Michael Alexa

Wicha, Marcin. Věci, kterých jsem se nezbavil.
Z polského originálu
Rzeczy, których nie wyrzuciłem (2017) přeložila Barbora Kolouchová.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 208 stran.
 

Jedna z nejznámějších básní moderní polské literatury, Kočka v prázdném bytě od Wisławy Szymborské, by mohla dobře posloužit jako motto nové knihy grafika a spisovatele – rovněž Poláka – Marcina Wichy. Báseň s knihou spojuje zvláštní důraz na prožitek velmi neotřelých pozůstalých. Umřít – to se zkrátka kočce (ve slavné básni) ani věcem (v recenzované knize) nedělá.

Letošní překladová novinka Věci, kterých jsem se nezbavil (originál vzbudil neobyčejný zájem završený literární cenou Nike, udělovanou odbornou porotou, i její čtenářskou variantou) je sbírka žánrově nesourodých, avšak tematicky konzistentních próz. Osobitý katalog nyní bezprizorných věcí, s jejichž houští se musel autor po matčině smrti popasovat, a jejich vzpomínková aura se prolínají s líčením návštěv u lékaře, posledních matčiných chvil a výběrem smutečního řečníka. Kniha končí výčtem knih, které sítem paměti prošly – a autor je nevyhodil.

Nejrůznější zbytečné drobnosti, krámy, zlepšováky, výstřižky, zápisky a knihy všeho druhu, stavu i hodnoty autor líčí jako členy domácnosti s vlastními pozoruhodnými životními příběhy. Celá sbírka tak tvoří historickou mozaiku jedné rodiny, která (jak trefně přibližuje doslov Michaly Benešové) je pro určitý typ polské společnosti příznačná – a pro Čechy málo srozumitelná. Těch pár kapitol dotýkajících se Židů a holokaustu tedy není úlitbou jednomu z „nejpolštějších“ literárních témat, nýbrž dokladem, že ani v druhé půli 20. století neměli Židé v Polsku na růžích ustláno.

Přesto lze říct, že Wichův styl, který nezapře zkušenost vypsaného novináře – každý z textů je totiž elegantně vystavěn a dobře fungují také v celkovém úhrnu –, má téměř anekdotický ráz. S neobyčejnou lehkostí připomíná, že se vegetariánům dříve říkalo makrobiotici, jak snadné je spáchat na poště trestný čin nebo jaký vliv na rodinnou každodennost může mít paktování osobností s autory pořadů o vaření.

V těchto dvou směrech, totiž v tematizaci rodiny židovských intelektuálů v realitě socialistického Polska a v jazykové „fejetonové“ lehkosti a objevnosti, je Wichova próza nejpozoruhodnější. Smrt příbuzného a smiřování se s jeho odchodem mají jinak i v současné literatuře cennější zpracování, a dokonce i v díle samotného autora: Wichův předchozí soubor próz Jak przestałem kochać design (Jak jsem přestal milovat design, 2015) překračuje osobní arteterapeutickou rovinu a přináší jedinečnou výpověď; způsob recenzované knihy je sice univerzálnější, ale zároveň zaměnitelný. Neposkytuje neopakovatelný zážitek pramenící z vypravěčské bravury (jako v Dehnelově románu Lala o umírající příbuzné, po níž zbyla myriáda zděděných předmětů opředených pamětí) ani neformuluje pravdy, které by nebylo možné formulovat za jiných okolností (jako v Barthesově Deníku truchlení či Bieńczykově nedávné Schráně). Spíše je tvořena snůškou koncepčně dobře podchycených próz, z nichž leckteré jako by byly jen do počtu (banální interpretace Emmy Austenové).

Překladu Barbory Kolouchové citelně chybí pozornější redakce, místa, která by stála za pečlivější zvážení, nejsou v knize ojedinělá. Překlad obsahuje řadu polonismů a neobratností, z nejviditelnějších uveďme například konzervátor památek (17), klient (13) na trhu, nerozříznuté svazky (25), varšavská Sirénka (101; správně varšavská Mořská panna), rozšafný (102; oproti obecně rozšířenému omylu neznamená rozpustilý), nadmutý (118) jazykový styl, velmistr Yoda (120). Nechybějí ani nejednotná redakční řešení (vysvětlivky, překlad názvů časopisů, počešťování zdrobnělin aj.), z nichž nejnápadnější je kolísavý způsob zápisu jména Viktor Vorošilskyj (98), resp. Vorošilskij (196), přičemž obě „transkripce“ jsou špatně (Wiktor Woroszylski byl Polák).

Nejbolestnější jsou ta přehlédnutí, kde se vytrácí původní záměr nebo vtip. Například Proslulé romány, které vyšly z módy. Četba mimo čtenářské seznamy (25) by správněji byly „Módní romány, které vyšly z módy. Četba mimo doporučenou četbu“. Dvojsmysl slova žid (Žid a skvrna) funguje i v češtině (je na něm ostatně založen známý polský román Sanatorium Tworki), samotná kaňka (141) ovšem nikoli. Charakteristika slova JEW jako cosi mezi kvílením a zívnutím (148) není nejspíše motivována zvukem, nýbrž zápisem (jęk + ziewnięcie).

Dlužno dodat, že překlad Kolouchové skvěle odráží jazykovou eleganci originálu a obsahuje místa po překladatelské stránce brilantní (překladatelčina práce je nedostižná tam, kde je zapotřebí tvůrčí svobody a nápadů), jako například v báječné kapitole Měsíček na hnoji.

Zpět na číslo