Zdeněk Polívka

Wallace, David Foster. Krátké rozhovory s odpornými muži.
Z anglického originálu
Brief Interviews with Hideous Men (2009 [1999]) přeložil Martin Pokorný.
1. vydání. Praha: Rubato, 2018. 408 stran.
 

Uvedením povídkové sbírky Krátké rozhovory s odpornými muži dostává český čtenář vůbec poprvé šanci seznámit se s dnes již kultovním dílem amerického autora Davida Fostera Wallace. Nutno dodat, že se jedná o seznámení řádně wallaceovsky divoké, nesourodé, plné znepokojujících odhalení a nepolevujícího napětí mezi formálním experimentem a ostře vnímanou etickou neudržitelností postmoderního způsobu myšlení.

Kořeny Wallaceova stylu je bezesporu možno hledat v tradici americké experimentální prózy šedesátých let, u autorů jako Thomas Pynchon či John Barth. Stylisticky se tak jedná o nesmírně nesourodou až fragmentární změť textů, které se mnohdy pohybují až na hranci nonsensu. Wallace si v knize obzvláště libuje v estetice destrukce všeho druhu, od boření literárních konvencí, přes trhání tradičního narativu až ke zhroucení mezilidské komunikace. Jedná se tak o knihu přímo prodchnutou postmoderním relativismem a ironií. Žádná norma či konvence se tu nevyhne naprostému zesměšnění a převrácení naruby (v tomto ohledu je škoda, že české vydání nerespektuje stránkování originálu, který zcela záměrně začíná stranou 0). Zpočátku zcela konvenčně působící příběh o obtížích manželského soužití se tu tak například v posledních několika odstavcích rozpadne do série Wallaceových vlastních autorských poznámek a črt k příběhu. V jiném textu nám Wallace nabídne pojednání o poměrech v hollywoodských studiích parodickou formou řeckého eposu. První povídku celé sbírky Extrémně zhuštěná historie postindustriálního života lze ocitovat celou:

Když se představili, prohodil cosi vtipného a doufal, že zapůsobí sympaticky. Hlasitě se zasmála a doufala, že zapůsobí sympaticky. Pak jeli domů, každý sám, a oba za volantem hleděli stejně zkrouceným obličejem přímo před sebe.
Ten člověk, co je seznámil, neměl jednoho ani druhého zvlášť rád, i když se tvářil, že je má rád oba, odhodlaný udržovat známosti. Jeden koneckonců nikdy neví, no ne snad no ne snad no ne snad. (13)

Tento úvodní text celé sbírky už ale také kromě stylistické hravosti naznačuje určitý problém spojený s ironickým odstupem. Cosi je tu špatně a jazyk, který zpočátku hravě klouže po povrchu společenské přetvářky se k samému konci povídky zašmodrchá do nekonečně se cyklící smyčky. Paradoxem knihy totiž je, že sbírka přes všechnu stylistickou rozmanitost nakonec působí překvapivě tíživě. Hédonický jásot nad bořením dogmat se tu takřka vždy pojí s rozčarováním, které pramení z faktické nemožnosti vybřednout z povrchnosti jazykových hříček. Čtenář si tak během sledování stylistických veletočů pozvolna uvědomuje, že rychlost intelektu tu často maskuje duševní paralýzu a že boření tu nikdy nemá daleko k sebedestrukci. Dá se říct, že jedinečnost Wallaceova hlasu v rámci postmoderní tradice vyvěrá právě z tohoto napětí mezi nekonečnou intelektuální hrou a stejně nekonečně hlubokým smutkem nad ztrátou schopnosti upřímnosti ve vztahu k sobě i k druhým.

Právě ony titulní rozhovory s odpornými muži jsou asi nejlepším dokladem tohoto konfliktu. Rozhovory v podstatě tvoří pásmo krátkých anonymních monologů, které ne náhodou připomínají terapeutická sezení. Z rozhovorů navíc vždy slyšíme pouze odpovědi, hlas tazatele tu chybí. Ačkoliv mluvčí se různí, rozhovory se takřka ve všech případech točí kolem sexuálních úchylek, sebeospravedlňující manipulace a verbálního i tělesného násilí. Wallace tu mimo jiné dosahuje mistrné charakterizace postav pouze pomocí specifické dikce (díky výborné práci překladatele Martina Pokorného s jazykem jednotlivých mluvčích není navíc český čtenář o nic ochuzen). Čtenář tak ke svému znepokojení odtuší, že mužské hlasy s největší pravděpodobností nepatří nějakým deviantům z okraje společnosti, ale vzdělaným, velmi inteligentním mužům ne nepodobným samotnému autorovi i velké části jeho čtenářů.

Bez velké nadsázky lze říct, že Wallace v rozhovorech poukazuje na krizi tradiční západní maskulinity a intelektu. Intelekt je tu v podstatě redukován na výřečnost. Mluvčí tu svoje problémy neřeší, ale spíš se s nimi sadisticky předvádějí. Čtenář ale zároveň nabývá dojmu, že jsou muži natolik ponoření do svých monologů, že už se ani nejsou schopni zastavit a přestat předstírat, i když si sami někdy uvědomují vlastní plytkost a ohavnost. Wallaceovi muži vlastně trpí jistou formou solipsismu: svět kolem nich se zdá existovat jenom potud, pokud se týká jich samých. Za clonou verbálního a tělesného násilí se tu tak ukrývá samota jedince uzamčeného v sobě samém jako v kleci.

Toto v přeneseném smyslu platí i o stylu a kompozici celé sbírky. Wallace sám se tu vědomě uzavírá do klece jazykového experimentu, a stupňuje tak konflikt mezi povrchovou bohatostí svého jazyka a vnitřní emoční paralýzou. Ironický tón jeho mužských hlasů má pramálo společného s poznáním sebe a okolního světa a vyznívá tu spíše jako snaha zamaskovat prázdnotu tím, že budeme neustále mluvit, vtipkovat, a s ironickým odstupem trhat vše na kusy. Pro Wallace je tu ironie vlastně formou sebeobrany, zcela automatizovanou technikou, která nás chrání před pohledem dovnitř, před monstry, která se tam mohou ukrývat.

Nejlepší povídky ve sbírce nejenom maximálně vyhrocují tento kontrast, ale čas od času také dávají prchavou naději v možnost úniku z této klece. Vypravěčským vrcholem celé sbírky je pak v tomto ohledu povídka Navěky nahoru. Text sleduje vnitřní zápas třináctiletého mladíka, který se rozhoduje, zda skočit se skokanského můstku do bazénu. Stěžejním motivem je tu odvaha, ovšem nikoliv ke skoku, ale ke schopnosti skoku navzdory tlaku okolí odolat a co nejdéle tak udržet moment kontemplačního bezčasí na hranici mezi dětstvím a dospělostí, zvědavostí a konvencí, upřímností a přetvářkou. Wallace mistrně nechává vyznění povídky otevřené a s ním i otázku, zda se chlapec stane dalším z oněch odporných mužů. Podobně jako bezejmenný protagonista se i celá kniha nachází na hraně pomyslného skokanského můstku: vibruje energií a touhou po extatickém úniku, jen aby nás těsně před skokem vybídla k odvaze na moment se zarazit a na okamžik pohlédnout do propasti v sobě.

Zpět na číslo