Stránka 34 z 104

Jazyková dokonalost všechny problémy neřeší

Rozhovor s Dobromirem Grigorovem vedla Olga Pavlova

S literárním vědcem, bohemistou a překladatelem Dobromirem Grigorovem jsme mluvili o kulturní přenositelnosti některých děl české literatury, o úspěchu knihy Hana Aleny Mornštajnové v Bulharsku a došlo samozřejmě též na zmínku o Milanu Kunderovi.
 

Olga Pavlova: Pohybujete se především na akademické půdě. Jak vaše profese ovlivňuje výběr překládaných autorů?

Dobromir Grigorov: Prózy, které překládám, vybírám jako literární historik, nenabízel bych nakladatelstvím texty, do kterých jsem se pustil jen tak pro vlastní potěšení. Dosud mi vyšly jak překlady pro náročné čtenáře,

Konferenciérkou vlastního života

Olga Pavlova

Petruševská, Ljudmila. Nezralé bobule angreštu.
Z ruského originálu
Nikomu ně nužna. Svobodna (2017) přeložila Erika Čapková.
1. vydání. Praha: Pistorius & Olšanská, 2020. 160 stran.
 

Nakladatelství Pistorius & Olšanská letos vydalo soubor autobiografických próz básnířky, prozaičky a autorky divadelních her Ljudmily Petruševské, autorky, která je v Rusku známá, v Česku to ale zatím tolik neplatí. Povídky a básně psala Petruševská, které je dnes osmdesát dva let, skoro celý život, do roku 1980 však většinu svých děl nechávala v šuplíku.

Do veřejné debaty Petruševská několikrát vstupovala také jako aktivistka.

Umřít – to se věcem nedělá

Michael Alexa

Wicha, Marcin. Věci, kterých jsem se nezbavil.
Z polského originálu
Rzeczy, których nie wyrzuciłem (2017) přeložila Barbora Kolouchová.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 208 stran.
 

Jedna z nejznámějších básní moderní polské literatury, Kočka v prázdném bytě od Wisławy Szymborské, by mohla dobře posloužit jako motto nové knihy grafika a spisovatele – rovněž Poláka – Marcina Wichy. Báseň s knihou spojuje zvláštní důraz na prožitek velmi neotřelých pozůstalých. Umřít – to se zkrátka kočce (ve slavné básni) ani věcem (v recenzované knize) nedělá.

Letošní překladová novinka Věci,

9/2020 – Mezi oceány: Hlasy žen lusofonní Afriky

Ze severu na jih, do Afriky a konkrétně tam, kde se v Africe mluví portugalsky – Mosambik, Angola, Kapverdy, Guinea-Bissau a Svatý Tomáš a Princův ostrov. V novém čísle Plavu se zaměříme na tamní spisovatelky a básnířky.

Sto následníků Susanny Roth

Jan Zikmund

Že obraz české literatury v zahraničí utvářejí zejména překladatelé, není tajemství. Nejde přitom jen o samotný překlad. Zapálení překladatelé často dobrovolně zastávají více rolí. Jsou neoficiálními literárními agenty, kteří české knížky doporučují zahraničním nakladatelům. Jejich práce navíc pokračuje i po vydání překladu, kdy shání recenzenty, moderují, ne-li přímo organizují literární čtení s autorem a i jinak se podílejí na propagaci knížky.

Všestrannou překladatelkou byla také Susanna Rothová (1950–1997), která do němčiny přeložila třicet českých knih. Švýcarská bohemistka proslula svým nadšením a pevnou vůlí – překládala i v pokročilém stadiu rakoviny. Jak vzpomíná její synovec Daniel Roth,

Prostor pro odlišnost – ženy a literatura v lusofonní Africe

Rozhovor s Anou Mafaldou Leiteovou vedla Marta Banasiak

Z portugalštiny přeložila Barbora Kraftová

S luso-mosambickou básnířkou a profesorkou Lisabonské univerzity Anou Mafaldou Leiteovou jsme se bavili nejen o minulosti, současnosti a budoucnosti spisovatelek lusofonní Afriky, ale hlavně o tom, jak dokážou literaturu prolínat s ostatními druhy umění, a o společenské důležitosti jejich tvorby.
 

Marta Banasiak: Již dlouhou dobu jsou ženské hlasy v rámci portugalsky psaných afrických literatur poměrně vzácné. Co podle vás stojí za tímto statem quo?

Ana Mafalda Leiteová: Příčina tohoto statu quo souvisí s tím,

Je to divný pocit číst české texty, které dobře znám v originále

Rozhovor s Benjaminem Hildenbrandem vedla Olga Pavlova

S výhercem letošní soutěže Cena Susanny Roth Benjaminem Hildenbrandem jsme mluvili o významu literárních cen, následných nástrahách při pokusech o vydání již hotového textu a také o tvorbě a recepci díla Michela Houellebecqa.
 

Olga Pavlova: Obdržel jste již tři ceny za překlad. Jsou vám k něčemu prospěšné?

Benjamin Hildenbrand: Vše záleží na úhlu pohledu. Mohou být k ničemu, protože mi ta vítězství nepřinesla nic po finanční stránce. Osobně si jich ale velmi vážím, navíc to byly soutěže spojené se jmény Václava Černého a Susanny Rothové.

Lesk a bída metody

 

Jakub Vaněk

Filloy, Juan. Op Oloop.
Ze španělského originálu
Op Oloop (1934) přeložil Vít Kazmar.
1. vydání. Praha: Rubato, 2020. 294 stran.
 

Op Oloop je nejpřekládanějším dílem pozoruhodného, ale málo známého argentinského spisovatele Juana Filloye a zároveň prvním vydáním z jeho díla u nás. Pro nakladatelství Rubato jej přeložil Vít Kazmar, který Filloyovi také věnoval podnětnou diplomovou práci na Ústavu románských studií FF UK. [1] Mnohovrstevnatý román lze číst jako tragédii rozumu a individualismu. Přestože byl příběh Opa Oloopa napsán ve třicátých letech 20.

8/2020 – Sám sobě Sámem

S novým číslem Plavu, které vychází dnes, zamíříme na severoseverovýchod. Sámové, Laponsko, poloostrov Kola – pojďte s námi nahlédnout, jaká se tam tvoří literatura.

Úskalí a východiska překladu finské poezie

Michal Švec

V souvislosti s poezií se často traduje názor, že je nepřeložitelná. Diskuse o mezích přeložitelnosti literárního textu se mnohdy vede také v případě dvou navzájem velmi vzdálených jazyků, potažmo myšlenkových systémů. Je tedy převoditelnost poezie psané jazykem hodně vzdáleným češtině pro nás úkol ještě nemožnější? Když jsme před třemi lety začínali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy projekt s cílem sestavit první českou průřezovou antologii finské lyriky, problém nepřeložitelnosti jsme si pochopitelně nepřipouštěli – to by byl předem prohraný boj. Nyní je bitva téměř dobojována, a tak se na základě nabytých zkušeností pokusím shrnout pár postřehů k úskalím i východiskům převodu poezie mezi těmito dvěma jazyky.