.

Poznámky:

1. Bahá’ Táhir je egyptský prozaik, který patří k nejvýznamnějším spisovatelům současného arabského světa. Více v jeho medailonu na straně 16. [Zpět]
2. Ahmad Lutfí as-Sajjid (1872–1963) byl vlivný egyptský intelektuál a protikoloniální aktivista. Stal se prvním rektorem Egyptské univerzity (dnes Káhirské univerzity). Později zastával také post ministra školství a vnitra. Byl také parlamentním poslancem, prezidentem Akademie arabského jazyka a ředitelem Egyptské národní knihovny. Byl zastáncem a propagátorem liberalismu a egyptského nacionalismu, jenž kladl do ostrého kontrastu s myšlenkami panarabismu. 9. března 1932 rezignoval na svůj post rektora na protest proti politickým tlakům, které stály za odvoláním Táhá Husajna z funkce děkana filosofické fakulty. Táhá Husajn (1879–1973), „koryfej arabské literatury“, od dětství nevidomý egyptský intelektuál a literát, byl jednou z vůdčích postav moderní egyptské a arabské kultury 20. století. V průběhu života zastával řadu významných postů v akademických a kulturních institucích. Pro své modernistické názory a statečné občanské postoje se nejednou dostal do konfliktu s egyptskými konzervativními a politickými kruhy. [Zpět]
3. Jedná se o Nejvyšší radu ozbrojených sil, která po odstoupení prezidenta Mubáraka řídila stát v období mezi 11. únorem 2011 a 13. srpnem 2012. [Zpět]
4. Muhammad Mursí, člen Muslimského bratrstva (al-Ichwán al-muslimún), se po svém zvolení v prvních prezidentských volbách po revoluci oficiálně ujal úřadu 30. července 2012. [Zpět]
5. Salafisté (arabsky salafíjún), kteří jsou všeobecně považováni za extrémnější islamistickou skupinu než Muslimské bratrstvo, ve svém politickém programu prosazují nejen plošné zavedení islámského práva šarí‘a, ale usilují také o návrat ke způsobu života rané muslimské obce v době po vzniku islámu. V Egyptě je nejsilnější salafistickou politickou stranou od poloviny roku 2011 Hizb an-núr (Strana světla), která se nicméně po odstavení prezidenta Mursího v létě 2013 přiklonila na stranu jeho odpůrců. [Zpět]
6. Sněmovna lidu (Madžlis aš-ša‘b), podle ústavy z roku 2012 přejmenovaná na Poslaneckou sněmovnu (Madžlis an-nuwwáb), představuje dolní komoru egyptského parlamentu. [Zpět]
7. Termín ichwanizace (arabsky achwana) lze definovat jako snahu stoupenců Muslimského bratrstva o ovládnutí klíčových pozic ve státní správě a veřejných institucích. K tomuto tématu viz také esej Františka Ondráše v tomto čísle Plavu. [Zpět]
8. Gallábíja je tradiční egyptská dlouhá mužská i ženská košile. Stoupenci fundamentalistických názorů nosí tento typ oděvu v délce do půli lýtek. [Zpět]
9. Generál ‘Abd al-Fattáh as-Sísí (* 1954) je od 12. srpna 2012 ministrem obrany a nejvyšším velitelem egyptských ozbrojených sil. Stal se tváří a vůdčí osobností armády při odstavení Muhammada Mursího z prezidentského úřadu. [Zpět]



Zpět na číslo